Arnošt Lustig (1926-2011) poznal v patnácti letech koncentrák Terezín, pak prošel Osvětimí a Buchenwaldem, zažil transporty smrti a zachránil si život útěkem z takového transportu. To líčí povídka Tma nemá stín, zařazená do Démantů noci (1958).

Jedním z přínosů Lustigova díla je, že extrémní příběhy ze zajetí mají v jeho podání charakter nenucené každodennosti. Koncentráčnickou zkušenost přetavil na literaturu, jako to jinde dělali Primo Levi, Imre Kertész nebo Elie Wiesel, a vedle psaní knih poskytl mnoho rozhovorů. Od roku 2006, kdy se potkali v nemocnici, některé i Ladislavě Chateau (*1950). Ta z nich, ale nejen z nich, udělala knihu Život, nebo psaní?

Sama tvrdí, že ji Lustigova tvorba zaujala už v jedenácti letech, přičemž její prastrýc - později pověstný pařížský barman - utekl taky z transportu. Autorčin otec rovněž přežil nacistická vězení, byť mírnější, a léta sbíral výstřižky o Lustigovi, se kterým do roku 1948, než odmítl jít do Strany, studoval na vysoké.

Publikace obsahuje taky řadu dopisů a Lustig v jednom zkouší autorce vysvětlit, jak „vymyslel“ příběh Dity Saxové, který… Ano, při každém vydání znovu „doplňuje“. Dodává: „Vím, že někteří mají za to, že se takové knihy nemají psát.“

„Měl jsem v táborové muničce předáka, který ztratil v hitlerovské válce tři syny,“ vzpomíná. „Přistoupil ke mně a řekl, že teď budu jeho syn já. Měl jsem za to, že mu přeskočilo. Pak nosil svačiny pro mě i mého kamaráda a nechal mě na otázku, co bych chtěl ze všeho nejvíc, říct, že se chci s kamarádem vykoupat. Zařídil to ve sprchách tak, abychom se omyli po dlouhých měsících teplou vodou, dal nám mýdlo a půjčil ručník.

Esesák,“ pokračuje Lustig, „kterému jsem slíbil, že pomůže-li mi teď, schovám ho po válce v Praze, mi nosil každý pátek jídlo pro několik dní. Odhadl jsem ho podle tváře, očí, chování. Němečtí židovští profesoři mě varovali, abych to nedělal, že mě zastřelí. Udělal jsem to. Nezastřelil mě. Jak říkají sportovci - a platilo to i v lágru: kdo neriskuje, nevyhrává. Život je nepřestávající souboj dobra a zla. A řekl bych, že dobro je loď, zlo moře.“

Arnošt Lustig měl navzdory trudným zkušenostem smysl pro humor a mj. byl zcela nadšen příběhem svého jmenovce Viktora Lustiga (1890-1947), prodavšího kdysi podvodně za sto tisíc franků Eiffelovku.

Působivé je v této knížce i interview s Lustigovým kamarádem Jiřím Justicem (1923-2015), což je muž, s kterým Arnošt prchl z onoho transportu. Ti dva se nikdy neshodli, jak přesně to bylo, ale zde Justic vypráví: „Utekli jsme asi čtyři kilometry od Kraslic, šli celý den a celou noc a došli opět na místo, odkud jsme utekli. Točili jsme se v kruhu. Bylo to v březnu, jaro už bylo cítit ve vzduchu, a když jsme se konečně dostali do Prahy, šli jsme k jedné paní, jejíž dcera byla zasnoubena s naším spoluvězněm z Osvětimi. Obstarala nám potravinové lístky, falešné doklady a provizorní bydlení; spali jsme v prádelně.“

Následně se ukryli na půdě domu v ulici Na Slupi. Už v táboře tvořili nerozlučnou dvojici a pomáhali si; dokonce získali kápův respekt. Jako politicky „nespolehlivý“ byl Justic roku 1951 nasazen do dolů v Karviné a aby unikl, simuloval. Na infekčním díky tomu poznal ženu, s níž měl mít děti a prožít 56 let.

Roku 2008 vzpomínal už po její smrti, a právě v přítomnosti paní Chateau, i takto: „Můj dědeček před válkou vyhrál na los a koupil si dům v Holečkově ulici; v roce 1948 mu ho znárodnili a po Listopadu mi ho vrátili. Je v hrozném stavu, postupně ho dávám dohromady.“

Mimo dalších obsahuje kniha rozhovor s Lustigovou manželkou Věrou Weislitzovou (1927-2009), nadanou spisovatelkou, která byla původem z Ostravy. Vydrželi spolu přes šedesát let, vychovala mu děti a stala se sedminásobnou babičkou; ale po návratu do Evropy (2005) se tu necítila nijak luxusně, jak přiznává. „Arnošt je jiný. Kluk z Libně. I proto pro něho bylo snadnější být po válce komunistou; ale já jsem z odlišných poměrů, chodila jsem do židovské školy a už tehdy cítila odstup české společnosti, svých vrstevníků. Když mi bylo čtrnáct, zemřela mi maminka, a zůstala jsem s tatínkem a sestrou… Majoritní česká společnost se nás stranila a já to vnímala velmi ostře, zatímco Arnošt si v dětství v Praze nic podobného nepřipouštěl, neuvědomoval.

Byla jsem ještě dítě,“ dodává, „když mě poslali s mojí sestrou do Terezína. A dnes… Řeknu-li tady, že jsem Židovka, obyčejně se na chvilku rozhostí rozpačité ticho… Ani Německo není zem, kam bych jela na dovolenou. Mám německé známé, ano, ne ale přátele.“

Před válkou chtěl Věřin tatínek ujet do Palestiny „a nikam jinam“. Rodina, jak Věra vzpomíná, se začala učit jazyky. Nakoupila hromadu příruček a učebnic. Ale babička se na stěhování cítila stará a pozdě pochopili, že bylo lepší vše, než zůstat.

Arnošta Lustiga poznala 2. září 1945 na pražském Wilsonově nádraží, zrovna jeli s partou kamsi na jih, k Táboru; a když ho prvně viděla, sestře sdělila. „Jestli tam budou samí takoví kluci jako tenhle, tak se vrátím hodně brzo.“

Za nejšťastnější měla Věra čas strávený v Izraeli, kde se naučila se hebrejsky a vstoupila do armády. Dalo to smysl jejímu životu, že získala šanci bránit onu zem. Na manželovo psaní nikdy nežárlila a spíš jí vadily jeho netrpělivost, „neposednost“ a společenskost. Při vlastní tvorbě dokázala volně přecházet z češtiny do angličtiny.

Následuje rozhovor s Lustigovým synem Josefem (*1951), dokumentaristou žijícím ve Washingtonu, absolventem FAMU a tří amerických univerzit. Vlastní mu je intenzivní zájem o tátovy osudy, o kterých ostatně přednáší, a interview autorka nechala na jeho přání zcela neredigováno.

Lustigova dcera Eva (*1956), matka zpola indických dětí, žije v Ženevě. Hovořila ale s autorkou při návštěvách Prahy. „Arnošt a jeho paní se lišili jako den a moc,“ připomíná. Ale vzpomíná, že v něm - podobně jako u maminky - cítila shodně jakési hrobové ticho.

Působivý zůstane i dlouhý rozhovor s literární kritičkou Irenou Zítkovou (1931-2018), jednou z prvních Lustigových redaktorek v Mladé frontě.

Mezi tenkrát „připravované“ autory vybrala roku 1957 ještě Josefa Nesvadbu, který byl - náhodou - taky ročník 1926, a konstatuje, že přirozenou monotematičnost děl se Lustig opakovaně a nepříliš úspěšně pokoušel překonat. A byl „postrach“ redaktorů. Noční děs sazečů, jako kdysi Balzac. „Když už je dílo nejlépe připraveno a přijdou korektury,“ říká Zítková, „usedne a začne psát znovu. Říká tomu, že dá textu obrůst masem. Mění skoro každou větu, spojuje věty a zase je krátí, přepisuje slova. Podle názoru všech zbytečně. Například hezký mění za pěkný či naopak; a mění i jména vedlejších postav. Často se původní rukopis prodlouží o desítky stránek. Přijde-li další korektura, proces se opakuje, a bylo by marné mu korektury neposílal - vynutil by si je. Stále se přesto přesvědčuji, že první verze Démantů noci byla lepší než verze pozdější.“

Vzpomíná i na Lustigovu lásku k Čechovovi, kdy obdivoval úvodní větu Moře se smálo. Nacházel tam krásu, která působí emotivněji než složitá souvětí, a když nepsal, studoval styl různých autorů a diskutoval o něm; ale sám se tím pak neřídil.

Ladislava Chateau (*10. 5. 1950) je univerzitním vzděláním právnička. Po roce 1989 působila na ambasádě v Paříži a napsala několik knih. Cenu Egona Ervína Kische převzala (2015) za Vlak do Výmaru, týkající se - trapné - události z času druhé světové války, již Francouzi dodnes tutlají i vnímají jako vrchol vlastní literární kolaborace.

Ladislava Chateau: Život, nebo psaní? Arnošt Lustig v zamyšleních a literárních textech. Titulní fotografie Martin Štěrba. Ilustrovala (autorčina sestra) Jana Nejtková. Cattatacan. Praha 2024. 240 stran.

Život, nebo Psaní? - Ladislava Chateau | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví