ČETLO SE: Dáma nebo tygr?
Vraťme se ještě jednou zpátky o čtyřicet let, do času, kdy se, jak to vnímám, krapítek více četlo. Přesto i právě proto jste neustále naráželi na mantinely. Vynikající spisovatel Alexandr Kliment byl na indexu, román 1984 tu nevyšel a ještě začátkem šestaosmdesátého, tedy pouhé tři roky před něžným převratem, nebylo ve spoustě směrů co číst (a viz už GELLNER: Před 110 lety zmizelý a jiné vzpomínky - Neviditelný pes ). Ano, já přeháním a něco dobrého se vždycky najde, ale určité druhy literátů i literatury se komunistům jednoduše zajídaly, anebo se vyskytovaly přímo na černé listině.
I horory. Takřka nevycházely. Ve slabé chvilce „najdi horor za cenu každou“ jsem tak nepohrdl ani sbírečkou Pařížana Jeana Richepina (1849-1926) Bizarrní smrti.
Již roku 1894, tedy za Rakouska, ji přeložil (i se dvěma RR) jistý Emanuel z Čeňkova a já ji sehnal v Dlážděné ulici. Sestává pouze ze čtyř povídek a dvě (Rozpitvaný, Stroj metafysiky) se brutálně soustřeďují na vyvolávání extrémní bolesti. Hned pod několika záminkami. Nakonec je formulována i tato otázka: „Může dojít na samém vrcholu bolesti k jakémusi prohlédnutí?“
Záleží na tom, co prohlédnutím myslíte. Ale hrdina povídky věří, že uvidí nějakou mantru či Boha, a jako ryzí masochista neužije důtek, ale vyvine přímo ďábelský vynález, který mu - nekonečně zvolna - vyvrtává vykotlané nitro zubu. Inu, něco jako známá scéna z pozdějšího Maratónce Williama Goldmana: „Je to bezpečné?“
Takže si mameluk vyvrtává vlastní nerv, dokud nezemře, a jeho klepající se ruka je jako médium nad stolečkem kulatým a zaznamenává na papírek hnutí mysli. Překvapivá? Převratná? Stála za tak hnusnou smrt? Sotva. U šílencovy ruky našli jen slovíčka „ejhle“ a „absolutní“, ale je fakt, uznejme, že při onom porodu bolesti třeba spatřil daleko víc.
O málo lepší je další Richepinova bizarnost Rozpitvaný. V Latinské čtvrti žije student lékařství a prahne „polapit myšlenku“. Ale ne myšlenku konkrétní a praktickou, spíš jen představitelnou formu, do které se myšlenky vkrádají. Jak to medik udělá? Bude někoho zaživa pitvat. Uvažuje o zvířeti, ale nakonec mají žáby štěstí: ten blázen se dá do vlastních prsou. Sebevraždu následně spáchá skokem z okna, takže na pařížskou ulici dopadne rozpitvaný naháč. Pointa? Skočil 24. května roku 1870, kdy ovládala město Komuna, a procházející revolucionáři nad mrtvým smekali s vírou, že zemřel pro vědu.
Kdybych si neudělal o těchto dvou povídkách-pitomostech záznam, ani bych na ně nevzpomněl. Kniha přesto obsahuje jednu povídku o něco skvělejší. Ta se jmenuje Mistrný zločin. Pan Oskar Lapissote se marně zkouší prosadit jako spisovatel. Má sám sebe za génia, ale stále je na to jaksi sám, a ve skutečnosti mu psaní nejde a nakonec se rozhodne, že místo toho spáchá ne snad atentát na politika, asi jako svého času jeden Slovák, nýbrž geniální zločin. Všechno promyslí a ve výsledku jde o tři vraždy. Neupadne do sebemenšího stínu podezření, ale vlastně mu to vadí, jak zjistí. Napíše tudíž o akci D povídku Mistrný zločin. Ta ho proslaví. Konečně. A kupodivu (jaké štěstí) si nikdo nedá dohromady tři a tři. Nikdo nehledá souvislost, co by mohla vázat vraždy reálné a knižní. Lapissote ani teď neupadne do podezření a jeho genialita se dál dá vyčíst leda z té bizarní povídky. Možná ani odsud ne. I začne Lapissote veřejně prohlašovat, že zločin spáchal. Zajde k soudu. Udá se. Ani to mu není ve společnosti slepých nic platné a skončí v ústavu pro choromyslné, kde se snad opravdu zblázní; a protože jako zblázněný působí normálněji než působil původně, je propuštěn a ve finále kráčí - totálně svoboden - ulicí od vrat blázince a říká si: „Ale vždyť jsem to opravdu neudělal. Nic jsem nespáchal. Jenom jsem si ty tři vraždy vysnil.“
Když psal Vojtěch Steklač, autor Boříkových lapálií, do časopisu Ohníček první verzi své krimi-burlesky Žlutý Robert, což bylo koncem šedesátých let, parafrázoval pro jednu kapitolu právě tenhle Richepinův příběh, a teprve v knižním vydání (1974, právě před padesáti roky) jej zase vyškrtl. O nic ale nešlo a úplný plagiát to nebyl.
V pražském antikvariátu Dlážděná jsem taky sehnal kdysi slavnou povídku Franka Richarda Stocktona (1834-1902) Lady or the Tiger? (1882), a to v nedatovaném překladu Karla Volného. Oč jde? Pro jistotu nahlédnu do čtenářského deníku.
Muž se zamiluje do královské dcery. Její otec je tyran a fakticky magor, a tak poblázněného popadne za pomyslný flígr a vstrčí rovnou do arény, kam vedou pouze dvoje dveře. Zamilovaný mládenec na ně kouká a ví, že za dveřmi označenými „A“ číhá vyhladovělý tygr. A za dveřmi B číhá velmi půvabná dvorní dáma, se kterou bude, otevře-li, okamžitě a povinně sezdán. Kterou kliku uchopit? Muž se může a nemusí řídit vlastním rozumem a svými rozhodnutími a zrovna tak má možnost zareagovat na pokyn své milované na tribuně. Tedy královy dcery. Ta je otcem donucena dát atraktivnímu chlapovi v aréně znamení ve smyslu „otevři právě ty dveře“ a sama s jistotou ví, co čeká ve kterém tunelu. Dáma? Tygr?
Vtip je v tom, že Stockton v tu chvíli skončil, a čtenář měl přemýšlet, jak princezna rozhodne, anebo jak se hrdina zachová nezávisle na ní… Ve Spojených státech severoamerických vzbudil otevřený konec senzaci, a tak Frank Stockton vymyslel ještě pokračování. Ani trochu je nezpackal! Úplně jiný hrdina si v té samé aréně musí vybrat z mnoha dam, a to velice si navzájem podobných, když byl předtím oddán s jednou z nich. Tato svatba sice proběhla regulérně a za přítomnosti kněze, ale přece se zvláštností. Jeho zavázanýma očima. „A teď, jestli mezi nimi nevybereš tu správnou, co ti řekla ano, tě popravíme,“ řekne král. A tu… Tu se jediná ze všech dam usměje, ale současně se jedna zakaboní. A tady Stockton uťal své pokračování a nenapsal, zda muž hmátl po ruce dámy usměvavé či dámy se kabonící. „Hádejte sami, milí američtí čtenáři.“ A Stockton končí své dílo - hodné pera Lewise Carrolla - touto výzvou: „Uhádnete-li, kterou z nich vybral, teprve prozradím, zda prve vyšel ze dveří tygr anebo dáma.“
Oříšek je tahle povídka zapeklitější, než to vypadá na první pohled, ale to mi tenkrát nedošlo a hlavu jsem si problémem nelámal. Ani áčkem, ani béčkem. Bylo mi jedenadvacet, ještě jsem se nechtěl ženit a připadalo mi, že budou asi správné odpovědi všechny. Anebo každá špatně. Což je přístup telete a nechme hrátek s nevěstami a vraťme se raději závěrem mezi pravé horory. Některé dobré vybral Alfred Hitchock, muž s kreditem pána Boha, do antologie Strašidlá na dobrú noc (slovensky 1968, americký originál 1961) a tou nejlepší je zde Hodgsonům Hvízdající pokoj. Na piedestalu. O něm je zde třeba mlčet. Ale jinak?
Brett Halliday přispěl historkou Stříbrné mince o Američanovi, který divošce jménem Lolita hodí pod nohy pár drobáků. Přesněji: mizerných dolarů. Je to potupa a charakterní příslušníci kmene Jurillo nezpůsobnost neakceptují, takže Thurstona natřou medem a povříslem ho upoutají do mraveniště. Je to smůla, protože je nevinen. Mince pod Lolitu šikovně hodil jistý Simpson, aby se Thurstonovi pomstil.
Zaujme taky příběh Tam daleko v trávě (1912): na tichomořském ostrůvku žijí miniaturní domorodky, které jsou modifikací smrtelně jedovatých hadů, ale emoce mají jako my a jsou s to žárlit na lidi, takže... Zrovna tahle povídka dopadne dobře.
V Městské knihovně na Mariánském náměstí jsem roku 1986 objevil i knihu Johna Buchana Dům moci, do které byly přisazeny za titulní novelu i některé jeho povídky. Jedna se jmenuje Basilissa a je o mladíku jménem Vernon, kterým se lehce odkazuje na lorda Byrona. Odmalička se Vernonovi vždycky 1. dubna zdává stejný sen o nekonečném hadu místností, kterým se ke snílkově ložnici každoročně přiblíží o jediný pokoj obluda. Každoročně jen o jeden jediný pokoj, ale přece. Může se něco podobného takto pravidelně zdávat? Podle Johna Buchana ano.
Když je Vernonovi patnáct, zví ze stejného snu, že místností zbývá deset. Uplyne dalších deset let a on se plaví Egejským mořem. 1. dubna přistane u Olympu a tam, ve veliké budově, prý žije „sama královna pekel“ jménem Basilissa. Dáma. A není to plk. Sotva se smrkne, posílá za Vernonem jinou dívku a sama ho vítá ve svém pokoji. Vernon je klidný Angličan, ale přece znejistí, když je to stejný pokoj, o jakém se mu odmalička zdává.
„Já jsem bohužel Řeky nařčena z čarodějnictví,“ řekne krásná Basilissa. „Vidíš ten dav pod okny? Možná, že mě roztrhají jako psi. Ale podle proroctví má přijít kdosi jako Perseus.“
Nyní bychom čekali, že je Perseem Vernon, ale Perseem je obluda. Té se Vernon od narození bál, ale nyní se utkají o „Andromedu“. Vítězí, dámu získá a oba se spolu plaví Egejskými moři kamsi k východu. John Buchan tuto (fakticky alegorickou) povídku rozvinul i do celého románu a díky připojení asi milionu etnografických zvláštností ze Zlaté ratolesti ji ještě povýšil.
Titulní Dům moci je příběh, jehož klíčové sekvence citují autoři Jitra kouzelníků, ale když jsem ho prvně četl ve dvaadvaceti letech, nedal jsem si to ještě dohromady. Román je to částečně špionážní, začíná výpravou z Londýna do Moskvy a odehrává se před první světovou válkou. Co je to vlastně onen Dům moci? „Nejnebezpečnější zločinecká organizace na světě,“ zvíme. A vede ji ne Moriarty, ale absolutně amorální boháč Andrew Lumley, proti kterému by byl i sám Gordon Gekko z Wall Street hotový beránek; ale možná se pletu.
Lumley, jak tomu bývá v podobných příbězích, se prahne stát pánem světa. Vše nám vypráví již od začátku velmi dobrý právník, ale jeho postavení se drolí. Ocitá se v kruhu nepřátel. Málem je omámen opiem a unesen, ale naštěstí je Anglie malý rybník a najatý vrah mu za cosi vděčí, takže to protentokrát dopadne britsky férově. Ale stroj moci se vzápětí roztočí naplno a jedinou právníkovou šancí bude horempádem prchat na jisté velvyslanectví. Probíjí se jen zdánlivě poklidným Londýnem, ve skutečnosti se hemžícím najatými vrahy, a konečně je u cíle a v bezpečí. Čeká na lidi ze Scotland Yardu a napsal o všem zprávu. Už předtím ji, pravda, nesl do Yardu jistý pan Chapman, ale byl sražen autem.
Leithen si vyžádá schůzku s „Mistrem“, který tahá za veškeré nitky v Eurasii, a přesvědčí ho, že je konec. Jako gentleman mu dá čas, aby unikl do Francie, avšak Lumley volí sebevraždu. Ta je navíc pokryta zprávou o „přirozené smrti“. Génius zločinu je tak pohřben jako počestný muž a „nedoceněný talent“. I tak to chodí. A takto vypadal autor tohoto příběhu John Buchan, když ho krátce před druhou světovou válkou udělali generálním guvernérem Kanady:
