Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Děkuji, pane Fencle, za připomenutí knížky, která formovala i můj přístup k přírodě a mému chování se v ní.

VH

PS.: s bráchou jsme v mých dvanácti (a jeho deseti :)) zkoušeli i vybudování wigwamu v lesíku naproti naší zahradě, ale scházelo nám spousta vědomostí ke stavbě i přístup k materiálu a nástrojům, takže to nakonec skončilo vykopáním "základní planinky 2 x 2m", na zbytek jsme už neměli :). Ale knížku si rád dodnes přečtu, i když v novějších vydáních už se nepíše teepee, ale týpí ... :).

oprava: ...mé chování...

Byla to má snad nejmilejší kniha mého dětství. Ve škole do nás cpali Pavlíka Morozova a jiné, ale v podstatě jsme četli, co jsme měli doma po předcích a proto na ta léta tak rádi vzpomínáme, tehdy ještě nebyla televize a tak jsme četli jako diví.

Po předcích jsem toho měl doma naštěstí hodně. Včetně těch Dvou divochů.

Skvělá kniha od skvělého spisovatele mnoha jiných, stejně dobrých knih - škoda, že dnešním dětem už neříkají tolik, co nám.

Není ještě vše ztraceno. V Toulovcových maštalích je vedle skautského tábora Setonova studánka, s vyrytým citátem o mukách žízně (viz článek).

Je ale pravda, že skauti jsou "divní", z hlediska ostatních mladých.

Často čtu nářky nad mladou generací. Moje zkušenost je ale jiná. Máme rodinnou anamnézu poznamenanou skautingem. Strašně mě těší, že počty skautů setrvale rostou. Způsob táborového života současných skautů se liší od toho co jsem zažil já. Překvapivě se více blíží atmosféře Setonovych knih. Yan, Sam a Rolf jsou stále mezi námi!

Předpokládám, že skautský oddíl vede někdo ze starší generace. Děti se samozřejmě pořád ještě dokážou nadchnout, ale co jim chybí, je iniciativa pustit se do něčeho sami.

Koneckonců, Yan a Sam nebyli skauti a nepotřebovali, aby jim někdo jejich činnost organizoval. Stejně jako sourozenci Walkerovi a sestry Blacketové, Bořík a jeho parta, Rychlé šípy nebo třeba Tři pátrači.

Jak už píší jiní - v dětství to byla velice "formativní" kniha. Měli jsme doma vydání SNDK z r. 1957 - papírový přebal byl už nějak pryč a tak pamatuji hlavně tu červenou plátěnou vazbu. A taky hodně nákresů uvnitř. Hltal jsem to!

Ještě ji mám ...

Četl jsem "Pruhované" K.O.D. vydání z roku 1976 a to každé tři měsíce znovu a znovu - několik let po sobě.

Ba dokonce na vojně jsem kopal "indiánskou studnu" podle návodu z knížky, co jsem si matně pamatoval.

Formativní kniha mého dětství. Pred pár lety jsem ji oběvil v antikvariátu, koupil a po mnoha letech znovu s velkou chutí přečetl. Objevil jsem, že je to moc pěkně napsané a přeložené. To jsem ve 12ti nevnímal. I když možná, že by ta kniha neměla takový úspěch a vliv, kdyby to zároveň nebyla kvalitní literatura.

Objevil , slibuji že se už nikdy nebudu pohoršovat nad cizím pravopisem

Mám ji doma. Tedy... teď už ji má moje dcera. Doufám, že její děti jí Dva divochy seberou stejně, jako je ona sebrala mně

Jinak mám zkušenost, že některé knihy (napadá mne A. Ransome) děti nečtou proto, že o nich prostě nevědí. Když jim přečtete ukázku, někoho ze třídy to vždy zaujme. Ovšem není na to reklama...

Bohužel to není pravda. Nečtou je proto, že neobstojí se zkratkovitým narativem dnešních "děl" a zejména You Tube.

Ale samozřejmě že výjimky budou vždy.

Kniha mnou kdysi několikrát čtená, vydaná v předevčírem připomínané edici KOD, barva světle oranžová