CESTOVÁNÍ: Moře a civilizace
Kalábrie a Liparské ostrovy, léto 2017
Klidné a čisté moře kolem nás, na dohled ostrov Stromboli (z Liparského souostroví) s kouřící sopkou. Ranní mlha a teplo, ještě ne vedro... Odjezdový den týdenního pobytu v nejjižnějším cípu Apeninského poloostrova začínáme koupelí v moři časně zrána. Přesněji řečeno, až v poslední den pobytu se k plavání před snídaní organizačně „dokopeme“...
Koupání v moři za východu slunce představuje zážitek vpravdě existenciální. V dětství jej mně a mým bratřím u Černého moře zprostředkoval bulharský přítel Atanas. Umínil jsem si, že tuto těžko popsatelnou nádheru musím jednou zařídit svým dětem. Leč, jak praví francouzský spisovatel Michel Houellebecq, rodinný život znamená především nepřetržitý stres po celá desetiletí. Ušlechtilá předsevzetí se v takovém kontextu realizují ztuha (pokud vůbec nevezmou za své).
V bungalovech turistického komplexu poblíž kalábrijského městečka Tropea jsou s námi letos tři z našich synů, ranní plavání v moři za posledního dne pobytu nicméně s manželkou absolvujeme sami. A i já jsem tu především z jejího popudu a její zásluhou. Nádhera to je, předává se ovšem obtížně. (Odrůstající děti obecně nerady vstávají brzy ráno, bylo nepochybně třeba, pojato objektivně, s takovou chvályhodnou iniciativou přijít o pár... o pár desítek let dříve.)
Při celodenní okružní plavbě po Liparských ostrovech, na kterou jsme z přístavu v Tropee vyrazili spolu se čtyřmi dalšími příbuznými (ubytovanými pár set metrů od našich bungalovů), mě zaujal detail. Jeden z ostrůvků, kolem nějž jsme pluli, byl za Římské říše obydlen, chovaly se na něm ovce a kozy, byl tu dokonce malý přístav. Dnes tam kromě trávy a keřů není lautr nic. Také zde se mezigenerační předávání onoho zázraku, který představuje život v civilizaci v důvěrném kontaktu s mořským živlem (Středozemní moře nazývali staří Římané „mare nostrum“, tj. „naše moře“), v určitém okamžiku jaksi nevratně zadrhlo...
