Letošní kladenský jubilant Jiří Kovařík (*18. 7. 1950) aktuálně doladil svou monografii o Napoleonově „dobytí“ Egypta (1788-1800) a skutečně nejde o beletrii, ale poutavé, a přece objektivní vyprávění o historických událostech.

Ale zastavím u jednoho. Zatímco adorátoři Adolfa Hitlera jsou všeobecně odsuzováni, pro Napoleonovy ctitele to ani zdaleka neplatí a již tuhle mou - oba muže srovnávající - větu považují za drzou a neadekvátní.

Když si ovšem čtete (prastarý) Doylův dobrodružný román Strýc Bernac, dojdete brzy taky k závěru, že byl i autor Sherlocka Holmese osudy vojevůdce přímo opojen. Natolik se ráchá v detailech s Bonapartem spojenými! Štěstí je, že Doyle navíc dokázal vytvořit i všechny povídky s brigadýrem Gérardem, ve kterých sice titulní hrdina francouzskému císaři věrně slouží (a vypráví nám o tom), ale vnímáme, že je muž se srdcem srdnatým a švarný, ale ducha mdlejšího.

Není jen Doyle. Nějakou dobu po listopadovém převratu (a vlastně je to zrovna třicet let) jsem se potkal s autorem Napoleonské encyklopedie Richardem Blatným (Napoleonská encyklopedie (1995) | Databáze knih) a přiznám se, že jsem jeho snůšku fakt tehdy hltal s nadšením. Už tenkrát a mlád jsem si přesto uvědomoval, jak je jednostranný. A stejný Richard Blatný ostatně tou dobou dvakrát zveřejnil i své líčení toho, kterak osobně přeplaval (a nikoli jen po vzoru Venclovského) La Manche, což je kniha méně bombastická, ale pohledu na Bonaparta vlastně docela přiměřená. To, že za fanatiky zůstávají závěje mrtvých, však nepopírají ani Doyle, ani Blatný. Jen to jaksi banálně padá pod stůl, na kterém se skvějí poháry úžasna. Z hlediska těch váziček je boj vždycky spanilý a možná se jedná jen o další Vernovu Podivuhodnou cestu.

A nejsou s oslavencem sami, a teprve musíte číst Paula Johnsona, aby vás poněkud postavil na nohy. Ten v Napoleonovi prvořadě vnímá vraha a blázna. A koho náš Jiří Kovařík?

On nejde - rozumně - ani tak po psychologických aspektech a výchylkách osobnosti a jde spíš po finesách, kterými se osobnost zapsala. Historické události se prokazatelně staly a je možné je interpretovat pokaždé malinko jinak, ale fakta jsou nezdolná a Kovaříkovy knížky se dokonce odvažuji doporučit, protože nejsou vzýváním raubíře. Je to historie.

Kovařík sice je i čestný člen The International Napoleonic Society (FINS) a spolupracovník tzv. Projektu Austerlitz a každoročně se účastní rekonstrukce bitvy u Slavkova a komentuje snad ještě víc, než tam vidíte. Ale není fanatický ctitel vojevůdcův, jen badatel, co umí zaujmout.

Dokázal to ve značném množství knih… a co se Egypta týká, nemaluje tažení ani na růžovo, ani černočerně. Ač temné bylo, to nelze odlepit.

Konec osmnáctého století se stal mj. chvílí, kdy si Francie zase jednou brousila zuby na ostrovy za Kanálem, a Napoleon brousil i bajonety. Nijak se netajil, že chystá invazi do Londýna, jenže idiot nebyl a uměl počítat. Hlavně lodě. Francouzské námořnictvo nemělo proti britskému žádnou šanci a Bonaparte to registroval chladně. Nijak se nekonejšil horkou francouzskou krví a tady, pochopil, by tekla zbytečně. Co však začít odjinud?

Podíval se na východ a hledal nepřátele Angličanů. Například některá indická knížata. Začal taky hovořit o obchodním významu Asie a Egypt uměl zobrazit jako snadno dosažitelný cíl, a to vhodný i vědecky. Uvědomme si, že ho v květnu 1798 zvolili do Francouzské akademie (i když ne po zásluze) a jednou tam už byl a dokázal dát dohromady 167 legitimních badatelů.

To by možná narazilo i dnes, a právě dnes.

A pak veliký muž rychle pozapomněl na přeplavení se přes Kanál a soustředil mysl ryze na vizi sebe a pyramid. Co následovalo, líčí Kovařík barvitě. Jak si vzpomenete, Francouzi našli i tzv. Rosettskou desku.

Ale pro většinu z nás bude zajímavější samo tažení, jehož opěrným bodem se stala Malta, kam Napoleon dorazil 9. června.

Oficiálně se mu legendární středomořská zemička sice postavila, ale reálně se jednalo o ryze symbolický odpor, který se dobře mohl obejít beze ztráty kytičky = na životech. Ale to se nestalo a tři Napoleonovi muži tam padli. Ne víc.

Francie měla tím v rukou přinejmenším zajímavou základnu a zde Britové Napoleona zdánlivě zcela podcenili, ačkoli… byli samozřejmě Maltu připraveni dobýt.

V Alexandrii se vylodil 1. července 1798 a šli po jeho boku vedle geodetů i přírodovědci. První odpor smetli a 21. července stáli ne pod pyramidami, ale jen 24 kilometrů od nich. Tam došlo ke slavné bitvě pětadvaceti tisíc proti pětadvaceti tisícům a Egypt vládl především jízdou. Ztratil dva tisíce mužů, počet padlých na francouzské straně byl dvacet devět.

A vymlouvat se - tenkrát, že Francouzi vedou „bleskovou“ válku, jak ji pak vedl Hitler? Nesmysl! Ani Britové ostatně nebyli pomalí a 1. srpna vyhrál Nelson bitvu na Nilu.

Napoleon tam přišel o lodě a už to znamenalo velikou tečku za jeho šílenou výpravou. Jak Kovařík uvádí, zbyly mu lodě jen dvě. Ty další sice nebyly pokaždé zničeny, ale dostaly se do zajetí.

Francouze to nijak neodradilo a na začátku roku 1879 prošla armáda - asi třinácti tisíc mužů - Gazou, Jaffou a Haifou. Až do Damašku. U města Jaffa se nelze nezastavit.

Tady byly vražděny i děti a ženy - a Napoleon nechal zavraždit celé tisíce zajatců. Přesný počet zlikvidovaných není jasný, ale mohlo jít o pět tisíc lidí. A těžko říct, zda bylo lépe těm, které válečný zločinec cíleně topil, nebo těm, které nechal zapíchnout bajonety svých lidí, kteří se proti tomu nevzepřeli. Jednalo se přece o zajatce.

Pomyslnou boží pomstou se pak stal dýmějový mor. Tisíce mužů Napoleonovy armády sice na Východě „prostě“ padly, ale další podlehli právě této nemoci, a na ústupu do Egypta, který se stal nakonec nevyhnutelným, byli nemocní přítěž. Napoleon je proto dal otrávit, ačkoli to není stoprocentně doloženo, a byl 25. 7. zpět v Egyptě a mohl vyhrát bitvu u Abukiru. Ale v srpnu nechal armádu na holičkách, respektive její zbytky, předal ji zástupci a vrátil se do Francie, ačkoli nikdy žádný rozkaz k návratu neobdržel. Jednalo se tedy o zbabělý vrahův útěk?

Autor naší knihy to tak sice nenazývá, ale bylo to tak nazváno mnohokrát, ačkoli ani zde není sporu, že tehdejší „direktorium“ Napoleona ve Francii skutečně potřebovalo, takže ho i povolalo; ale písemný rozkaz nikdy nedorazil a telefonů nebylo. Napoleonovi milci tedy mohou psát, že „opět jednal intuitivně“.

Do Paříže se dostal tento akademik a vojevůdce v říjnu a živ a zdráv. Angličani zcela netušili, co ještě přijde, a nelze vyloučit, že by Napoleona zlikvidovali (tak například v některém francouzském přístavu), kdyby to včas pochopili. Ale kdo ví, možná sledovali i další vlastní zájmy. Jen si měl někdo uvědomit, že zde pobíhá skutečný diktátor neskutečné popularity, jehož stojí za to zlikvidovat. Na jeho místo by nenastoupil nikdo s dostačující autoritou a legendou a jen vzdáleně se ta úvaha podobá dumáním nad Putinovou existencí v současném Kremlu.

Zpětně se zdá šokující, že byl Bonaparte v metropoli vítán i navzdory egyptským prohrám a navzdory tomu, že za sebou nechal jako potápějící se loď armádu a vrátil se sám. Když byl „kapitán“. Byla to dezerce? Ano. Direktorium o ní dokonce jednalo, ale nemělo dostatečnou moc, aby Vůdci přisoudilo „štempl“ dezertéra; takže 9 až 10. listopadu mohl svrhnout vládu.

Jistěže ne sám: u toho už asistovali Fouché, Talleyrand a další jeho spřeženci.

Následovala válka s Rakouskem v Itálii, vítězná, a v březnu 1802 podepsal despota v Amiensu šťastně smlouvu Angličany. A nastal vítaný mír.

Jistěže pouze na chvíli.

A Egypt? Zůstává bizarní mezihrou. Napoeonovy portréty u pyramid jsou spíš kuriózní, ale Rosettská deska alias „la pierre de Rosette“ (114 krát 71 cm) nikoli. Prokazatelně jsou na ní tři verze téhož nápisu (z roku 196 před Kristem) a již roku 1822 umožnily Champollionovy (1790-1832) rozluštit egyptské hieroglyfy.

Tuto žulovou desku „našel“ Napoleon ve městě Al-Rašíd - v ústí Nilu -, ale konkrétním nálezcem byl (15. 7. 1899) prostý dělostřelec Bouchard, když opevňoval pevnůstku Fort Julien. Nu, a možná je to právě tahle deska, co nám nejlépe ilustruje absurdnost Napoleonova egyptského tažení. Už roku 1801 byla totiž ukořistěna Brity, když kapituloval zbytek zanechaných tam Francouzů, a od roku 1802 je v Britském muzeu. A tak se stalo, že Bonaparte objevu bezděky pomohl, a může se dokonce zdát, že je vše zlé k ledasčemu dobré. Podle mezinárodního práva, to je ovšem zase ta skleslejší fáze pravdy, už Egypt na desku nemá nárok.

O Napoleonovi píše pan Kovařík už od roku 1999, kdy vydal knihu 100 dní z Elby k Waterloo, po které následuje extrémně dlouhá řada publikací (např. Maršálové Napoleonových dnů, 2000, či Napoleonovo ruské tažení, 2001). I původní verze naší práce už pochází z roku 2007 a není bez zajímavosti, že Kovařík přeložil z francouzštiny do češtiny i „rytírny“ populárního francouzského autora a anarchisty Michela Zévaca (1860-1918), který stojí za předlohou známého dobrodružného filmu s Bourvilem a Jeanem Maraisem Kapitán (1960).

Originál tohoto románu je z roku 1906 a první filmová varianta již z roku 1946. Ale Jiří Kovařík chtěl, pravda, přeložit především Zévacovu slavnou sérii románů o rytíři Pardaillanovi. Pro nezájem čtenářů tohoto druhu beletrie zůstalo bohužel jen u dvou svazků.

Jiří Kovařík: Bonaparte v Egyptě: Bonapartova výprava a tažení 1798 - 1800. Akcent, Třebíč 2025. 472 stran.

Bonaparte v Egyptě - Jiří Kovařík | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví