Není od věci soudně (i když právně) chápat rozdíly mezi poezií a říkadly. Říkadla má rád každý. Klidně se pochlubím, že disponuji od dětství slušnou schopností najít rým, ale to není celý um. Neškodí cit pro rytmus a vždycky mě zarazí, když někdo udatně veršuje a ty vyšisuje solidně, ale každou chvíli do strofy přidá nadbytečnou slabiku, nebo naopak slabika chybí, o přízvucích nemluvě, ty bych tolik vážně nebral, jsou i věcí přednesu.

Už se člověk s něčím takovým narodí? Ne. U mě to generovaly populární knížky lidových říkadel jako Špity, špity bábo; tu jsem vstřebal a neplánovaně uměl nazpaměť. Anebo Punťovy příhody, předválečný a válečný seriál, jehož verše vymýšlelo hned několik autorů včetně hlavní Marie Voříškové. Ocituji jen sekvenci: „V lese černém, v lese hustém, v lese strašlivém a pustém, kde nespadne ani šiška, věžní obr šotka Smíška.“ Punťa, to byly říkanky a nic víc, ale přízvuky sedí, počty slabik jakbysmet a mně to vlezlo do krve. Za třetí se to za mého dětství hrnulo do krve z časopisu Mateřídouška. Maminka ji mé mladší sestře a mně předplatila okolo roku 1970 a tam se nevyskytovala jen říkadla, nýbrž i poezie. Příklad? Někdejší koryfej Florian (1931-1996), od jehož smrti na jevišti Národního domu uběhlo v květnu třicet let, pojal následovně Lečo: „Rajčata se rozhněvala na zelenou papriku, boj se vede bez milosti na syčícím rendlíku - a pepř pálí ze všech ráží, až se rendlík otřásá, na kusy je rozsekána - liberecká klobása. Vejce kráčí odhodlaně - proti dvěma cibulím - jenom já mám místo zbraně - v ruce lžíci - a už jím.“ Dá se vydržet i tohle: „Běží jelen k nároží - a chce shodit paroží. Chce je shodit v městě Mníšku, že prý si tu uloží - svoje zlaté paroží - na výherní vkladní knížku.“ V Mateřídoušce ale zveřejňovali taky překlady a Hana Vrbová (1929-1995) tímto způsobem přetavila verše Genricha Sapgira (1928-1999) Noc a den: „Nad lávkou u skalky - plakaly Plakalky. Pod skalkou u lávky - bublaly Bublávky. Na větvi houkalo - šedivé Houkadlo. Půlnoční Mlžinky - opřené o kmínky - vyrušil ve spánku - Smějáček z červánků. Zelená Mávadla - vesele mávala. Žlutaví Běhníci - běhali v pšenici. Noc vyhnal z lesa ven - bílý den, bílý den.“ To je, uznejte, jak z Lewise Carrolla nebo Daniila Charmse - a sedí mi gradace, kterou básnička obdrží ve finále - a prvně uprostřed. To, že se sousloví „bílý den“ opakuje, představuje totální tečku. Na podobně rozvlněných verších se dají prosnít noci a hned tak neomrzí; ale taky talentovaný německý prozaik James Krüss (1926-1997), mimo jiné autor bezvadné knihy Tim Tolar aneb Prodaný smích, uměl pěkné básně (letos v květnu by se dožil stovky) a Hana Žantovská (1921-2004) tímto způsobem adaptovala jeho Loupežnickou píseň, která by se možná zamlouvala i bratřím Čapkům (nepatrně krátím): „Já si to šlapal (raz dva tři) - v noci v tý černý, nejtmavší. Vtom na mě skočí - byl to mžik - divoký, strašný loupežník. Vystřelil po mně - ztracen jsem - a střelil po mně pohledem. Já, chudák - je to k nevíře - hned z kapsy tahám peníze. Co chtěl ten bídný loupežník? Buď život, nebo desetník! Ten lupič, to byl darebák. Chtěl mi asi jen nahnat strach.“ Mimochodem, měl jsem jako dítě za to, že Krüss čtenáře cíleně mate, když píše o střele, aby dodatečně upřesnil, že lupič vlastně pálil očima; ale nedá se vyloučit, že byla první rána pravá a kule Krüsse (tedy vypravěče) minula. Na ilustracích Radka Pilaře má loupežník, podobný Rumcajsovi, každopádně parádní bambitku.

Skvělé verše psal do Mateřídoušek i Ludvík Středa (1928-2006), od jehož smrti uběhne na podzim dvacet let: „Vymyslím si perníkový dům. Lžíci medu, talíř mouky - do základů vprostřed louky. Vysoké zdi z ořechů, kostky cukru na střechu. Z hořkých mandlí balkóny, hrozinkové záclony. Na noc musím ten dům schovat, kdekdo by chtěl uždibovat.“ Nebo Středovo (s Václavem Čtvrtkem společného neměl nic) Suché moře: „Bez vody je život těžký, všichni musí chodit pěšky. Naříká si mořská panna, je k holiči objednaná. Než po suchu přejde útes - rozcuchá si nový účes.“ A spisovatel Karel Šiktanc (1928-2021), od jehož smrti uplyne v prosinci pět let, přispěl Mateřídoušce skvělou básní Bitva u Lysé, kde líčí epicky střetnutí čápů a myší na Labi u Brandejsa. Na minimálním prostoru vyjádří zprvu ono až chvějivé očekávání před bitvou, přijde akt… a ještě vtipná pointa. Na rozdíl od předchozích veršíků neumím Bitvu zpaměti, je sofistikovanější. Aby to ale nevypadalo, že do Mateřídoušky solili básně jen chlapi. Připomenu norskou spisovatelku Zinken Hoppovou (1905-1987), jejíž Zázračná zahrada patří k nejoblíbenějším mým básním vůbec (v překladu Jiřího Svobody). „V té zahradě jsou jedle - plničké banánů - a melouny hned vedle - visí tam z platanů. Tam lev se s lamou zdraví - při každém setkání - a do jahod tam hlavy - strkají klokani. Tam v houpačce se houpá - strakatý papoušek, když všechny růže schroupá, pustí se do hrušek. Na plotě z tenkých špejlí - tam vysedává slon - a brejlovec tam brejlí, jak umí jenom on. Pomerančová šťáva - teče tam v potoce - a strom tam míče dává (veliké jako hlava) namísto ovoce. Pelikán sedí v stínu - a čte si pozpátku - nějakou velkou psinu - snad tuhle pohádku.“

Zmíněný překladatel Jiří Václav Svoboda (1924-1981) psal i vlastní verše a naše rodina měla doma přímo za kult následující: „Co ty víš, byla myš; ta šla z Prahy do Kolína přes Paříž. Pročpak, myško, přes Paříž? Jestli času nemaříš. Přes Paříž - prý je to blíž. Ať děláte, co děláte, mele páté přes deváté. Co ty víš? Myš… je přece myš.“ Svoboda tady sice nevymyslel pointu, ale nevadí to; smutnější je, že myši možná vídal, byl alkoholik, jak přiznává i Wikipedie.

Do Mateřídoušky psal za těch časů říkadla také pozdější písňový textař Pavel Šrut (1940-2018), ale ten to ještě tenkrát tak neuměl. Zato přeložil Jeníka Lodyhu od Williama Brighty Randse (1823-1880) a má mladší sestra umí dotyčný gulliverovský „majstrštyk“ dodnes zpaměti:

Znal jsem vám kluka, chodíval po polích,
jedl jen lodyhy a kopce fazolí.
Do Říše obrů přivedly ho kroky,
obři ho zdrželi dobře tři roky,
a když se vrátil, tak místo věna,
stala se s tím klukem předobří změna.
Jak se tak rozhlížel, propánakrále,
všecičko na světě bylo mu malé!

Prý chodit dveřmi se pro něj nehodí,
když nejsou vysoké jak druhé poschodí.
„Polévku z talíře už jísti nebudu
a misku chci velkou jak obruč od sudu!“

Svíčkovou pečeni chce z obřích svící,
lidem se posmívá, že jsou trpaslíci.
Jeho krok zdá se mu dlouhý jak míle,
proto mu koupili zvětšovací brýle.

Když si je nasadil poprvé na nos,
byl zas jak u obrů, a tak měl radost.
A kolem Jeníka hned hejno kluků
smálo se, na nose že prý má lupu.

Kterépak nevěstě by padl do oka,
když byla pod lupou třikrát tak široká?
To potká každého, kdo chodí po polích
a jí jen lodyhy a kopce fazolí!

Tolik Angličan Rands a Čech Šrut. Před koncem básně jste si možná všimli drobné nelogičnosti. Pomyslnou lupou se (přece) kouká hrdina příběhu, ne nevěsta. Sám bych to vysvětlil tím, že hrdina dámám pod vlivem obou zvětšujících čoček i říkal, že jsou tlusté, následkem čehož jim jaksi „vypad z voka“. I tak… jsou ale některé momenty Šrutova překladu (anebo už původní básně?) záhadné.

Co dodat? Básník Ivan Wernisch (*1942) přeložil tehdy z angličtiny tímto způsobem Skřítka od humoristy Johna Kendricka Bangse (1862-1922), což byl, upozorňuji, Američan: „Jednou jsem spatřil skřítka…“ Pauza v recitaci. „Stál na zahradě v kytkách… A vyklouzlo mi z úst, že by měl povyrůst. Odpověděl mi na to - a čelo svraštil v zlobě: Já si připadám dokonalý. Jako ty sobě.“ A tím brilantním poučením ze zahrad končím.