CO ČÍST: Arktos Joscelyna Godwina
Už z roku 1993 je česky před pár dny vydaná non fiction britského badatele Joscelyna Godwina (*1945) Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu.
Autorovi, který se etabloval jako znalec hermetismu a možná i bájné Atlantidy (napsal i práci Atlantis And The Cycles Of Time), vyšla u nás už roku 2017 i knížka Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi, ale třeba spisovateli je, upozorňuji, nepoužitelná.
V nynější práci bere zemské póly i jako archetyp a s pomocí pramenů konzultuje i relativně profláknuté teorie údajných nacistických tajných základen v Antarktidě. Ve své knize ale především zasvěceně hovoří o krajích, nazývaných dnes nejčastěji Hyperborea, Thule a Arkádie, ale mluví také o bájné Šambhale (psáno takto), Agartě a o teoriích duté Země.
Očekávatelně koketuje i s teoriemi kolem možného posunu zemské osy v dějinách… a tím právě fatálního posunu pólů, což muselo měnit flóru i faunu. Když nepočítám prolog, skládá se Godwinova kniha ze čtyř částí: Polární záře, Skryté země, Znovunalezená Arkádie a Sklon zemské osy.
Proberu je postupně a nepřístojně svižně. Zasluhují to.
První část se Polární záře jmenuje spíš symbolicky a probírá rovnou „okultní“ kořeny nacismu, zpola reálný árijský mýtus a záhady kolem společnosti Thule. Zajímavá podkapitola? Svastika v Rusku.
Ve druhé části se autor obírá - vedle Agarthy a Šambhaly, situované nejčastěji do oblastí pouště Gobi a pod tuto oblast - senzacemi s údajnými otvory v pólech, jak o věci referovali dejme tomu Mercator, Symnes, Poe, Lovecraft a vlastně i Verne. Ale řečeno popravdě, Godwin mnoho dalších autorů, kteří na stejné téma psali paralelně a později, asi ani nezná. To jsem, prosím, postřehl, je to oblast, která mě vždy zajímala a o které jsem sám psal.
Tak třeba Poe zřejmě původně plánoval, že dobrodružství jeho Pyma přejdou z povrchu zemské skořápky do jejího nitra. Ve finále ale zvolil známý konec s vodopádem a postavou, ze které Verne vygeneroval Ledovou sfingu. Tu jsme měli a máme v rodině: ačkoli máma nečetla moc verneovek, právě Sfingu z nějakého důvodu četla zevrubně. A já pak taky. Pymova dobrodružství jsem prvně poznal z Vernova výtahu v této knize. Pokračovateli Poea ovšem není v tomhle směru zdaleka jen Verne a Lovecraft, těch autorů je něúrekom.
V podkapitole Shaverova záhada autor tvrdí, že zatímco Agartha je hmotná podzemní říše, Šambhala hmotná není, ale je přístupna mj. prostřednictvím meditace. Richar Sharpe Shaver (1910-1975) přispíval od roku 1943 do magazínu Amazing Store zběsilými články o světě podzemních jeskyní, obývaných sice inteligentními, ale degenerovanými zbytky rasy, která povrch Země opustila přec 12 000 lety. Ty texty jsou bezděčnou analogií k dávným reportážím v americkém Sunu, jak je vlastně psal i Poe, a Shaver tu prohlašuje, že „tam“ žil osm let jako vězeň. Současně byl materialista a nevěřil ničemu okultnímu, což panu Godwinovi očividně nekonvenuje. Shaver každopádně odmítal své vize (blázna) vnímat jinak než v pozemském smyslu a podle Godwina akceptoval Agarthu, aniž mu bylo dáno vnímat Šambhalu. Kdo ví!
V další části svazku pojednávající i o „Arkádii“ používá Godwin pojmu „duchovní pól“ a ve vztahu k polární tradici trochu překvapivě probírá i Danta. Cituji: „Dante s Vergiliem tedy cestují z Jeruzaléma, polárního města judeokřesťanské tradice, a zvolna sestupují šachtou trychtýřovitého tvaru, na jejímž konci, ve středu Země, dlí Lucifer.
Stejným směrem pokračují, rychle procházejíce jakýmsi tunelem, aby se vynořili na úpatí Očistcové hory, odkud mohou spatřit hvězdy Jižního kříže… Jelikož je hora ve vztahu k Jeruzalému na opačné straně Země, musí se nacházet na jižní polokouli, ale je tu háček: v průběhu cesty Očistcem poutníci udělali jakýsi obrat, o kterém není zmínky, a když na vrcholu hory vstoupí do pozemského ráje, spatří sedm hvězd Malého medvěda, které ohlašují příchod Beatrice na gryfím voze.“
Co s tím? Dante, dumá autor, nechápal peklo a očistec samozřejmě doslovně a přísně geograficky.
V poslední části - o sklonu zemské osy - dojde i na přínosnou kapitolu Katastrofisté a podkapitoly o (údajných) pohromách způsobených kometou a o střetech s Měsícem. Nechybí ani pohled na historii kataklysmat, jak ji nastínila paní Blavatská, ale já to jednoduše vynechal. Ke své škodě? Pochybuji. Nu, a pohled současné a regulérní vědy na možnost stěhování pólů?
Tak např. badatel D. H. Tarling tvrdí, že naprosto nejde rozlišit pohyb pólů od pohybu kontinentů, což je zásadní problém. A neměli bychom taky pohyby kontinentů automaticky předpokládat, dokud nemáme skutečné důkazy o tom, že se měnila přímo klimatická pásma. Ne jen počasí.
Moderní věda většinou i prohlašuje za pochybné, že se zemská kůra může pohybovat vůči zemskému plášti, a Jean Andrewsová roku 1985 a při zpětném pohledu do dějin „vychytala“ aspoň pár jistých period malého i velkého posunu pólů a před padesáti miliony let i rychlejší pohyb, tj. deset centimetrů za rok. A další „rychlá perioda“ nastala před pěti miliony lety a kryla se prý s dobou „neobvyklých ledových příkrovů“ v pleistocénu. Tato tvrzení tu bohužel nejsou dál rozvíjena, a to ani s ohledem na podklady jejího pátrání.
Už zmíněný Tarling každopádně odmítá stěhování pólů jako vysvětlení ledových dob. To je podle něj nesmysl. Ale jsou, ví, pravidelné cykly, v nichž se mění úhel sklonu osy vůči solární rovině.
Další badatel W. L. Donn (1918-1987) napsal koncem života i článek, který vyšel dva roky po jeho smrti, a který říká, že se póly dostaly do současné pozice až z míst tropických moří.
Jak to? Inu, i na těch Špicberkách nacházíme zbytky dinosaurů. A obří plazi nesnášeli chlad. Pevnina Pangea byla možná v těch časech obalena víc kolem rovníku a póly tonuly v oceánech. Jedna točna (těžká to představa) tkvěla poblíž Kalifornie a druhá severně od Madagaskaru. A důkazy? Od Ellesmerova ostrova (v Kanadě) až po mysy Afriky a Jižní Ameriky se tenkrát dařilo bohaté fauně.
Nu, nic. Na rozdíl od teorie kontinentálního driftu, stejně nejsou tyto teorie obecně uznány. Autor se tomu až trochu vysmívá a říká, že vědecké teorie tudíž nejsou ověřené víc než dávné od iluminátů. Než četné prastaré texty. Že je to tedy nakonec stejné. Je? To je i na každém čtenáři. Godwinovým přínosem zůstane, že přináší mnoho faktů, ale sám bohužel nevytváří smysluplné teorie. A ty už existující? Snad ani dvě se neshodnou a většina není slučitelná.
Máme ale kvůli tomu hodit ideu přes palubu?
Mýtus o posunu pólů přece „pronásleduje“ západní myšlení od samých jeho počátků a jen dvě století z toho fascinoval i podezřelejší ilumináty. A zkrátka a dobře, Arktida a Antarktida zůstávají - už od času kapitána Hatterase - námětem, který při dobrém zpracování poblouzní. V Godwinově knize to ale vyšlo jen tak z dvou třetin, řekl bych. Já poblouzněn nezůstal.
Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Z angličtiny přeložila Mária Schwingerová. Vyšlo ve spolupráci nakladatelství Horus a Jakub Hlaváček – Malvern. Praha 2025. 432 stran.
