Čítal jsem lecjaké žurnály (CO BYLO: Když se četly Světovky - Neviditelný pes), ale o hudbě až do roku 89 jen jeden. Měsíčník Melodie (1963-2001) vycházel takřka čtyřicet let a měl éry, kdy dosti objektivně informoval o západní hudbě, což nebyla ve střední Evropě samozřejmost. Naopak.

Taky jste ale Melodii nesehnali na každém rohu, a to nakonec dosáhla stotisícového nákladu. Vedl ji zprvu Lubomír Dorůžka, ale za mých dětských a mladistvých let (jsem ročník 64) Stanislav Titzl: hudební kritik, o kterém Ringo Čech lapidárně a přímo na stránkách inkriminovaného časáku (a svobodně) napsal verš: „Standa Titzl/do mě rycl.“

Ale když mi bylo dvacet, komunistická strana časopis přece jen odstřelila. Je typické pro tento národ, že jsme se tomu smáli a nové verzi Melodie se leda vysmívali. Dosazena tam zbrusu nová redakce a moc se jim nedařilo „dělat to jinak a lépe“. Připomínalo to blamáž a nezapomenu, jak kritik Jiří Černý v jednom pořadu, proběhnuvším v podzemním strahovském studentském klubu 007, konstatoval: „Nemohu vám přesto doporučit tu novou nečíst, poněvadž i do ní sem tam proniknou relevantní informace, i když teď daleko méně!“

Ale já to už nečetl. Předtím ano. Předtím se to číst dalo, ba i studovat. Od roku 1984 začal však tentýž časopis vycházet s poloprázdnými stránkami a nic proti známému textaři Pavlu Vrbovi, ale poskytl tam verše. Do prostoru onoho prázdna.

Bývalý ředitel rozhlasové stanice Hvězda nahradil už v lednu 1984 „Standu“ Titzla a byl neschopný. To potvrzuje, mimochodem, i Wikipedie. I tak vydržel tři roky. A tak to tenkrát chodilo mnohde.

Teprve koncem roku 1987 byl Kratochvíl odstaven a od roku 1988 se opět snad dá hovořit o Melodii reflektující do jisté míry hudební dění. I světové. Míním jen rock a pop.

Po převratu vyvstaly konkurenční hudební časopisy, jak jejich právem bylo, a roku 1994 Melodii, a teď neblábolím, koupil Karel Gott. Nebo tedy jeho agentura GOJA. Zlaté časy časopisu ještě bezprostředně nekončily, ale Melodie mířila k zániku.

Neodebíral jsem ji, ale jako žák škol základní a střední (sedmdesáté roky) jsem vídal její typickou obálku mezi spolužáky dost. Kamarád Chýlek si odsud pilně vystřihoval vše o Beatles a zda toho bylo dost, je na diskusi. On byl asi spokojen. Rozumnější si časopis doma schovávali a neřezali do něj.

Když jsem populární hudbě už trochu odrostl, listoval jsem staršími čísly a nadával, že jsem tam stříhal taky. Ale já zase hledal Schelingera a jeho kapelníka Čecha. Když jste mladí, tak vám četba Melodie staré dva roky, kterou někde ulovíte, připadá pomalu jako nájezd do historie. Když do našich kin pustili V zajetí rytmu, cítil jsem cosi podobného. Za živého boha jsem nechápal, že může hrát Jerry Lee Lewis (král klavíru) sám sebe. Přece zarumploval dějinami rokenrolu už kdysi v pravěku, ne? A s Melodiemi let šedesátých to bylo pro nás totéž.

Jednoho dne vstoupil Venca Chýlek do třídy zdrcen. Zastřelili Lennona. Chýlkův fanatismus ohledně toho zpěváka a Beatles tím jen vzrostl. Já to nezažil, já se totiž začal o Schelingera vážněji zajímat teprve s jeho tragickou smrtí. Mezi ní a smrtí Lennonovou neleží míle času a oba případy jsou terčem řady konspiračních teorií.

Melodie vlastně zveřejňovala i humoristickou literaturu. Jak to? Na pokračování tu vycházela Ringo Čechova knížka Z deníku osamělého běžce, kde vzpomínal na své soužití s muzikanty. Chvíli mu to nikdo nechtěl zveřejnit mimo časopis, ale pak to udělala Jazzová sekce - pod titulem Z mého života. Kniha však neputovala do distribuce a sehnal jsem ji náhodou.

Takzvané „zaříznutí“ svobodomyslné Melodie roku 1984 bylo samozřejmě svinstvo prvního řádu a taky krok dnes hůře pochopitelný. Politicky byl časopis neškodný a svým způsobem lidi od děsivosti tehdejší politiky odtahoval. Dával jim hry. Jen málokdo si taky na stránkách leštil ego a budoval kult osobnosti. Tedy kromě už zmíněného Ringa. Ten to ale dělal s nadsázkou, ironicky, jako jakýsi kašpar, kterému je možná třeba povolit vše. Protože byl chytrý, nikdy nepřekročil čáru smrti. Čáru, za níž si jiní už v Melodii neškrtli. A že jich bylo dost.

Začátkem let sedmdesátých měl Ringo díky nadprodukci své kapely v žebříčcích každého čísla Melodie najednou i třeba šest písní. Těžko říct, o čem to svědčí. Možná o úhoru kolem, ale byla to i módní vlna tzv. žvýkačkové hudby. Tu hráli, konkurovali tak v žebříčku sami sobě. Žárlivý Kakadu je klasika z toho ranku.

Jenom kritiky té hudby nebyly vždy milé, a tak Ringo na koncertech Melodie občas nemilosrdně, demonstrativně trhal. I to byla tehdy odvaha, vážně byla.

Čechovi takové záchvaty nebránily v tom, aby v redakci nezaklepal s parafrází známé písničky Když jsem já sloužil, kterou přejmenoval na Když jsem psal texty. Z ní zní ono vyjádření o Standovi Tizlovi, co do Ringa rycl. Text probírá tehdy zásadní hudební kritiky jednoho pod druhém a jde o kanonádu do jejich řad. Anebo prostě šlo o podlézání? To je otázka. Každopádně časopis ódu zveřejnil a my se smáli a jindy lze stránkách časopisu číst: „Ringo Čechovi se dá zatelefonovat v kterémkoli okamžiku a pokaždé uslyšíte vtipnou reakci, bez přípravy. Dá se rovnou tisknout.“ A nebyla to lež. Sypal to z rukávu a volávali mu obvykle do Holečkovy ulice, kde žil v ateliéru vedle hitmakera Karla Svobody, jehož navštěvoval oknem. I díky tomu otextoval postupně asi šestnáct Gottových songů, ale nadřel se, protože tehdejší Zlatý slavík na koncích strof prosil o maximum dlouhých Á. „Nápoj lásky číslo deset namícháám… ať nejsem sáám!“

Je neuvěřitelné, jakým ostrovem svobody za normalizace zůstala až do roku 84. Soudruzi soudili, že je zábavy třeba, a nechali Titzlově redakci dost volnou ruku. A ta redakce zase odpouštěla hodně externě píšícím. Výsledná Melodie kolovala mezi mladými z ruky do ruky a náklad stoupal. Jiný takový časopis ostatně neexistoval. Kdybych dnes byl šťastným majitelem všech čísel toho časopisu do roku 84, rozprostřel bych je a spal na nich. Jinou sponku s hudební teorií jsem do pětadvaceti let neměl.

F. R. Čech zpívá PARODII - v čase, kdy jeho kapelu intenzivně propagovala Melodie a do ní sám často psal: