„Yan se v podstatě podobal živým zájmem o Indiány a život v přírodě jiným dvanáctiletým chlapcům, ale lišil se od většiny tím, že z toho nikdy nevyrostl.“ První věta románu Dva divoši.

Dva divoši (Two Little Savages) se jmenuje překvapivě již dřevní kniha Ernesta Thompsona Setona (1860-1946), která sice vyšla roku 1904 (tedy ještě za života Julese Verna, jak bychom také mohli říct), ale v zde, české kotlině se objevila poprvé před sto lety (1925), kdy ji uvedl na prvorepublikový trh význačný překladatel westernů a dobrodružna Bohumil Zdeněk Nekovařík.

Byl to typický moment momentů a je pravda, že zakladatel woodcrafterského hnutí Seton má v portfoliu rovněž další čtenáře iniciující veledíla, Rolfa zálesáka, například, ale tohle je mistrovský bod a jeho opus magnum a lze i citoval úvodní, opravdu jen lehce patetickou metaforu-motto: „Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.“

Jde o nepřiznanou autobiografii a jistěže autor něco měnil, možná i dost, ale v podstatě „tudy“ hledí zpět a až do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy dosáhl věku třináct let a dostal se do puberty (řečeno dnešní terminologií). Své alter ego Seton vylepšil a pojmenoval Yan, a kdo zná (pozdější) Chatu v Jezerní kotlině Jaroslava Foglara, nemusí věru váhat, odkud že Foglar pomyslně kradl.

Už Setonův plachý kluk uniká před vlastní rodinou do přírody a také on najde své skryté údolí. Taktéž Yan si uvnitř enklávy buduje přístřešek. Ale ani u Setona to není stoprocentně bezpečné, ani u Setona kotlina není zcela neznáma jiným lidským vetřelcům, což vede k demolici chýše dvěma bezdomovci a k momentům zoufalství i k jakémusi hochovu prohlédnutí. Uviděl přesněji okolní svět, to je pravda, avšak autor naznačuje, že se přes katastrofu nemusel nakonec ani přenést.

Ale přenesl se… a teprve začíná ústřední část románu Sanger a Sam. Kanaďan Yan se ocitá na statku, spřátelí se právě se Samem a ve dvou „zpracovávají“ nové zážitky. Také spolu přehradí potok a především se pokoušejí žít jako Indiáni v divočině. Což by ale zkolabovalo nebýt rádce: starého lovce Caleba, jenž je zasvěcuje, a cituji:

Postavil tři náboje do řady na vzdálenost osmi metrů zápalkou k sobě a třemi rychle po sobě jdoucími výstřely je odpálil.

Pak vložil revolver do postranní kapsy kabátu, a nedbaje na díry v kapse, střílel, aniž revolver vytáhl, a tím méně jej viděl nebo dokonce ukázal, a tak pokropil bílý zásek z dvaceti metrů.

Nakonec se rozhlédl po nějaké staré plechovce od kompotu. Pak revolver natáhl, položil si jej na pravou ruku k palci a plechovku přes prsty. Obojí vyhodil prudkým škubnutím do vzduchu, takže revolver vyletěl tři metry a plechovka sedm metrů vysoko. Jak revolver padal, chytil jej a prostřelil plechovku, ještě než mohla dopadnout na zem.

O čemž si můžeme myslet ledacos, ale „z dětí je třeba vychovávat hodné lidi, kteří tuší, že lidé jsou zlí“, a závěr svazku, nazvaný prostě V lese, předvede nám dokonce mladou trojici, podnikající výpravu do kanadských lesů.

Dva divoši stali se už ve dvacátých letech častou „příručkou“ pražských trampů. A nejen pražských a nikoli jen trampů.

Sám Seton byl charismatický muž - a kapitolou pro sebe. Fascinující osobností, která si knihy zároveň sama ilustrovala. Brilantní rádce to byl, a mimochodem, i s tím Foglarem se během své kariéry a návštěvy Československa setkal. Seton ale nemusel jezdit po světě, stačilo, že psal, a byl to on, kdo i u nás ovlivnil směr skautingu. Smůlu měl pouze za Hitlera a ještě déle po roce 1948, kdy trvalo takřka deset let, než se i tak nevinná knížka jako Dva divoši znovu objevila na trhu. Roku 1957 ji vydalo Státní nakladatelství dětské knihy a za dalších pět let, to už začínaly šedesátky, podpořila i prestiž známé „pruhované“ edice Knihy odvahy a dobrodružství, a to v překladu dvojice Libuše Bubeníková a Jiří Valja. Jak upozorňují Stanislav Novák a Ondřej Müller v průvodci tou edicí, právě Dva divoši jí přidali kredit i u dospělých čtenářů. Je to kniha „pro každého“, kdo neotupil vlastní čidla, a dokonce jsem toho názoru, že je lepší než Setonovy příběhy o různých zvířatech (netopýrovi, veverce), kde drsnou přírodu vždycky do nějaké míry idealizuje.

Pouze v Albatrosu vyšla nákladem takřka půl milionu výtisků. A co si starý Caleb myslel o lovu? Je sice možná pravda, že by příroda bez lidí pro ostatní leda zkrásněla, ale Caleb míní, že…

„Lov je náramný sport a nemůže být špatný, protože v něm za celý svět nemůžu najít nic, čím by dělal lidi horšími. Naopak. Lovci jsou lidštější než ti, kteří se nad ně vypínají. Co se týče krutosti - nu, přece víme, že žádné divoké zvíře nezajde přirozenou smrtí. Všechna jsou dříve nebo později zabita, a jestli je to člověku k něčemu dobré, když je zabije, tak počítám, že na to má stejné právo jako vlci a divoké kočky.

Nebolí je to o nic víc - jo, spíš zatraceně míň -, když je zabije kulka z pušky, než když je schroupnou vlci. Říkám jen jednu věc, abys to nedělal surově - a nevybij je všecka. Jestli lovíš jen to, co ti zaživa škodí nebo co ti zabité prospěje, a ne víc, než kraj snese, zdá se mi, že nemůžeš nadělat moc škody, a později budeš moci vzpomínat na spoustu dobré zábavy.“

To je učil! A škola není příprava na život, ale jeho nejkrásnější část.

Audio-divoši:

Dva divoši - Ernest Thompson Seton | KOSMAS.cz - online knihkupectví