Když projíždíte otevřenou krajinou Itálie a v dálce spatříte Urbino, jako by vás přitáhl magnet. Neskutečné městečko, které tu zanechala historie. Zdá se, že zcela neporušené. Přibližujete se a stále ho máte v očích jako moji tři vnuci, snad aby se neztratilo, aby to nebyl pouhý přízrak. Přemýšlíte, které století mu vtisklo tuhle pečeť, kteří z mocných se zasloužili o postavení tak vznešených staveb a paláců na té vyvýšenině. Počítáte, kolik století udržovalo jejich ráz a doufáte, že objevíte, kdo uprostřed těch mohutných kamenných zdí žil a zanechal tak velkolepé dílo pro další generaci.

Urbino

Urbino, Piazza della Repubblica

Zaparkujete dole na parkovišti a vydáte se z poledního žáru do chladivého stínu stísněných ulic, do útrob téměř neskutečného muzea. Stoupáte po dlouhých schodištích, nad vašimi hlavami úzký proužek nebe, který padá mezi vysoké domy. Jdete labyrintem mohutných zdí, jdete za vidinou historie. I když stoupáte neuvěřitelně úzkými uličkami po kamenných schodech, jako byste se propadali do patnáctého století. Až nahoře na poměrně rozlehlém náměstí se rozevře obloha a vy se ujistíte, že nejste v žádném muzeu, ale v živém městě. Ohromí vás Vévodský palác, kostel San Francesco s velkou zvonicí a bezpočet místních i turistů ze všech končin světa.

Nejprve zůstanete stát ochromeni a v úžasu na náměstí Piazza della Republica před palácem vévody Federica da Montefeltra, mecenáše umění, který zde vládl čtyřicet let v polovině patnáctého století. O atmosféře vévodského zámku hovoří renesanční kulturní umění, umělecké předměty a rozsáhlá knihovna. Otisk působení italských umělců je tu zřejmý na každém kroku. V kostele San Francesco nemůžeme minout náhrobek rodičů Raffaela Santiho. Rafaelův otec byl u vévody dvorním malířem. Raffaelo, jehož rodný dům je ve stejnojmenné ulici, se narodil v r.1483. V osmi letech mu zemřela matka, otec se znovu oženil a Raffaelo byl dán do péče svého strýce. Od dětství byl u něj zřejmý výrazný dar stát se malířem. Raná léta tvořil v rodné Umbrii, posléze ve Florencii a v Římě, kde získal od samotného papeže objednávku na freskovou výzdobu jeho paláce. Pro pětadvacetiletého Raffaela to byla prestižní nabídka a zůstal v Římě natrvalo. Stal se z něho bohatý člověk. Zakoupil si dům i vinici. Nikdy se neoženil, i když byl zasnouben s vnučkou kardinála. Snad jedinou ženou v jeho životě byla Margerita, dcera pekaře z římské čtvrti. Proto bývá jeho dívčí portrét s názvem Pekařka spojován s jejím jménem. Portrétům se věnoval jen okrajově. Svou tvář zachytil na pěti autoportrétech v různých životních obdobích.

Raffaello Sanzio

La Fornarina 1518-19 Raphael

Benediktini z kláštera v Piacenze si u Raffaela objednali oltářní obraz. Zadání obrazu bylo v souladu a se světci kláštera. Měl na něm být sv.Sixtus a sv.Barbora. Raffaelo dokončil tuto olejomalbu nedlouho před svou smrtí. Byla to Sixtinská madona, jeho poslední obraz. Rafaelovy obrazy byly živé, dynamické, výrazy i gesta postav zachyceny věrně, citlivě a nevtíravě zasazeny do prostředí.

Rafael zemřel na Velký pátek r. 1520 ve věku 37 let. Příčina jeho smrti se nejčastěji uvádí zápal plic. Je pochován v Panntheonu. Na jeho náhrobku je nápis Pietra Bemba, kardinála básníka: Zde leží Raffael, za jehož života se příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním.

Piero della Francesca

Na dvoře vévody Federica da Monzrgrltra působili další význační malíři. Jeden z nich, Pietro della Fracesca. Narozen r. 1416 v Toskánsku. Pietro, nejobdivovanější malíř rané renesance, mistr fresek, jenž k perspektivě využíval světlo a stín a tím dosáhl iluzi hloubky obrazu. Maloval sakrální výjevy. Za zakázkami cestoval: Florencie, Ferrara, Rimini, Řím, kde pracoval na výzdobě papežských paláců. Z Urbina pochází slavný diptych Portrét Federica de Montefeltra z Urbina a jeho manželky Battisty Sforzy. Malováno v Urbině, pravděpodobně na počest jejich svatby. Portrét vévody je z profilu, neboť vévoda přišel o oko. Obraz patří mezi jeho nejznámější díla. V galerii v Urbině jsou jeho obrazy: Bičování Krista a Madonna di Senigallia. Ke konci života oslepl a zemřel ve svém rodném domě, r.1492.

Toto nezvyklé město renesančního umění a zachovalých sakrálních fresek k nám promlouvá z dávných časů. V oratoriu San Giovanni Battista se zastavil čas.

Urbino - Oratorio di San Giovanni Battista

Zato na náměstí Republiky kvete život. Dominuje mu masivní fontána. Zatímco voda v ní se líně leskne, mladí se kolem ní houfují, radují a své nedopité sklenice a láhve odkládají na její masivní okraj. Tu si jedna dívka zuje boty a za všeobecného jásotu se ponoří do kašny. Šťastná to dívka, šťastná to kašna, šťastné to město.