CESTY: Horka versus Rudolf Krautschneider
V úterý 22. srpna 2023 oslavil nenápadně osmdesátiny Rudolf Krautschneider. Krátkodobá vedra, která panují v Čechách a na Moravě, tomuhle mořskému vlku nevadí. „Proč na ně vůbec nadáváte? Sotva pak začnou zimy, začnete si stěžovat na ně.“
Ne, to neřekl, ale možná si myslí něco podobného. Já to říkám a napadá mě dokonce: Bude i zima teplejší? Mění se vážně časy? Sunou se k severu pásma podnebí? Ale ne! A přece! Roku 1929, což je 94 let, nepřetržitě mrzlo 72 dní. Umřela mi určitě i pod tím vlivem prababička, tak se tohle v rodině zaznamenalo i traduje. Snad roku 2023 vězíme ohledně teplot „v kaši“, tak jako sláva Indiánů? Nevím.
A vypravěč, námořník a dřevorubec Rudolf Krautschneider si to určitě nemyslí. Popsal ve své ústřední knize celou svou plavbu kolem světa v pásmu Antarktidy - a tu prodělal navzdory počasí a nečasu. Přežil a ví, co obnáší přistání na pustých ostrovech. Pochopil taky kouzlo a barvitost Austrálie. Afriky. Jižní Ameriky i polárních stanic. Tři a půl roku dlouhou plavbu absolvovali s ním tenkrát ještě dva Češi. Pokud riskovali, tak přiměřeně, a že přesto moc riskovali, tak to si řekne pan Spořádaný v lenošce. „Právě bláznovství nás vrací k normálu,“ míní Krautschneider. Poznamenal si to během několikadenní bouře v Indickém oceánu.
Nejde o převratný postřeh, uznávám, ale chci říct, že z jeho vyprávění čiší zkušenost a moudrost barda, co „brázdil moře celého světa“. Není pro něj nejpodstatnější, kam dopluje a čeho dosáhne, alebrž jde za hlubším prožitkem. Zachycuje okamžiky, píše o moři, které se mu stalo tím skutečným domovem. O mořích, která člověka očišťují, zbavují pýchy a představy, že ovládneme onen nečas a vedra. Zatím nejúspěšnější kniha Rudolfa Krautschneidera, té mořeplavecké legendy, Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka (poprvé 1999) vyšla tak, že je součástí každého výtisku peříčko zmíněného tvora. Jedno z pírek, která přivezl autor z Antarktidy. V elektronickém vydání pírko, předpokládám, chybí, ale neověřoval jsem.
Rudolf Krautschneider se narodil ve Vídni před osmdesáti lety a jeho zajímavým vrstevníkem je František Ringo Čech (*9. 7. 1943), také jehož táta byl Vídeňák. Na Ringem uváděný televizní seriál Ring volný naráží Krautschneider titulem jedné ze svých knih.
Po válce se budoucí mořeplavec spolu s maminkou (otec byl za války ve wehrmachtu) přestěhoval do Znojma. V šestnácti letech poprvé viděl moře. Stalo se mu osudným. Začal stavět lodě, první na Dyji a připomínám, že ve Znojmě shlížíte na hladinu Dyje z pěkné výšky. Krautschneider se zapsal do historie námořního jachtingu, chcete-li yachtingu, když na cesty vyrážel výhradně z polských přístavišť. Se svou první milenkou alias jachtou Vela doplul (1976) na Shetlandy. Později na Island. S jachtou Polka se na přelomu sedmdesátých/osmdesátých let dostal na Špicberky i „dolů“ na Falklandy. Za války. S replikou Magalhaesovy Victorie pak obeplul svět. V životě, pravda, vystřídal víc profesí. Živil se i jako dřevorubec a pracoval v dolech. Vzdělání ukončil v sedmé třídě. Tak či onak napsal už takřka dvacet knih a natočil několik filmů. Ty knížky jsou přeloženy do polštiny, němčiny, angličtiny. A jak RK „zaznamenává“ pravou mořskou bouři?
Ne ve vaničce. „Sedmý den po vyplutí z Cape Townu. Stále bouřlivé počasí. Teplota okolo +3°C. Vítr šest až osm stupňů Beauforta. Pro jachtu jako je Polárka ideální vítr, ale to vysoké vlnění je zneklidňující. Moře se na pár hodin trochu zklidní a opět přichází další tlaková níže. Vítr se stáčí od jihozápadu k severozápadu. Ve chvíli, kdy jde barometr nahoru, se opět vítr vrací na jihozápadní. Nízké mraky nimbostraty podobné divokým jezdcům se přes nás ženou k východu a vzbuzují v člověku neklid.
Hřívy vln nás svírají a občas nějaká dopadne s hukotem na palubu, která temně zaduní jako africký buben „tan“. Je to zatím jen škádlení. Kormidelník zakleje a Polárka pluje dál. Máme pevnou ocelovou loď. Je stavěná do nejtěžších mořských podmínek. A přece, když ležím v kóji, celé hodiny naslouchám zvukům, které loď vydává. Vnímám její chvění, když ji velká vlna celou přikryje. Vnímám hvízdání poryvů větru v lanoví. Kvílivé skřípání stěžně, když se prudce staví z přechylu. Šumění a cinkání vody podél boků. Co jsou mořské bouře?
Obyčejné tlakové níže, stejné jako u nás doma. Chlad, vítr, déšť. Proti chladu můžete být otužilí.
A vítr jako takový? Vítr vane buď moc silně, nebo příliš slabě. Když vane akorát, tak ne ze správného směru, a když i směr je správný, vplouváme již do přístavu.
Někdy po celou dobu plavby vane vítr ideálně. To je nejhorší. Jsem vyčerpaný, protože se snažím maximálně soustředit, abych vytěžil co nejvíce z této situace. S větrem jsem stále nespokojený. I když jen on mě nese k cíli. Dešti můžete čelit oblečením do nepromokavých šatů. To nebezpečné na moři je pouze vlnění. Když se vítr prožene po klidné hladině, vyzvedne z ní drobné kapičky. Dopadnou zpět elipsovitým pohybem. Vítr roztáčí elipsovité obruče kapilár stejně jako kluci, když krátkým klackem prohánějí ráfek po cestě.
Mysl, na rozdíl od moře, není nikdy v klidu. Přesto nevím, o čem přemýšlejí moji spoluplavci. Sorel často křičí ze sna. A Vojta? Reaguje i na tiché zavolání. Znamená to, že asi nespí. Polárka má teď skasané plachty. Pluje ve skluzu již druhý den. Mohutné vlny s hukotem dopadají na palubu. Ohromná síla nás zvedá a s šustěním jako bychom sjížděli na lyžích. Propadáme se do údolí vln a opět se zvedáme na vrcholky. Dvanáct stupňů Beauforta.
Úzkost, napětí. Ten z nás tří, který svírá v rukou kormidelní kolo, drží v rukou naše životy. Polárka uplula za posledních čtyřiadvacet hodin přes dvě stě mil s bouří v zádech. Směr bouře se změnil o devadesát stupňů. To mohutné vlnění staví vysoké hory zpěněných vln. Při sjezdu z každé vlny odhaduji naši rychlost na třicet kilometrů v hodině. Těžkým úkolem kormidelníka je, aby se Polárka nestočila bokem k zalamující se vlně. Určitě by se převrátila kýlem vzhůru. To by znamenalo vážné poškození stěžně a možná jeho ztrátu.
Je těžké za této situace řídit loď celé čtyři hodiny až do výměny u kormidla. Kdybych chtěl někdy Vojtu nebo Sorela pomluvit, určitě bych nemohl říci, že špatně kormidlovali. Byli oba výborní. Z kormidelní „kapličky“ vlají už dávno cáry a silné nerezové trubky její konstrukce jsou zohýbány. Barometr stále klesá. Ležím v kóji. Teď je každý z nás sám se svými myšlenkami…“
Připojuji několik dalších Krautschneiderových postřehů. „Všechno v životě je prosté. Můžeme to vnímat jako ozvěnu naší duše.“ „Každodenní shon, s kterým sami souhlasíme, nám působí stres. Stresem umlčíme naše skutečné touhy, o kterých nesmíme nahlas mluvit: pro naše okolí by to znělo jako urážka.“ „Vše je prosté, a jestli není, měli bychom se snažit, aby to prosté bylo.“ „Jediné, co na člověka čeká, jsou choroby, stáří a smrt. Pro to ostatní si musí dojít sám.“ „Svět nás zraňuje a moře léčí. Škoda, že si za to žádá někdy naši smrt.“ „V duši vedu jakýsi vnitřní dialog, ale nevím nikdy, jestli rozmlouvám sám se sebou, nebo mám v nitru tichého společníka.“ „Desítky let se snažím pochopit moře, ale je vůbec něco k pochopení na takovém množství šplouchající, slané vody?“ „I když mám život zoufale rád, přesto bych nechtěl být ani o minutu mladší.“ „Úspěšnost plavby je v jejím návratu.“
Rudolf Krautschneider debutoval roku 1991 knihou Lidé a oceán. Roku 2009 nazval svou desátou knížku Ring volný - třetí kolo a následovaly Znojemská trilogie (2014), Chlapec od řeky Dyje (2018), Zvorat oceán i nepevninu (2020), Ostrovy pěti oceánů (2021) a Ve vodě na suchu (2022).
