Od smrti britského karikaturisty George du Maurier (1834-1896) uběhne brzy 130 let a proslavil se i románem o zpěvačce Trilby (1894). Už ji neznáme a mnou vlastněné vydání od Vilímka vyřadili z veřejné knihovny, jak dokazuje razítko. Tenkrát to bylo jiné. Za první dva měsíce prodal takřka sto tisíc knih a církvi se mohlo sotva zamlouvat, co na konci povídá umírající Trilby. Nebo ty provokují monology, jimiž obšťastňuje psa Traye malíř Billy. Americký výtvarník James Whistler (1834-1903) byl v románu původně jako Joe Sivley a zachycen co pompézní a excentrický, ale líný bohém. Whistler včas realizoval právní kroky a veškeré zmínky, ba i ty kresebné, byly z rukopisu odstraněny.

Po matce byl George du Maurier Francouz, po otci Angličan. Narodil se v Paříži. V mládí přestával vidět na levé oko a od roku 1865 tím spíš kreslil do časopisu Punch; pracoval i pro Harper´s a The Cornhill Magazine a pro další listy.

To, že se dal taky do psaní, podle všeho souviselo se zhoršením zraku začátkem poslední dekády 19. století, a postupně vytvořil tři romány: dobrý, nejlepší a nejslabší, ale stále výši (což je autobiografický Marťan, 1898).

Časově první knížkou je neuvěřitelný příběh vše překonávající lásky Peter Ibbetson (1891), jehož hrdina je sirotek vychovávaný strýčkem-důstojníkem a po roztržce vykopnutý z domu. Má vztah s vdanou ženou a odhalí v ní svou někdejší dětskou přítelkyni. Po smrti jeho matky byli ve Francii odděleni a on se stal v Anglii architektem a restaurátorem. Zabije vévodu neboli manžela této dámy a je mu udělen doživotní trest; ale kniha má fantaskní prvek. Jak jeho láska, tak Peter zjišťují, že se svedou vzájemně navštěvovat ve snech a tam zůstávají permanentně mladí. Teprve se zestárnutím reálných schránek umřou, a to svorně. Připomenu už jen jediný moment. I provdaná vévodkyně uchovává v blízkosti lůžka šaty, které měla na sobě v den posledního dětského setkání s Peterem.

Nejpozději roku 1915 byla tato kniha poprvé adaptována pro divadelní prkna v Londýně a premiéra na Broadwayi následovala roku 1917. První filmová adaptace se jmenovala Navždy (1921) a považuje se za ztracenou. Roku 1935 následoval film s Gary Cooperem v režii Henry Hathawaye (1898-1985), který se notně inspiroval De Maurierovými ilustracemi. André Breton snímek označil za triumf surrealistického myšlení. Už roku 1931 měla v Metropolitní opeře v New Yorku premiéru stejnojmenná opera, uváděná až do pětatřicátého, a roku 1939 vytvořil Orson Welles její rozhlasovou adaptaci. Roku 1951 účinkoval v rozhlasové adaptaci původní hry a koncem dvacátého století vznikl muzikál. Ještě i poměrně nedávný film Joker: Folie à Deux s Joaquinem Phoenixem a Lady Gaga tu samou předlohu umně vykradl.

Hrdinku představuje Maurier jako neuvěřitelnou bytost schopnou už od dětství tzv. pravého snění, přičemž se část její bytosti opravdu sune prostorem i časem.

A Trilby (1894)? To je gotický román, ačkoli sto let po jejich éře a v čase obnovené jejich módy. Titulní hrdinkou je modelka Trilby O´Ferrallová. Když je prvně představena, má přes ramena vojenský kabát, a mnohé ženy, co to četly, začaly tímto způsobem vojenské kabáty nosit. Román byl opakovaně a mnohokrát parodován a tehdejší americký president se objevil na karikatuře, jak žárlí buď na úspěch knihy či na úspěch divadelní adaptace. Čtenáři hltali litery jako pudinky a žasli nad autorovými obrázky a pořádali „Trilby večírky“ a stejné jméno přešlo na bonbóny, čokoládu, zmrzlinu, manžetové knoflíky, obuv a - dodnes populární - klobouk, který je však odvozený teprve z divadelní adaptace; asi jako Sherlock taky nemá v původních prózách tu typickou čepici, již mu přiřkl teprve film.

Přenesme se na pár vteřin do Paříže padesátých let devatenáctého století, kdy se příběh odehrává. Slyšíme klepání na dveře a hlas „velkého rozsahu“, který by prý mohl patřit tomu i tomu pohlaví, ba i pohlaví anděla. „A než někdo mohl říct entrez, objevila se ve dveřích velice štíhlá a plně vyvinutá postava v šedém plášti francouzského pěšáka a v krátké pruhované spodničce, pod níž viděli bílé kotníky a nárty. Prsty se ztrácely v páru ohromných mužských trepek, a tak nohy táhla za sebou. Pohybovala se s volným a nenuceným půvabem a jako osoba, jejíž nervy a svaly jsou v souladu. Osoba veselé mysli, která očividně žije v ovzduší francouzských ateliérů a cítí se tamtéž doma. Měla krátké, husté, vlnité hnědé vlasy a velice zdravý, mladistvý obličej, který se sotva mohl nazývat krásným při prvním pohledu, neboť oči byly moc od sebe, ústa moc veliká a brada hřmotná. Pleť byla jediná piha. Měla široké, pěkné čelo s hustým, rovným obočím, mnohem tmavším než ty vlasy, krátký nos a krásně modelované, plné a široké tváře. Byl by z ní kupodivu býval hezký hoch; a když se rozhlédla po společnosti a vycenila všeobjímajícím úsměvem zuby neobyčejné šířky, jednalo se o úsměv neodolatelného půvabu i prostoty a přátelské důvěřivosti. Na první pohled bylo znát, že je Trilby jedním z prostých, rozmarných a laskavých tvorů, co jsou vítáni, kamkoli přijdou.“

A dál? Zavřela, zvážněla, zamyšleně, ale něžně mrkala. Založila si ruce, naklonila hlavu ke straně: „Všichni jste Angličani, není-liž pravda? Slyšela jsem hudbu a řekla si, že zajdu a ukrátím si čas.“ Jak autor zdůrazní, hlas měla „bohatý, hluboký a plný, podobný by se dal předpokládat u začínajícího tenora, a každý cítil, jak věčná to bude škoda, že ona není hoch; byl by z ní totiž řádný chlapík.“

Potom se přiznala, že bývá modelem sochaře Duriena (ze sousedství), a zdůraznila, že zvlášť pro nohy. Odhodila trepku: „Vidíte? Nejpěknější noha v Paříži. Vyrovná se jí jen jediná.“ A odkryla nohu druhou. Tři britští studenti a zvláště „Malý Billy“ Bagot jsou očarováni, a jak Maurier tvrdí, „jinak groteskní osůbce propůjčily nohy až antickou, olympijskou důstojnost. Vážila si toho zvláštního daru matky Přírody a nikdy nenosila kožené boty nebo střevíce, ale pěstovala nohy tak pečlivě jako vznešené dámy pěstí ruce.“

Trilby postupně začínají vnímat až jako „svatou své doby“ a opět zvíme, že byla „stejně upřímná a rozšafná a počestná jako muž“; nejvíc se k ní cítí být přitahován hudebník jménem Svengali. „Jak jste krásná,“ podlézá. „Já se z vás zblázním. Zbožňuji vás! Mám vás rád takhle hubenou a vy máte… tak krásné kosti. Proč neodpovídáte na má psaní? Ani je nečtete? Vy je pálíte? Donnerwetter. Nebo jsem zapomněl, že se grisetty z Latinské čtvrti nenaučily číst a psát a dovedou jen kankán? Sakra! My, Němci, jednou ty opičky naučíme tančit něco jiného. Pak nám budou nalévat bílé! Fotre betit fin planc, jak praví zdejší básnická opice, ten shnilý De Musset. Bah! Máme v Německu taky básníka, milá Trilby, a jmenuje se Heinrich Heine. Je-li ještě živ, bydlí v Paříži v malé uličce na Polích elysejských, leží celý den v posteli, vidí na jediné oko a zbožňuje právě francouzské grisetty. Oženil se s jednou, ta se jmenuje Mathilda a má süsee Füsse - jako vy. Zbožňoval by vás (jako já) pro vaše krásné kosti a počítal by jednu kost za druhou. Ach, jaká jen by z vás byla překrásná kostra.

Taky brzy bude, protože se neusmíváte - na Svengaliho, který vás šíleně miluje, a pálíte jeho dopisy, aniž byste je četla!“ Atd. Problém s knihou nemám, já ne; ale vyvstal s nástupem nacismu. Svengali hovoří s německo-hebrejským přízvukem a „chraptivě, nosovým až hrdelním a poněkud krkavčím skřehotem. „A jeho zuby se při hovoru cenily jako v psí tlamě a těžká horní víčka mu spadala přes černé, drzé oči. Zdál se jí být hrozným a mocným démonem, který ji tlačil jako můra a tížil, ale snila o něm i tak daleko častěji než o Taffym, Lairdovi, ba Malém Billym.“

Tento židovský hudebník prahne vycvičit dámin hlas, a když na to opravdu dojde, nepomyslně Trilby zhypnotizuje. Maurier jej kreslil jako pavouka s lidskou hlavou a s pařáty, kdy mezi osmicí chlupatých nohou vyčuhovaly dvě lidské ruce, a stvůra číhala vprostřed pavučiny. Ale jen díky Svengalimu se do světa prodral talent onoho děvčete a jen díky hypnóze se stala úspěšnou zpěvačkou. Když zpívala, zůstávala ovšem v transu. Nikdo to nepoznal a byla velkou divou. Amnézie fungovala. Až v momentě, kdy infarktem skolený Svengali nezvládá vést Trilby na koncertě dál, zažije zpěvačka faux pas. Náhle její zpěv neladí, a tak poprvé vnímá křik a smích a houkání a syčení a kokrhání. Je zvláštní, že si pamatuje, jak žila se Svengalim, ale z pěvecké kariéry ani ň. Zemře jen pár týdnů po padouchovi, a to za civění na jeho „hypnotickou“ fotografii. Byl aškenázský Žid, ale spíš jeho karikatura a Maurier nevařil z vody a přetavil tímhle způsobem vztah mezi francouzským hudebníkem Nicolasem-Charlesem Boschou (1789-1856) a britskou sopranistkou Annou Bishopovou (1810-1884). Cestovala s manažerem a milencem Itálií, Amerikou i Austrálií.

A co inspiroval román Trilby? To nespočítáme. U Verna to může a nemusí být odraz v románu o Tajemném hradě v Karpatech a John Buchan (1875-1940) postavil na hypnóze román Tři rukojmí (1924). V podobné souvislosti se nedá nevnímat ani film Kabinet doktora Caligariho (1920) - o hypnotizérovi, užívajícím muže v somnabulním spánku (Conrad Veidt) k páchání vražd, ale nejpodstatnějším plodem zůstane román lucemburského autora Norberta Jacquse (1880-1954) Dr. Mabuse, der Spieler (1921, Dr. Mabuse - Wikipedia). Jenom v Německu se ho prodalo půl milionu výtisků; i když je pravda, že inspirací pro Mabuseho bylo vícero a patří mezi ně také podivuhodný Doktor Nikola (1896) australského spisovatele Guy Boothbyho (1867-1905). Nikola, který bývá zobrazován s černou kočkou na rameni.

Román o doktoru Mabuse se přelil do řady filmů, tři základní jsou od Fritze Langa a ještě nedávný komiksový Joker v Temném rytíři Christophera Nolana (2008) těží z té samé předlohy, přičemž německé slovo SPIELER má hned několik významů, mezi které patří i hazardní hráč a herec, ale také loutkoherec či loutkovodič.

Jak konstatoval George Orwell, je Trilby antisemitský, to bez debaty, ale Orwell rovněž dodává, že to znamenalo za královny Viktorie něco trochu jiného než za Hitlera. Svengalimu spisovatel přisoudil obchodní a veškerou dravost - a také zlodušskost. Ten muž ženu svádí a dominuje tu a vykořisťuje a manipuluje i ovládá a jeho jméno se v angličtině stalo obecným pojmem, přičemž je Svengaliho obranou míněn každý právní plán, kdy vás obhajuji a předvádím pouze jako pěšáka na drátkách anebo v síti (a navigaci) stokrát vlivnějšího génia „Moriartyho“. Trilby… měl vliv i na vznik známého románu Fantom opery (1910) a jen do roku 1931 se zrodilo šest filmových adaptací; počínaje rokem 1927, kdy zahrál Svengaliho Paul Wegener, už se obvykle jmenují Svengali. Výjimkou je film The Guilt of Janet Ames (1947). Následoval další Svengali (1954) a ještě jeden (1983) s Peterem O´Toolem a Jodie Foster jako - přejmenovanou - Trilby.

A George du Maurier? Tak například jeho vztah s - významnějším - prozaikem Henry Jamesem (1843-1916) dnes líčí Lodgeův (do češtiny zatím nepřeložený) román Autor, autor (2004).

Zemřel neskutečně bohatý a jeho testament operoval s - tehdy ohromující - částkou takřka padesát tisíc liber. Jedním Maurierovým synem byl slavný herec Sir Gerald du Maurier (1873-1934), ale měl ještě čtyři děti včetně Sylvie Daviesové, díky čemuž byl dědečkem pěti kluků. Už je nezažil, ale inspirovali J. M. Barrieho k postavě Petera Pana (a jeho party).

Jednou z Maurierových vnuček je i režisérem Hitchcockem preferovaná spisovatelka Daphne du Maurier (1907-1989), autorka Ptáků a románu Mrtvá a živá.

Slavný herec John Barrymore v roli Svengaliho:

Svengali 1931 - YouTube