„Uložil jsem nabitý revolver do dvojitého dna brašny fotografického přístroje.“ Josh Pather: první věta povídky Vzdušný pirát (z časopisu Kviz 8/1979).

To, že je od šedesátých let měsíčník Kviz, mi ozřejmil teprve říjen 1975, kdy mi bylo jedenáct. Zda jsem tenkrát ty čtyři koruny (dnešních nejméně čtyřicet) utratil za ten časopis já, nebo některý rodič, si nepamatuji, ale vím jedno. Už tehdy jsem si všiml, že podlouhlý Kviz (podlouhlý - na rozdíl od dětského Ohníčku - jaksi do výšky) vydává nakladatelství ČTK – PRESSFOTO, a zaujalo mě to proto, že fotografie uvnitř vůbec nehrály roli. Tu hrálo luštění. Nebo taky něco navíc? Přesně tak a mohlo se to v těch časech na informace skoupých hodit.

Dejme tomu v desítce (v pětasedmdesátém, tedy rok po otevření metra) jsou dokonce dvě reklamy, a to na „zlatý šperk“ vhodný prý pro ženu, ten vám prodají Klenoty, a na specializovanou opravnu „VD IGRA“, zvanou Sanatorium panenek.

To mě zaujalo. Dílna se nacházela v Michelské 76 a sběrny panen měla ve Slaném i na Kladně a ještě v Melantrichově 17 v Praze. Vypulírované panny firma vracela poštou na dobírku a předtím provedla vámi vyžádané zásahy. A to? „Vyvázání rukou, vyvázání nohou, přestříkání.“ Kromě toho plastiky, výměny „paruček“. vsazování řas a očí do obličejů a hlav… Ale dost, radši se mrkněme do časopisu.

Redakce sídlila ve starém domě v Haštalské 14 a každý měsíc připravovali 60 stránek četby a luštění, stránek spíš menšího formátu. V radě tam pracoval Jan Mrázek, Eduard Bakalář, Josef Glückselig, Richard Reisenauer a Ondřej Lefler, který ale odešel začátkem školního roku 1978. Vedoucím byla zprvu Anna Vovsová a zvláštností zůstávala anonymita veškerých non-fiction příspěvků. Jakých?

Našli jste text s titulem 30 slonů = 1 velryba i poučení Kde končí Zem?, kde se vůbec nejednalo o nějakou kulatost „nekonečného“ povrchu na glóbu, ale o magnetosféru nad námi a stopy Země ještě výš. Vliv gravitace. Víte-li, kde přitažlivost Země začne být překrývána gravitací Luny? Ve „výši“ 900 000 kilometrů. Článek na toto téma je výjimečně podepsaný, i když šifrou of, takže ho psal zmíněný Ondřej Lefler, jenž dodává: „Teprve za tou vzdáleností můžeme důležitější vlivy Země odepsat. Třebaže i tam se lze setkat např. s pozemským elektromagnetickým zářením světelného charakteru a dokonce zářením rádiovým lidského původu…“

Vedle podobných textů přírodovědného typu jste v Kvizech objevovali mišmaš všeho a v těch časech byl pro mě zajímavý. Například se tu vynořilo ledacos o historii pošt, test paměti, „celoroční soutěž“, sportovní kviz, šachové problémy anebo testy (Matematika a vy). Řešení jste obvykle objevili na konci, nějak od strany 57, ale taky se v Kvizech pokaždé našla detektivka. Průvodce od Zdeňka Svobody, například. A i v tom čase tu byly kriminálky západní provenience, ač bez uvedení překladatele a sem tam krácené, což se přiznalo. Jedním z minima případů, kdy je překladatel uveden (jakási Veronika Hokeová) je povídka Kita Reeda Dokonalý portrét v Kvizu 2/86. Jiný text Obchod je obchod od Williama Jeffreyho mě zaujal i proto, že hrdina platil v dolarech, ale zda v nich platili taky autorovi, nevím. Věřím, že mu něco poslali.

Už tenkrát však psala do kvizu povídky naše hvězda, a to Radko Vyhlíd (*1923). Měl úsporný, „amerikánský“ styl drsné školy, což jsem vítal. Každý příběh od Vyhlída býval rozložen na dvou místech časopisu a finále jste proto VYHLÍŽELI. Zatímco na straně 51 jste měli uhádnout, kdo je vrah, zbytek se vyjevil na stránce 57. Později psal Radko rovnou povídky vhodné pro tenhle časopis šarád, takže jste dočetli příběh do konce a náledovali tři otázky. Jestliže jsem nedokázal odpovědět, v klidu jsem si - před poslední stránkou Kvizu - přelouskal, co se semlelo v „negativu“ Vyhlídovy povídky a co mi nedošlo a uniklo.

Soustavněji jsem začal Kviz kupovat, když jsem chodil na gymnázium a bylo mi čtrnáct. Předsedou redakčního se stal Jan Řezáč a v souvislosti s otrokářstvím referoval časopis roku 1978 o Haleyho americkém bestselleru Kořeny (1976). Pod titulem Homér hněvivého hlasu věnoval tři strany Bobu Dylanovi, velkému prý kritikovi amerického způsobu života. Četli jsme i něco málo o vzájemném zdravení se mravenců, Panamském kanálu, dějinách klavíru, houbařství, spánku, čaji, kávě, diamantech, vracích s poklady a tom, kolik vám který stát dá, když nalezení pokladu v jeho vodách přiznáte.

Také nás Kviz zpravil o Spartakovi, který byl takřka komunista, a o poštovních holubech. O uheráku i jeho historii a o nejslavnějších siamských dvojčatech. A o „zcela novém vědním oboru“ - a uhádnout sami jste na konci museli, oč jde.

Žasl jsem ale i nad vyprávěním o třech dětských snech Kamila Lhotáka, jak je osobně podal, a také Lhotákovo jméno jsme hádali, což se mělo opakovat ještě v čísle 8/1983. A jak se tento malíř civilizační poezie tehdy zmínil, „momentálně jezdí na ČZ 175 a balónový sen mu zůstal nevyplněn“.

Dočetli jste se v Kvizech zrovna tak o velikosti planet Sluneční soustavy jako o Tylově lavírování mezi dvěma ženami! Byl tu text o významu kozy i o zapomenutém Napoleonově filmovém životopise z let 1925-1927. V Kvizech, abych to shrnul, najdete informativní texty, jaké si dnes během několika vteřin rozkliknete na Wikipedii. Ale vžijte se do situace, kdy podobná encyklopedie nebyla a neexistoval internet. Po ruce jsem často neměl ani slovník z papíru.

Obecná zásada při sestavování Kvizů byla, že první polovina časopisu patří hlavně četbě a druhá luštění. A až mezi „luštěninami“ se vždy skvěla povídka Vyhlídova. Odlet opožděn. Stihomam. Muž číslo 13. Obětní beránek. Iniciála smrti. Až přijde vrah. Nelítostně. Gilotina. Mrtví a živí. Zmýlená platí. Stínohra. Pozvánka na Onen svět. Vypůjčená vražda. Smrt v dodací lhůtě. Smrt podle scénáře. Mrtvý nemá alibi. Mat bílým pěšcem. Slunce, vzduch a vražda. Dům na samotě. Podivná pomsta. Mat černou dámou. Vteřina před popravou. Smrt statisty. Od jedenácti do půlnoci. Šachovnice zločinu. Vím, vám to dnes přijde co normál, ale za těch časů se podobné povídky jinak moc netiskly!

Radko Vyhlíd psal do Kvizu pravidelně již od roku 1969 a texty let 1976-1985 shromáždil do knihy Příběhy s otazníkem (1989). Vystupují tam pouze nesocialističtí hrdinové. Inspektor melbournské policie Megareem. Penzionovaný policajt a majitel výčepu na Montmartru Michel Bermud. Soukromé očko zvané jen Gregory. Gloria Greenshawová. Bývalý pojistný matematik Anthony Brain. A taky hrobník Deafston, na jehož hřbitově se občas něco přihodilo.

Jinak psal roku 1979 Kviz o Mont-Saint-Michel, a jak typické, bez jediné fotografie! Psal i o nečistých praktikách amerických prezidentů a dějinách samostřílu, dinosaurech a prohnilé porotě Nobelovy ceny. O ztroskotanci Selkirkovi, řece Niger, Cyranovi, co byl až na Měsíci, o ptáku Dodo, Janě z Arku, o Timbuktu, oceánech a jejich znečišťování, o mandragorách, Jamesi Cookovi, Pinkertonovi, o padělání obrazů a semo tamo se hádalo jméno herečky. Přemrštěnou propagaci si v každém čísle ročníku 1979 zajistila kapela Fešáci. Jak to, že zrovna oni, to nevím, ale kupříkladu zpěvák Tomáš Linka dostal v čísle 5 hned dvě stránky. Petr Novotný, jejich šéf, čekal se svýma dvěma až do prosincové dvanáctky. Propagace skupiny byla maskována tím, že se v lednu Novotný na čtenáře obrátil, aby pomohli s jistým problémem. A oni do Kvizu následně psali stovky lístků a pomáhali problém řešit i Michalu Tučnému a ostatním Fešákům. Ale jinak se časopis hudbě nevěnoval, nebo až od roku 1988, kdy uveřejňoval na pokračování anonymní povídání Z rodinného alba rocku.

Roku 1980 je - hned v jedničce - strohý článek o Zdeňku Burianovi, ale malíř vůbec není jmenován a jedná se o těžko dnes představitelné informační minimum. Následují texty o gilotině, Monaku, známém švédském sjezdaři Ingemarku Stenmarkovi (toho jsem tenkrát dokonce znal i já), o autorce Vzpomínek na Afriku Karen Blixenové (ale v souvislosti s leguány), o Balsamovi, Vidocqovi, Radeckém a hraní šachu naslepo s mnoha protivníky. O lokálu U Maxima. Podle fotografie jste měli v jednom čísle identifikovat Vladimíra Neffa.

Roku 1982 se psalo dokonce o astrologii, asi že se v redakci objevil Vladimír Karpenko. Radu tehdy začal řídit Karel Horák a roku 1983 přibyl Jan Zýka. V letech 1984-1985 mi ale Kviz připadal politicky snad nejpodlézavější. Na straně 7 čísla 3/1985 je dokonce citován Husák.

Napravuje to jen rozsáhlá Logika hrou v devíti lekcích, tj. dílo Lewise Carrolla, jež tu vycházelo na pokračování.

Psalo se tam jinak třeba o básníku Jeffersovi, o mimosmyslových schopnostech nevidomých, o komárech i zednářích, Nobelovi, eposu Aniara, původcích Sochy svobody, původu vidličky, o Daphne du Maurier i Šrámkovi, o historii pražské paroplavby, skutečné povaze Richarda III., Orsonu Wellesovi, šikmé věži v Pise, chroustech, voodoo i o prvním ponoru k Titanicu, který se stal senzací (Kviz v květnu 1986). Jen výjimečně ale autoři stavěli na klasických součkovských záhadách typu Atlantidy (10/1985) a Tunguzského meteoritu (6/1986).

Roku 1986 se počet stran Kvizu zvýšil ze 60 na 64. A čas letěl. Roku 1988 byl analyzován sám král americké karikatury Mount Thomas Nast (takřka bez ukázek), ale i námořní pověry. A biliár (jako umění), Ferenc Liszt, Hitchcock, Cosa nostra, vzpoura na Bounty, gondoly a Beňovský. Roku 1989 se stala vedoucí redakce Helena Podaná, ale inovace se nekonaly dokonce ani s převratem. Roku 1990 byl výjimkou jen květnový článek o barbínách a další o osvobození Plzně Američany. Šestka si vzala na paškál autorství Slezských písní a v září vyšel článek o amerických prezidentech ve výslužbě. V tom čísle je i reference o knize Paula Johnsona Intelektuálové. V desítce se obírali obsazením Novgorodu Rusí (1478) a je tu 43 přesmyček, které Karel Čapek vytvořil ze jména města Letovice.

Popřevratová krize se projevila teprve v srpnu 1990 a novou adresou časopisu se stala Žirovnická 2389. Vydržel, pokud vím, už jen sedm čísel, přičemž v lednu 1991 tvořily celou redakci jen Helena Podaná a Dana Chodilová. Zajímavé je, že cena časopisu se od roku 1975 pouze zdvojnásobila - na osm korun.

U povídek zahraničních autorů, které tu během desetiletí vycházely, zaujme častá účast žen. Jmenuji aspoň pár těchto děl. Pat McGerrová: Cena spravedlnosti. E. R. Braithwait: Poslední služba. Josh Pachter: Správný tip, Barbara Callahanová: Seriál. Mary Barettová: Tohle přece není možné. Syd Hoff: Omyl. Richard Laymon: Já mu to splatím. B. N. Malzberg: Ukážeš-li revolver. H. Harris: Zadržte CKN 188. Hugh Cave: V posledním okamžiku.

Jen výjimečně se tu vynořila science fiction, za niž se dá považovat leda próza Stefana Weinfelda Blázen o vynálezci vody v prášku. Mám-li Kviz hodnotit zpětně, osobně kladu nejvýš Vyhlída a onen přísun amerických kriminálních povídek. Lhal bych samozřejmě, kdybych zde tvrdil, že se občas neobjevovaly i jinde. Našly jste je výjimečně ve Svobodném slově a často v časopise „100 + 1 zahraniční zajímavost“. Kviz mě provázel od dětství do šestadvaceti a vždycky jsem ho studoval, ale musím přiznat, že vlastním „kvizům“ jsem se takřka nevěnoval. Snad nevadí - a mnozí to měli právě opačně.