CO BYLO: Když se ještě četla Stezka
Doplnit článek CO BYLO: Když se četla Sedmička - Neviditelný pes (lidovky.cz) lze vzpomínkou na jiný časopis plný dobrodružství a kreseb a tábornictví a rozhovorů a přírody.
I když se stali členy redakčního týmu a spolupracovníky osobnosti Junáka (obnoveného v letech 1968-1970) a například i Miloš Zapletal (*1930), jmenoval se Pionýrská stezka a narodil se v lednu 1971 s obřím štěstím od boha. To měl na výtvarníky, jimiž se mj. stali Zdeněk Burian, Vojtěch Kubašta, Marko Čermák, Stanislav Holý, Miroslav Barták, Kája Saudek, Jiří Winter-Neprakta, Bohumil Konečný a Gustav Krum. A jistěže se spolupracovalo také s fotografy, a to Miroslavem Martinovským, Antonínem Bahenským a Stanislavem Terebou.
Nejprve se čtyři ročníky jednalo o čtrnáctideník, dalších osmnáct let o měsíčník a poslední číslo vyšlo březnu 1992. Mně osobně Stezka vždycky fascinovala i jako chrlič tematických kartoték, které jste si mohli vystříhávat. Ano, měla určitou konkurenci v Tomanově Ábíčku, ale tam to bylo méně o přírodninách. A jakkoli působí tyto mé vzpomínky v internetových časech už příliš magalosaursky, za celé dvě dekády bylo ve Stezce hrdě uveřejněno jeden tisíc a tři sta pestrobarevných kartiček (a ještě o pár víc).
Protože byli sportovně zaměřeni, měli jeden čas dokonce dostihovou stáj a klisnu Camelii a jezdce Vladimira Fedorowicze. Vše to organizoval dostihový odborník Antonín Jelínek. Ale jinak se i tento časopis klidně držel dřevních dobrodružství a mezi jeho autory tak patřili klasici Guy de Maupassant, Arthur Conan Doyle, Ernst Thompson Seton, Jack London, Mark Twain, O. Henry, Erle Stanley Gardner, Dorothy Sayersová a Gerald Durrell.
Symbolem Stezky byl vodácký komiks Modrá pětka, umná to napodobenina Rychlých šípů, vytvářená ostatně právě kreslířem tohoto Foglarova seriálu Marko Čermákem.
A nefascinovalo to, vím, veškerou mou generaci, ale býval jsem, jak dobře vzpomínám, přímo ohromen, že jsem Pětku na zadní stránce spatřil poprvé už někdy v první třídě… a neopustila ten časopis po desetiletí, jako by se tam zakonzervovala, takže mi najednou už bylo pětadvacet a koukám, ona tam vychází pořád.
Četl jsem ji tenkrát jen občas, když se mi nějaké číslo dostalo do ruky, ale bylo mi to kapku líto a jedná se u nás ve výsledku o rekord v nepřetržitém zveřejňování komiksu v tomtéž časopise. Objevoval se tu až do srpna 1990 a děti nestárly. Dnes lze dílo studovat v pěti knižních svazcích, a ač mám chuť napsat, že jsem „o tolik nepřišel“, nenapíši: bylo by to trapně subjektivní hodnocení a urážka vytrvalosti tří schopných tvůrců.
Zatímco Rychlé šípy byly klub pěti kluků, tady překvapivě figurují - na vodě i na zemi - také děvčata, a to dvojčata Eva a Hana. Jsou členkami družiny hned vedle bystrého Vládi, rozvážného Martina (obdoby Červenáčka) a roztržitého vědátora Čajíčka (přezdívka), který je jasnou variantou Rychlonožky (rovněž přezdívka a rovněž neznáme pravé jméno).
Bratrstvo kočičí pracky že by chybělo? Chybí. Ó. Ale náhražkou, byť chabou, je duo Fiškus a Dromedár. Dva spratci. A stejně jako Rychlé šípy či televizní „Kamarádi“ získají i Modropěťáci psa, a to Šejka.
Scénář takřka tří set epizod (šestkrát byla Pětka i na obálce) psali pánové Jiří Hromádko a Bohumil Kolář a dobrodružství zasadili - s výjimkou Lužnice - do prostředí spíš fiktivního. Legracista Čajíček je typický častým užíváním slova „kardinálně“ a přímo ve Stezce mu redakce přisoudila „intelektuální“ rubriku Knihkupectví u Čajíčka. Všech pět hrdinů však schopně fungovalo co maskoti časopisu a dnes je nejsnáze poznáte díky knihám Modrá pětka na stezce dobrodružství (2000), Modrá pětka (2016, právě zdejší děj se odehrává na Lužnici), Modrá pětka - Záhada staré tvrze a další příběhy (2018), Modrá pětka - Signály ze tmy a jiné příběhy (2021) a Modrá pětka - Případ létající známky a další příběhy (2021).
Ostatní seriály ve Stezce byly vedle Pětky druhořadé a některé jsou neprávem i úplně zapomenuty. Tak například stripy Honza a Zobák, které kreslil v letech 1971-1977 Miroslav Barták na náměty Ivana Hanouska. Co se pak týká adaptací literárních děl, už roku 1971 se prosadil Stanislav Holý a došlo díky němu na Tři muže ve člunu i sekvenci známé knihy Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady Dobrodružství šesti trampů, známou jako Pověst o duchu Férplejovi. Přinejmenším tento komiks by si zasloužil reedici a navždy Čechům objasňuje, proč se zdejší fotbal nachází v krizi, ačkoli ne permanentní.
Sám šéfredaktor Stezky Ivan Krofta adaptoval v letech 1971-1972 pro kreslíře Vratislava Hlavatého literární předlohy Hugha Loftinka (1886-1947) o doktoru Johnu Dolittleovi a ve školním roce 1973-1974 zapracoval i mistr vtipu Vladimír Renčín a vysoce osobitě přetavil Poláčkovu knihu Bylo nás pět.
Následovat ještě měla obdobná adaptace Bratrstva Bílého klíče od brigádního generála (a dramaturga činohry na Vinohradech) Františka Langera (1888-1965), klasika všech klasiků. ale měl smůlu a zveřejněny jen dvě úvodní epizody. Škoda! Tento zajímavý klukovský román, letos už devadesát let starý, líčí příhody sedmi kamarádů z Vinohrad, kteří utvoří tajný spolek a mj. se potýkají s vršovickými Kajmany. Nakonec pomohou jednomu boxerovi. Původně tu knihu ilustroval Ondřej Sekora, což se k ní přimklo, a scénář pro Stezku psal patrně redaktor Jaroslav Fencl. Ale Renčína začala vyšetřovat StB a zapověděli mu ve všech periodikách publikovat, což vydrželo čtyři roky. Adaptaci Langerovy knihy měl, jak aspoň vzpomínal, hotovou až do konce, ale neznámo kam zmizela, jako by se propadla. Najde se ještě?
Velmi specifickými stezkovskými komiksy byly ty sportovní a vrcholem se nepochybně stal cyklus Hrajeme tenis s Borgem, který časopis benevolentně uveřejňoval v letech 1981-1983. Jde i nejde o tenisovou školu a původ má v londýnském Daily Mailu, kde tenkrát využili neskutečné Borgovy popularity. Stripy o „tajemství Borgova úspěchu“ putovaly přes nakladatelství Mladá fronta do Stezky, ale těžko věřit, že by se na nich někdo tenisu reálně vyučil. Borg (*1956) je individualista, ryzí Švéd a - mimochodem - úplný samouk.
A další stezkovské komiksy?
Sám pan Ivan Mládek adaptoval svou písničku Dáša Nováková do silvestrovského 4. čísla 7. ročníku a v letech 1972-1973 kreslil Neprakta (1924-2011) Antická sportovní povidla (nikoli pravidla). Vystupují zde Hérakles, Atlas, Odysseus, Théseus i reálnější matematik Pythagoras. V letech 1975-1976 prosadil cimrmanolog Jaroslav Weigel (1931-2019) své komiksové převyprávění románu Desidera Galského (1921-1990) Král Masdagaskaru (1967). Jeho verze má 32 stran a scénář, původně patrně delší, byl nabídnut Kájovi Saudkovi, ale nakonec jej zpracovali jiní kreslíři, Gustav Krum a Bohumil „Bimba“ Konečný.
Jak asi víte, hrdinou je skutečná historická postava jménem hrabě Móric Beňovský (1741-1786). Jeho paměti prvně vyšly v Londýně roku 1790 a Weigel doktora Galského znal a scénář prý zpracoval na jeho doporučení. Beňovský byl dobrodruh a statečný chlap. V určité fázi života ho ale zajali Rusové a na daleké Kamčatce měl - v městečku Bolšereck - prožít zbytek života jako vyhnanec. Uměl v tom naštěstí chodit, zajistil si přízeň samotného pána Kamčatky a jeho dcery a uprchl do Macaa, což se ve své době stalo senzací. Následně se tento slovenský hrdina ještě pokusil získat pro Francouze Madagaskar, ale to už zvládl jen částečně.
Kreslený seriál měl být původně určitě delší, jenže ve Stezce začalo hodně faktorů směřovat jinam, a to k Saudkově adaptaci známého televizního seriálu o majoru Zemanovi. V letech 1977-1978 ji Stezka zveřejnila, má takřka půl sta stran a knižně se objevila (hned ve dvou různých vydáních) až roku 1999.
Jinak tvořil Saudek rubriku Olympijský kruh, nakreslil vícero vnitřních dvoustran i obálek a roku 1975 pěknou vystřihovánku propagující obchodní dům Kotva. Otiskli ji jako součást vánoční soutěže pořádané tímto krásným domem, ale musím se vrátit k majorovi.
Jsem jen subjekt a jiní éru Zemana mohli vnímat jinak, pro mě to však byl snad jediný moment, kdy se mi Stezka vetřela do rukou přímo silou. Automaticky, bezvýhradně. Odebíral jsem a četl všechny možné časopisy, jen ji ne, ale Saudek udělal z adaptace Majora Zemana bombu, která prostě kolovala třídou. Ačkoli jsme americké komiksy neměli, tohle bylo ještě na vyšší úrovni než ony a instinktivně jsme to poznali. Neumím zapomenout obzvlášť na pokračování, ve kterém agent Bláha (který díky Saudkovi vypadá přesně jako Radek Brzobohatý) vraždí nebohou Lídu Zemanovou, načež je sám odstřelen jejím manželem Honzou Zemanem a letí kdesi v Praze (znalci ví, kde) se schodů. Zveřejněním něčeho takového se Pionýrská stezka nečekaně posunula až do sfér, kde to mocipánům nepřipadalo únosné, a tak sérii stopli. Bum. Zlatý Kájo Saudku, tys tomu dal.
V letech 1973-1974 navíc kreslil do téhož časopisu i tucet pokračování barevného komiksu z pravěkého prostředí Lup, Up a Ina, jehož inspirací byl nepochybně Švandrlíkův a Nepraktův seriál Sek a Zula z Ohníčku. Taky u Saudka se loví mamut, anebo pořádá hon předvěkého nosorožce, a vůdce kmene zobrazil v inspiraci francouzským Rahanem.
Ale ještě k Beňovskému. I on měl totiž „svůj“ televizní seriál, i když pouze sedmidílný, a zosobnil jej tam herec Jozef Adamovič (1939-2013). A protože byl tenhle seriál odvysílán už začátkem roku 1975, prozradil dětem, jak trudně hrdinův život skončí a že bude takzvaný „Vivat“ zastřelen, běda, samotnými Francouzi. Možná i to bylo jednou z příčin zkrácení série, ale zajímavějším zůstává, že zcela bídácká figura Beňovského oponenta Tomáše Omachela se v netelevizním příběhu vůbec nevyskytuje! Není to snad nedostatek? Řekl bych „je“, ale ten kreslený seriál za to nemohl. Nevycházel totiž z knihy ctihodného pana Galského, ale z románu „slovenského Dumase“, kterým už jednou provždy zůstává Jožo Nižnánsky (1903-1976). I premiéry se tento klasik ještě dožil.
Ne že bych nezáviděl všem, kdo dnes mají Stezku doma kompletní, ale je to už pohled do jiného světa, kdy se ještě četly časopisy, což dnes pomalu a jistě začíná u mladé generace hraničit s absurditou.
Zdroj: Josef Ládek, Robert Pavelka: Encyklopedie komiksu v Československu 1945-1989.
