CO BYLO: Když se četly Světovky
Jako mladík - a jenom díky svému kulturnímu tatínkovi - jsem horlivě čítal (i) časopis Světová literatura. A nejen tedy Ábíčko (CO BYLO: Když se četly časopisy ABC - Neviditelný pes).
Až do „kaslíku“ nám Světovka chodila teprve od roku 1979 (kdy mi bylo patnáct), ale měli jsme doma k dispozici mnohem starší čísla a třeba i s články Josefa Škvoreckého.
Roku 1979 byl šéfredaktorem této Revue zahraničních literatur Zdeněk Volný a v redakci pracoval například kritik a bohemista Vladimír Novotný. Světovka - jako taková - vycházela mezi roky 1956 a 1996, tedy přes čtyřicet let, ale začátek normalizace ji kvalitativně poněkud poškodil. Až roku 1977 se stal šéfredaktorem (právě) Zdeněk Volný a během jeho éry (do roku 1988) se revue zlepšila. Nejen díky pravidelnému uveřejňování děl klasiků science fiction.
Na druhou stranu to ale pořád byla divná doba, kdy zde třeba letmo (odvaha!) zveřejnili kratičký článek o Howardu Phillipsi Lovecraftovi, který ovšem problematiku okolo tohoto autora (zrovna česky vycházejí nové komiksy podle jeho povídek) uměl leda vytrhnout z kontextu.
Když se ještě vrátíme v čase, zjistíme, že až do roku 1961 vedl Světovou literaturu spisovatel Jan Řezáč. Následovalo sedm šéfredaktorů i včetně překladatelky Anny Kareninové (od roku 1991) a skvělého Jan Vladislava; ale on otěže sevřel na jediný rok 1969-1970.
Roku 1979, kdy mi padl do rukou, se časopis leskl… voněl… a každé číslo mělo přes 250 stran. Nedalo se to, pravda, louskat vše, ale byl jsem rád… a nejvíc dodnes vzpomínám na výtisk s Bradburyho divadelní hrou Sloup ohně (překlad a úvod Zdeněk Volný, ilustrace Jiří Vančura), tj. jinou verzí románu 451 stupňů Fahrenheita. To bylo počteníčko.
Revue byla vlastně dvouměsíčníkem a celoroční předplatné stálo tenkrát 84 korun a zase taková sláva to uvnitř být asi nemohla, vždyť v redakční radě pracovali i soudruzi jako Alexej Pludek či Jan Pilař, přičemž to celé tisklo Rudé právo.
Ve dvojce 1979 je lotyšská anebo ugandská próza i nizozemští humoristé a - úžasné - pasáže Lásky Kozmy Prutkova - v překladu Petra Pospíchala, s obrázky Jiřího Šalamouna.
Kozma Prutkov byl, jak asi víte, jakýsi ruský Jára Cimrman devatenáctého věku, tj. autor fiktivní, jehož díla vytvořila skupinka několika literátů. Světovka konkrétně přináší jeho drama Zbrklý Turek aneb Je příjemné býti vnukem? Ačkoli to Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak nikdy nezdůrazňovali, i osvědčený Kozma Prutkov patřil k jejich - mírným - inspiračním zdrojům!
Závěr každé Světovky pak tvořil koberec recenzí, glos i úvah, jejichž autory bývali Jiří Cieslar (oblast filmu), Radoslav Nenadál, Jarmila Ortová, Martin Hilský či Květa Hyršová. Ve čtyřce 1979 celkem překvapí (v oněch časech!) povídky Roberta Blocha (přeložené Veronikou Veisovou a s obrázky Jaroslava Bedrny) a je zde jak rozhovor s Alejo Carpentierem, tak Nenadálova úvaha Čím je americký román americký? A nechybí recenze Vladimíra Macury.
Hned následující ročník (1980) ostře startoval povídkami Roalda Dahla (otce nadchla Farářova záliba), následují Márquezovy texty (Montielova vdova, Dobrý Blacamán, prodavač zázraků) a ukázka z díla amerického spisovatele Jamese Baldwina. Následuje sci-fi mistr Theodore Sturgeon (Muž, který ztratil moře v překladu Jiřího Markuse), ale literární revue se vzápětí zastaví také nad díly Oskara Kokoschky anebo před herečkou Liv Ullmannovou. Glosou přispěla Kateřina Pošová, „Novými pohledy na sci-fi“ Ivan Volný, přítomen je i článek Třicet let polské sci-fi anebo recenze na novinku Johna Updika. Takto bych mohl pokračovat dalšími a dalšími čísly, z nichž vystupují Ecovy poznámky ke Jménu růže, Stanislaw Lem svou televizní hrou Podivný host profesora Tarantogy, esa němé filmové grotesky v portrétech francouzského publicisty Maurice Bessyho, Jařabova recenze na Vonnegutovu Květnovou neděli (u nás ovšem do převratu nevydanou), sekvence Neznámý William Faulkner, povídky Alfreda Bestera a začátek Golda za všechny peníze od Josepha Hellera.
Světovka zde byla, ale hmotně i dál je. Pomáhala a už sice nepomáhá, ale když si ji před sebe někde ve veřejné knihovně rozložíte, zaručeně na chvíli zapomenete na soudobý virtuální čas.