Je to pětasedmdesát let, co zemřel „král dobrodružství“ Edgar Rice Burroughs (1875-1950), tvůrce Tarzana, a sto padesát let uplynulo 1. září od jeho narození. Ne, to netřeba extrémně slavit a jeho příběhy jsou i tak sláva sama. Nebo ty lepší a speciálně na Tarzana nostalgicky vzpomínám, ačkoli je zbytečné vzpomínat na ikonu, která dál a dál vitálně žije; ale mám ji propojenou s tatínkem.

Ten jistě nebyl žádný kulturista a v tom směru mi doma Tarzan vzorem nebyl, ale jinak je ryzí hrdina, stvořený především pro Afriku, a já jej tak poznal okolo roku 1970 v západoněmecké televizi.

Na naší telce totiž neřádil. Zato kanály ARD a ZDF jsme u Plzně chytali, a ačkoli obraz trapně zrnil, s otcem jsme na nich - vedle westernů - našli i tarzaní filmy, především ty s Lexem Barkerem, pozdějším Old Shatterhandem.

Mé vzpomínky na první setkání s Tarzanem jsou konkrétní: televizi jsme měli v obytné kuchyni, v koutě, a táta mě k ní zavolat. Měl naladěné Západní Německo, obraz jen černobílý, a vidět bylo chlápka v trenkách (nebo čem), který se znale pohyboval nějakou buší. Ne, to není Austrálie! „To je Tarzan, to je v Africe,“ řekl tatínek. „Dívej, jak je šikovnej.“ A kulil jsem oči. Onen nahý chlap se totiž sklonil na cestičce a okolo byl prales a rukou něco prohrabával a otec mě ujistil, že zkoumá minu. Pod klestím. Asi ji taky zneškodní?

Zničehonic vybuchla a stal se zázrak: Tarzan dokázal v poslední chvíli odskočit a jeho sošné tělo plavmo letělo stranou od vějíře exploze. Skrčil se za kámen, přežil. Snad úplně nezraněn. Nemohl jsem tomu uvěřit a film pokračoval a prohrábnutí klestí a odskočení se, tuším, opakovalo. Zdá se vám to jako přemrštěné vnímání malého spratka, ale uchovávám si rád tuhle zřetelnou vzpomínku, která se do mě zakovala a zůstala mi po roky živá a s Tarzanem propojená. Nejinak jsem tohoto superhrdinu tenkrát vnímal a byl jeho schopnostmi fascinován. Otec navíc zdůraznil, že ovládá karate, a začal mi některé principy karate osvětlovat a taky jeho bratr Jiří v Rokycanech, jenž posiloval, se o karate zajímal.

Uplynulo pak ještě několik let a Tarzana jsem si - konečně - půjčil jako knihu. Ta zlatá půjčovna byla přímo v našem bloku a je tam dnes květinářství a můj první Tarzan bylo převyprávění od Svatopluka Hrnčíře. Tento spisovatel psal, podobně jako Foglar, celý život pouze pro děti a také jim coby redaktor Větrníků a Pionýrů (časopisy) přiblížil některé slavné hrdiny z dílny velkých bardů. Především Troskova kapitána Nema a Tarzana. A ne, já nemohu říct, že si PAMATUJI, jak jsem Hrnčířovo zpracování prvně louskal, protože si nemůžete pamatovat akt, který probíhá automaticky. A nejinak se Tarzan čte. Nemusíte vynakládat žádné úsilí a s prominutím jste pako, jestliže jste Tarzana v dětství odmítli zhltnout jako malinu. To je povinné. A tehdy jsem ještě ani moc neznal Mauglího a každopádně si nelámal hlavu tím, že Burroughs některé prvky od Kiplinga… převzal. Ani jsem nepřemýšlel o tom, zda by nemluvně skutečně přežilo mezi gorilami. Není to snad nesmysl? Je! Ale to jediné, co mi už jako klukovi připadalo divné, byl způsob, jak se osamělý Tarzan naučí v džungli číst, když najde chatu svých rodičů.

Proč se však starat o podobné detaily, když vás STRHUJÍCÍ vyprávění rovnou vcucne a táhne a už nepustí. Tarzan od the Apes (poprvé 1914) je až překvapivě dobře napsaná a komponovaná součást kánonu populární literatury, o které se ale dnes můžete dočíst, že má sexistický, rasistický a dokonce imperialistický podtext. Ach, prosím vás! Nic podobného jsem tam jako děcko nenašel a nenacházím to, ačkoli se hrozně moc snažím, ani teď. Že je Tarzan „macho“? A co? Je to zcela přiměřené okolí džungle, kde vyrostl, a navíc se chová jako skutečný šlechtic, jako pravý lord Greystoke, jímž taky je. O tom žádná! Kritici zdůrazňují, že si každého prvořadě podmaňuje. A? Mně to nevadilo! Se zvířaty a jejich ovládáním zde nemám problém a je přece fajn umět přeprat lva. Černošský kmen z románu, ano, není vylíčen úplně kladně, no, a piráti už vůbec ne a popřít se nedá, že se s tím Burroughs nepárá. Píše a je jako brutální lovec. Mrtvých má v knížkách mračna a osobně jsem to jako dítě vnímal hlavně při srovnání s Vernem; ale ani ty verneovky se bez četných umírání neobešly. Je to dobře a kdesi jsem se dočetl, že je dnes Tarzan z rodu Opů obdobně opomíjený jako Biggles od Velbloudích stíhaček. Ale to je nesmysl. Biggles, jistě, trochu ustoupil do pozadí a taky je hůř napsaný. Ale Tarzan? Monument, který nelze nikým převálcovat. Ani Batmanem. Ani Zorrem. A jen těch filmů - už od němé éry. A těch komiksů! A že vlna zrovna k nám neměla šanci cele dorazit, je jiná věc.

Nezavrhuji ani zbytek ságy, počet jejíchž dílů se - při určitém způsobu sčítání - blíží třicítce; ale je skutečností, že mě zrovna třetí a čtvrtý díl (Tarzanovy šelmy, Tarzanův syn) v dětství trochu zklamaly. Proč, to přesně nevím, a možná jsem to jen četl s odstupem a nepatřičně jsem od druhého dílu povyrostl. Nebo to bylo tím, že jsem ony díly tenkrát za normalizace dokázal sehnat jen ve slovenštině? Těžko říct. Ale už pátá část, tj. Tarzan a klenoty Oparu, je zase „super“ a neskutečně si mi dodnes líbí už Tarzanův návrat, tj. druhý díl. Někteří lidé by čekali, že bude „dvojka“ slabší, ale mnoha momenty je lepší či stejně dobrá jako první díl a řekl bych, že zásadní esence Tarzana není tudíž jenom v dílu jedna, ale je semleta v prvních dvou dílech. A když je přečtete, a to musíte, skutečně můžete přestat.

Ještě nejméně jedna věc to byla, co přispělo mé fascinaci. Dokonalé ilustrace Zdeňka Buriana. Ohromují mě dodnes! Upozorňuji, že však ilustroval i Knihy džunglí a že taky to udělal precizně. Zdeněk Burian, mimochodem, nebyl zrovna úplný specialista při ztvárňování ženské figury, a to tu nevadí: Mauglího i Tarzana zachytil kon-geniálně… a chápu to takřka podvědomě, protože já Tarzana chvilkami taky kreslil. Jako kluk. Maminka mi dala někdy v pěti letech takový malý sešit, na jehož deskách je napsáno Učitelský zápisník, a ony uvnitř nejsou běžné linky, ale políčka. Vybízela: „Vkresli do nás, Ivo, komiks!“ A protože jsem zrovna žasl nad televizním Tarzanem-zneškodňovatelem min, začal jsem dělat vlastní krátké příběhy, a jak se dnes dívám, je jich šest, přičemž čtvrté pokračování já zasadil do Ameriky, ale jinak se odehrávají v africké džungli. Nakresleno to je prachmizerně a jednalo se mi, jak si vybavuji, především o vymýšlení akce, daleko méně o vizuál.

V tom sešitku je i sedm tzv. Kovbojek (taky pod vlivem německé televize), anebo jsem si vymýšlel komiksíky o nalézání podzemních chodeb, o horolezcích, Everestu, plavcích a bouřích na moři, pravěkých potvorách. Avšak to Tarzan byl čep, okolo kterého se otáčela veliká část mé fantazie, a pobaveně dnes koukám na mrňavý „atomový“ hříbek, vyrůstající v jednom z panelů onoho seriálku, a čumím i na Tarzana v „trenkách“ (kreslil jsem je jako elipsu přes bedra), odskakujícího od onoho hříbku jakousi šipkou.

Na jiném obrázku přehazuje přes hlavu nosorožce, ale nejklíčovějším momentem u tohoto hrdiny je využití lián. Jak víte, jednoduše se na nich jako živé kyvadlo přemísťuje džunglí dál a dál, což vypadá lehounce, byť je to nesmysl, a Steven Spielberg si z toho robí legraci v jednom z pozdějších dílů Indiana Jonese, kde se hrdina, tuším Jones mladší, pohybuje zrovna tak. Je to nejslabší moment filmu! Ale Tarzanovi to sedělo, „uměl“ a jeho autor byl v podstatě Bůh. Velebůh. Zvuk oslav ke mně ale do našich hájů a luhů z Města Andělů (L. A.) a z jeho čtvrti Tarzany NEDOLEHL… a patrně se dá vykutat několik ukřivděných zdůvodnění, proč ne. Ale je to škoda.

NEJEN LEX BARKER CO TARZAN:

Tarzan e a Montanha Secreta ou A Fonte Mágica 1949 Lex Barker Dublagem Clássica Cinecastro