Je vidět zdaleka. Vypíná se k nebi jako orlí hnízdo. Od dob kláštera, který tu založili tři sta let po Kristu.

Když jsme přijížděli autem do San Marina, řekla jsem manželovi, ať vyjede až nahoru. Ale on mé přání ignoroval a zajel dolů na parkoviště. V duchu jsem si představovala, jak se vyčerpáme, než zdoláme to převýšení, a že bych se tvářila obzvlášť vlídně, to v žádném případě.

Manžel nás k mému údivu nevedl ven z parkoviště, ale zamířil k výtahům. Nastoupili jsme do proskleného výtahu a kochali jsme se, jak se nám každou vteřinou otevírala překrásná vyhlídka, a parkoviště klesalo a klesalo a moje původní nevole se změnila v blažený úsměv.

Výtah zastavil nahoře a my jsme se ocitli v ráji mezi nebem a zemí, téměř pod vrcholem Monte Titano. Zmíněný vrcholek ční téměř osm set metrů nad mořem. Manžel nám z něj sliboval výhled jako z orlího hnízda a musím přiznat, že dostál slovu. Zvědavost nás táhla na vrchol. Po pár krocích jsme prošli bránou Porta San Francesca do centra města. Na náměstí Piazza della Libertá se nám v celé kráse představil gotický vládní palác z 19. století.

Náměstí svobody dominuje Palazzo Pubblico. Před tímto palácem v průběhu turistické sezóny se mohou turisté kochat slavnostní přehlídkou střídání stráží. Palác, který byl postaven v letech 1884 – 1894 je přístupný veřejnosti. Je sídlem vlády a probíhají zde volby. V atriu je vystaven státní znak republiky, nejstarší republiky Evropy.

Velkou generální radou jsou voleni dva kapitáni – regenti, kteří vykonávají funkci hlavy státu. Jsou voleni každých 6 měsíců.

Malý státeček San Marino se rozkládá na svazích Monte Titano, který má tři vrcholy. Na každém z nich se tyčí mohutná pevnost dodnes spojená s ostatními dvěma věncem hradeb. Z nich je neopakovatelný pohled na Apeniny a Jaderské moře. Až jsme se té výšky zalekli.

Nacházíme se na Apeninském poloostrově na jadranském pobřeží, uvnitř Itálie. Je to ostrov obklopen ne mořem, ale souší, je raritní svou historií, zákony, rozlohou – něco málo přes 60 kilometrů čtverečných. Je zvláštní prostě vším. A podobně jako v Itálii i zde jste překvapeni na každém kroku historickými památkami. I když samotné hlavní město nemá ani 5000 obyvatel, je každoročně cílem milionů turistů z celého světa. V čele všech památek se tyčí tři mohutné pevnosti na svahu Monte Titana. Dodnes jsou spojené cimbuřím. Uvnitř hradeb ve spleti křivolakých uliček a malých náměstíček jako by se zastavil čas. Platidlem je euro, přestože San Marino není oficiálním členem Evropské unie.

Cestou nahoru nás pohltily hospůdky křtěné lehounkým šampaňským. Každoročně sem spěchají tisíce turistů jak průvody mravenců. A my podmaněni spletitými uličkami a rajčím peřím obchůdků, jsme se sotva dověděli, že hlava státu – dva kapitáni nám žehnají, neboť tento stát žije z cestovního ruchu. Jsou voleni vždy 1. dubna a 1. října. San Marino je od roku 1253 nezávislá republika. V 18. století byla okupována církevním státem a ve 20. století německou armádou. Miliony turistů z celého světa každoročně přivítá tento malý stát. Menší je jen Vatikán a Monako.

A protože se tu nedá zabloudit, procházíme všemi uličkami, kupujeme si zmrzlinu, ochutnáme šampaňské a na ulici v hospůdce si dáváme místní specialitu. Vnuk v jednom obchůdku objevil „perpetum mobile“ a ne a ne se od něj odtrhnout. Něco se pohybuje jen tak samo od sebe, ne chvilku, ale stále, to je úžas a sen všech kluků, mužů i lidstva. Stál před výlohou nejméně půl hodiny a nemohl se odtrhnout. Zakoupili jsme mu rytíře, ale ta věrná figurka stěží mohla ten pohybující se zázrak za sklem nahradit. Myslel na něj ještě cestou dolů, v autě, možná že na něj nezapomněl ani po létech. Asi určitě ne, když ho ten pohyb tak uchvátil, že dělal diplomku na pohyb umělého kloubu.