CO BYLO: Tolkienovi inspirátoři

„Vidím dál díky tomu, že jsem na ramenou gigantů.“ Sir Isaac Newton

Je oprávněna současná popularita hrdinských romancí J. R. R. Tolkiena (1892-1973)? Podobná otázka není správně položena. Ale Tolkien každopádně zastiňuje spousty menších obrů - poté, co je poctivě vykradl. Znalec jeho díla Douglas Anderson připomíná v knize Otcové prstenu nejeden předchozí milník žánru fantasy. Báseň Boewulf (líčící boj s netvory včetně draka), artušovské legendy včetně Sira Gawaina a Zeleného rytíře, u něhož Tolkien připravil vydání původní verze, islandské Eddy a ságy, anebo středověké legendy o Alexandru Velikém, objevivším na Východě stromy Slunce a Měsíce, tuhle inspiraci Valinorských stromů z Tolkienova díla. „Jeho velikost je v tom,“ míní Anderson, „že spojil existující proudy. Ryzí hrdinskou romanci, folklór, pohádky, fantasy pro dospělé.“

Kdybychom se vrátili jen 200 let zpátky, zjistíme, že už roku 1812 zveřejnil německý spisovatel Ludwig Tieck (1773-1853) první díl trilogie Phantasus včetně extrémně smutné povídky Elfové - o setkání bytůstek s děvčátkem, které pak zmizí na sedm let, aby stejní tvorové jednou kontaktovali jeho dceru. „Prohlížela si prsten na prsteníku, to divně se třpytící zlato se žhavě rudým kamenem v srdci, a na otcův dotaz řekla, že je to dar, který tam dostala.“ A ten kámen v jistém momentě zbledne.

Vůbec prvním pohádkovým románem v angličtině stal se Phantasmion (1837) Sary Coleridge (1802-1852), dcery známého básníka, ale oblíbeným Tolkienovým autorem byl teprve George MacDonald (1824-1905), jehož dvě dětské knihy o princezně a skřítcích (1872, 1883) ovlivnily Hobita. Z roku 1871 je MacDonaldovo dílo Na zádech Severního větru, jehož dětský hrdina Diamond je inspirován autorovým synem Mauricem, který zemřel mlád. Roku 1967 Tolkien zveřejnil knihu Kovář z Velké Lesné, analogii k MacDonaldovu příběhu Zlatý klíč (1867), zveřejněném prvně ve sbírce Rozmluvy s vílami. Tolkienovi se Zlatý klíč (děti tu ve finále proniknou do nitra duhy a stoupají s dalšími bytostmi výš a výš) zamlouval v dětství a s novým čtením byl zklamán jeho didaktičností. Roku 2001 vyšla česky MacDonaldova Lilith, roku 2012 jeho Snílci.

Jestliže máme pokračovat stejným úvozem, tak se dá připomenout, že britský politik Edward Hugessen Knatchbull, první lord Brabourne (1829-1893) napsal od roku 1869 čtrnáct knih pohádek. Hned první obsahuje příběh Ernest, jímž se Tolkien inspiroval k Bilbově řeči ke Smuagovi v Hobitovi. Radši měl Kočku Mícu téhož autora, jejíž hrdina Joe zbloudí do lesa trpaslíků, víl a obrů. Jak si všiml badatel Douglas Anderson, scéna, kdy Joe lstí přiměje dva obry a trpaslíka, aby vzájemně bojovali, je i výjev Hobita, kde Gandalf rozdmýchá hádku mezi třemi obry. „Jedna z ilustrací původního vydání,“ říká Anderson, „zobrazuje obra převlečeného za strom a zázračně předpovídá enty z Pána prstenů.“

Od Lewise Carrolla (1832-1898) měl rád Tolkien příběh Sylvie a Bruno (1889, česky 1996) včetně jeho dokončení Sylvia and Bruno Concuded (1893). Z románu skotského spisovatele Samuela Rutheforda Crocketta (1859-1914) Black Douglas (1899), jenž v mládí přelouskal, převzal Tolkien epizodu s wargy z Hobita, a výtah z jedné kapitoly nazvaný Bitva vlkodlaků mapuje jeho pomyslný dluh v anotovaném vydání té samé knihy.

Za „znamenité“ Tolkien označil dílo Vítr ve vrbách aneb Žabákova dobrodružství (1908) Kenneha Grahama (1859-1932), který napsal i slavnou pohádku The Reluctant Dragon (1898). Kdybychom teď překročili oceán, je prvním významnějším autorem amerických pohádek Frank Richard Stockton (1834-1902). Shrnul je v knihách The Floating Prince (1881), Včelí muž z Ornu (1887) a The Queen´s Museum (1887). Česky vyšlo (1896) jeho Podivuhodné ztroskotání Tomáše Hyka. Vliv tohoto autora na Tolkiena nicméně není doložen, tak jako ani u ředitele knihovny Britského muzea Richarda Garnetta (1835-1906), autora Soumraku bohů (1888, rozšířeno 1903). Ani slavnějšího Stocktonova následovníka Lymana Franka Bauma (1856-1919), autora čtrnácti knih o zemi Oz (od roku 1900), z nichž nejlepších je prvních šest, asi nemá smysl s Tolkienem srovnávat, nicméně pan Anderson poukazuje na to, že mytologie, kterou Baum vytvořil roku 1902 v The Life and Adventures of Santa Claus se podobá mýtu kol stejné vánoční figury, jak ho pro děti Tolkien formuloval. Baum napsal i velmi dobrý román Královna Zixi z Ix (1905) a jeho American Fairly Tales (včetně pohádek O královně Quiku, O obživlé figuríně, O očarovaných literách) vyšly u nás dvojjazyčně roku 2015.

Anderson taky připomíná zapadlou povídku Američanky Gertrude Barrows Bennettové (1883-1948) Stříbrná past (The Elf Trap, 1919) z časopisu Argosy. Cituji závěr: „Jsou legendy o neobvyklých bytostech, někdy podobných lidem, které na sebe berou podobu cikánů, ale nejsou cikány a mají divné schopnosti. Vnější vzezření je drsné a pohoršlivé, ale za ním žijí jako za závojem skrytým, báječným životem. Kdo s nimi trávil čas i chvíli, je polapen ve skutečné skřítčí pasti. Může utéct, ale ne zapomenout nebo se nadobro vrátit k vlastní rase. Aby se ale vrátil k nim, musí jít hodně temnou cestou.“

Američanem byl i James Branch Cabell (1879-1958), soustřeďujících své prózy kol figury pasáka vepřů z imaginární středověké Francie. 1922 zveřejnil povídku Tenká královna Elfie. Text končí: „Dvorný Anavalt se ujistil, že je královna taková, jak doufal, a když ji spatřil zezadu, byla skutečně dutá a měla barvu stínu. To proto, že je dívka Vae jen jasnou a tenkou maskou ženy, a pohlédneš-li zezadu, je jako ostatní masky. Když se otočila a usmála a jako v rozpacích sklopila oči a nožkou odstrčila hnát, uviděl, že je to Elle a jen líbezná, přemilá iluze. Políbil ji a byl spokojen. Tady je žena, po níž toužil a kterou neznal svět, ve kterém máme duši. Elle neměla smrtelné tělo, které by čas zkarikoval a zničil, a neměla ani mozek, který by vytvářel sny, jimž se Anavalt nevyrovná. Neměla srdce, které by zranil. V tichém Elfiině lese panoval trvalý mír, kam nemohla nikdy vstoupit láska, a proto nikdo nemohl nikomu příliš hluboce ublížit. U dvora zatím pro Anavalta plakaly hedvábné dámy a tři ženy se ze vzpomínek už nikdy neuzdraví, ale zde v lese, kde jsou všichni maskami bez duše, nebyly vzpomínky a pláč; nic nemělo ani dvě strany a člověk nemusel vyhlížet nepříznivé zvraty.“

Měl na Tolkiena vliv i další americký autor Abraham Merrit (1884-1943), jehož nejlepší próza The Ship of Ishtar vyšla právě před sto lety (1924)? Není to moc pravděpodobné, ale Merritova Strážkyně stromů (1926), co se prvně zjevila v časopise Weird Tales, vypráví, jak se stromy umí bránit. S tím by sympatizoval. „Ve všech svých dílech se jednoznačně stavím na stranu stromů,“ psal roku 1972 v deníku Daily Telegraph.

Předchůdcem některých sekvencí v Hobitovi jsou pasáže knihy The Three Lulla-Mulgars (1910) od Waltera de la Mare (1873-1956). Málo se ví, že psal výtečné fantastické povídky i Edward Morgan Forster (1879-1970), jinak autor považovaný za ryzího realistu, a Tolkien je mohl znát. Za „nejpřesvědčivějšího tvůrce umělých světů, jehož kdy četl“ ale měl (roku 1957) Erica Ruckera Eddisona (1882-1945), autora románu Styborion the Strong (1926) a unikátního eposu The Worm Ouroboros (1922) o válce Demonlandu s Witchlandem.

Přímo obdobou Tolkiena je, ačkoli spíš teoreticky, americký profesor práv Austin Tappan Wright (1883-1931), jehož obrovské dílo částečně vyšlo posmrtně, když zemřel při automobilové nehodě. Na jižním cípu fiktivního kontinentu Karain (na jižní polokouli) si vysnil Islandii s vlastní řečí, mapami, historií, literaturou. Co do rozsahu a detailů soutěží Islandie se Středozemí. Roku 1942 sice kniha Islandie vyšla, ale nezahrnuje další spisy, srovnatelné s dodatky Pána prstenů. Roku 1957 popřel Tolkien, že by Islandii znal; ale nemohl neznat sestavovatele tuctu pohádkových knížek (1889-1910) Andrewa Langa (1844-1912), jehož barevné svazky od dětství miloval. Avšak umělá Langova pohádka Princ Prigio (1889) se mu nelíbila. Byť cítil některé její podivuhodné rysy. Nejradši měl Langovu Červenou knihu pohádek (1890), obsahující převyprávění jednoho z nejúžasnějších příběhů o dracích v severské literatuře: toho o Fáfnim ze Ságy o Völsunzích.

Zásadnější vliv než Lang měl na Tolkiena William Morris (1834-1896). Z jeho díla u nás vyšly Novinky z Utopie (1890, česky 1926), Příběh o Třpytné rovině (1890, česky 2016) a Studna na konci světa (1896, česky 2019); a jak to identifikoval Anderson, zvlášť Tolkienova nejranější vyprávění o Středozemi v Knize ztracených příběhů dokazují Morrisův vliv. Mj. archaizujícím slohem. Obdiv k Morrisovi se u Tolkiena prohloubil, když studoval na Exeter College v Oxfordu, stejně jako kdysi Morris, a Anderson upozorňuje na Morrisův text z počátku 90. let 19. století, který pak Morrisova dcera nazvala Lidem od prahu hor.

Jeho jmenovec Kenneth Morris (1879-1937) byl velšský teolog a naprostý génius fantaskní literatury, kterého tady neznáme, ale přepracoval příběhy z velšské verze artušovských legend (Mabinogionu) v romány The Fates of the Princes of Dyfed (1914) a Boook of the Three Dragons (1930). Ještě lepší je deset povídek sbírky The Secret Mountain (1926) a úplným vydáním povídek je díky Andersonovi kniha The Dragon Path (1995). Morris taky napsal vynikající fantasy román o Toltécích a příchodu boha Quetzalcoatla The Chalchiuhite Dragon (1992) a jeho povídky, jak konstatuje Anderson, se klenou nad celou obsáhlou oblastí světových mýtů a legend od keltských po toltécké, od řeckých po taoistické, od buddhistických po římské. A každá odráží hluboké pochopení pozadí výchozí mytologie. Nejsou převyprávěním, ale novými příběhy. Tolkien by tu jistě ocenil živost líčení náboženství Vikingů, jak je patrné třeba z Kennethovy povídky Vládce severu (1915).

Velšan byl i Arthur Machen (1863-1947), autor Velkého boha Pana a Bílých lidí, jehož nejlepším textem je autobiografický Pahorek snů (1907, česky 2022). 29. září 1914 publikoval v Evening News povídku Lučištníci: Andělé z Monsu, která se stala typickým memem a novodobým mýtem. Roku 1916 uveřejňoval na pokračování ve stejných novinách prózu o vzpouře zvířat proti lidem Hrůza (česky 2017), která je i odrazem tehdejších válečných obav. Hraničily až s představami, že se připravení Němci vyloupnou přímo z podzemí Ostrovů. O tom že měl otřes první světové války vliv na Tolkiena, není třeba diskutovat.

Podstatný a dnes ignorovaný vliv na Tolkiena měl i extrémně úspěšný Henry Rider Haggard (1856-1925), autor románů Doly krále Šalamouna (1885) a Ona (1886). Ve stylu islandské ságy napsal Haggard i - Tolkiena inspirovavší - knihu Eric Brighteyes (1891). V jedné přednášce o ní Tolkien referoval jako o „stejně dobré jako většina ság. A stejně heroické.“

Haggardova díla si cenil, ale to je slabé slovo. Existuje studie Roberta Giddingse a Elizabeth Hollandové Břehy Středozemě (1981); celá se věnuje detailnímu srovnání Pána prstenů a Dolů krále Šalamouna. Vazby šokují. Akční scény, líčení krajiny, atmosféra dolů v Morii (ta zvláště), popisy trpaslíků a motiv „skrytého krále“ Aragorna, to vše už stvořil Haggard. S Haggardem spojuje Tolkiena i dětství prožité ve fascinující Jižní Africe

Ovlivnila ho také Edith Nesbitová (1858-1924), autorka známého cyklu Pět dětí a To (1902), který se v letech 1904 a 1906 dočkal dvou pokračování. Anderson cituje v té souvislosti z Tolkienova dopisu Audenovi (1955): „Když mi bylo sedm, pustil jsem se do psaní povídky o drakovi. Nevzpomínám si na nic s výjimkou jediné jazykové záležitosti. Maminka neměla připomínek, ale zdůraznila, že se neříká zelený velký drak, ale velký zelený drak. Tenkrát mi nebylo jasné, z jakého důvodu, a jasné mi to není dosud.“ „Je to asi souhra náhod, ale právě když bylo Tolkienovi sedm,“ pokračuje Anderson, „tiskl nejčtenější časopis doby Strand Magazine na pokračování povídky s dračí tematikou od Edith Nesbitové, které pak vydala ve svazku The Book of Dragons (1900). Původně nesl seriál název Sedm draků a vycházel od března 1899. Poslední povídka připadla na prosinec a v třetím příběhu Zachránci své země se zvedá z pláně roj zelených draků. Na jiném místě píše Edith o drakovi se žlutými křídly, co leží na obřím, zeleném, šupinatém boku.“ V šestém příběhu Krotitelé draků (česky 2004) potkáme i příšeru a podobá se povahově Chrystophylaxi Divesovi z Tolkienovy povídky Sedlák Jiljí z Hamu.

Tolkien měl rád i povídky politika a snílka Johna Buchana (1875-1940). Pozoruhodně souzní s některými jeho představami. Námět dědičné posedlosti mořem z Buchanových Dalekých ostrovů (1899) se u Tolkiena opakuje. Keltská představa ostrovů na západě a snaha tam vítězně doplout jsou motivy jeho mytologie.

Vyloučeno je, aby neznal anglo-irského spisovatele lorda Dunsanyho (1878-1957) a je to sto let, co byl poprvé vydán naprosto nejlepší z jeho románů The King of England´s Daughter. Dunsany je vtipný mistr fantaskní povídky, pohádky, bajky - a všude nemilosrdně obrací konvence. Tolkien četl jeho Knihu divů (1912) a nejlépe si zapamatoval text o dvojici rozličných model uctívaných v tomtéž chrámu: Ču-bú a Šímiš.

V kapitolách o Morii v Pánu prstenů vyvolává Tolkien „temné síly“ metodou, která připomíná díla mistra hrůzy Williama Hope Hodgsona (1877-1918), a Anderson cituje v souvislosti s Tolkienem jeho povídku Výbušnina Baumoff (1912). Těžko mimochodem pochybovat, že tento text nečetl i autor pozdějšího Vymítače ďábla William Peter Blatty. Ten nejlepší Hodgsonův horor Dům na rozhraní (1908) vyšel česky až roku 1997.

Tolkien sotva znal fantasy román Hope Mirrlessové (1877-1978) Lud-in-the-Mist (1926) - o podloudnících na hranici říše pohádek - a je to jenom souhra, že bývá irský spisovatel James Stephens (1882-1950) vzpomínán pro knihu The Crock of Gold (1912) - o filozofových problémech se skřítky. Tou nejvynalézavější prací dalšího autora Davida Lindsaye (1876-1945) je hned první jeho román A Voyage to Arcturus (1920), srovnávaný s díly H. G. Wellse. Ale jde o alegorii. Tolkien knihu četl „s dychtivostí“ a dílo ovlivnilo spíš práce jeho přítele C. S. Lewise. Lindsay zde předvádí pouť do jiného světa jako jakýsi duchovní prožitek; a děsivý je jeho příběh Devil´s Tor (1932) - o skládání talismanu, který uspíší apokalyptický návrat prvotní Matky Země. V třicátých letech napsal Lindsay také jednu hru věnující se jeho obvyklému tématu pochyb o povaze reality i toho, jak realitu vnímáme. Anderson tu Vánoční hru uveřejnil prvně teprve roku 2003, a to závěrem svých Otců prstenu, kteří mají demonstrovat krajní bohatost kořenů fantasy „před Tolkienem“.

V přednášce O pohádkách Tolkien řekl, že by se rád zmínil o lásce, kterou on a jeho děti chovali ke knize Edwarda Augustine Wyke-Smithe (1871-1935) Úžasná země snergů (1927). A milovali ze snergů nejhloub Gorba, tenhle „klednot mezi trumbery“ a „skvost mezi kumpány na cestách za dobrodružstvím“. Snergové, dnes takřka zapomenutí, jsou podle Wyke-Smithe plemeno o něco vyšší než stůl. Není to jisté, ale jde o druh skřítků. Milují oslavy. A jsou přímými literárními předky hobitů. Tolkienovým dětem se však zajídalo, když kniha o bytůstkách končila. Dožadovaly se pokračování. Tolkien jim radši vyprávěl o hobitech.

Úžasná země snergů je anti-pohádka o dvou dětech Joeovi a Sylvii, jejich psu Tygrovi a dobrodružstvích s Gorbem. V jedné kapitole se ztratí v lese Pokřivených stromů a podobný nás pak obklopuje jako Tolkienův Temný hvozd. Anderson vybral do své knihy Otcové prstenu výňatek Zlobr Golithos. Velikán se, zvíme, napraví a nežere již děti: Je vegetarián.

Hlavní zdroje: Otcové prstenu (2003), Fantasy (2002)