Toulky Francií mohou mít různé důvody - dobré jídlo, skvělé víno, krajina. A také cosi nečekaného a o to i snad i lepšího.

Před pár lety jsem vyrazil se svou chotí na toulky Francií, dle našeho stylu nazdařbůh, jen s hrubým obrysem pravděpodobné trasy. Jsou místa, která musíme vidět, pak ta, která - když pojedeme kolem - navštívíme a pak ta, která se objeví před námi náhle, nečekaně a která jsme se naučili vychutnávat s chtivostí pravých gourmetů.

Do katedrály v Remeši směřuje každý návštěvník tohoto města. Je krásná, impozantní, s vitrážemi, z nichž ta od Marca Chagalla by určitě vydala na esej. Jako každá podobná stavba však trpí právě tím, že je v ní moc lidí, takový ten kolísající šramot hlasů a nikoli místo pro kontemplaci. Byli jsme tam ráno, a tak po odchodu jsme směřovali na petit-dejenéur do nejbližšího bistra. Když jsme procházeli okolo nenápadného vstupu do kostela Saint-Jaques, zaslechli jsme slabý zvuk varhan. Kupodivu bylo otevřeno a kostel byl - až na ukrytého varhaníka kdesi na kůru - úplně prázdný. Sedli jsme do lavice a poslouchali nádhernou barokní hudbu. Interpret nebyl žádný nedělní varhaník potící oratorium, ale mistr. Když skončil, tak jsme mu zatleskali.

Varhaník, nejspíše překvapený z nečekaných posluchačů, nám zamával zpoza zábradlí a znovu usedl za nástroj. A spustil cosi, co jsem teprve později rozklíčoval jako Toccatu od Maurice Ravela. Na YouTube jsem našel ukázku. Varhaník hrál tak, že jsem měl pocit, že kostel za chvíli spadne. Náš soukromý koncert byl jedním z největších zážitků. Přináším ukázku z YouTube:

Další hudební zážitek byl v Bretani, kde jsme bydleli na poloostrově Quiberon. Jelikož jde o krásnou a rovinatou krajinu, přišla k užitku naše kola, s nimiž se dají projet i malé polní cesty a venkovská zákoutí. Další den ráno jsme projížděli malou vesnicí, v které byl klášter, ženský, jak se posléze ukázalo. Ctihodné sestry měly otevřený kostel a nacvičovaly gregoriánský chorál.

Gregoriánský chorál vypadá na první pohled velmi jednoduše. Posluchač slyší jednohlasou melodii s kolísavou intensitou zpěvu, latinská slova interpretují oratorium nebo žalmy. Při hlubším studiu této formy zpěvu pak časem zjistíme, že jde o velmi náročnou formu hudebního projevu, kde stačí malé zaváhání, jiný nádech a kouzlo se rychle rozplyne. Pokud je však zpíván profesionálně, je to úžasný podklad pro meditaci v kostelní lavici, kdy se zastaví čas. Byli jsme s úsměvem vpuštěni dovnitř i přes naše méně společenské odění v podobě cyklodresů.

Třetí zastavení bylo v podhůří Pyrenejí v městečku Oloron-Sainte-Marie. Původní plán byl vyspat se v hotelu s přípravou na trek další den. Na náměstí však probíhala nějaká oslava svátku a všude bylo plno lidí, vesměs oděných v typických baskických krojích, což jsou poměrně jednoduché vzory. V jedné části náměstí byla skupina asi deseti párů středního věku. Stáli v hloučku a zpívali. Bylo zřejmé, že nejde o profesionály, spíše jsem měl pocit, že si přišli společně zazpívat jen tak, pro radost, že jsou spolu.

Když skončili, dal jsem se do řeči s jedním z nich. Potvrdil mi mou teorii, že jsou to amatéři, kamarádi, kteří se občas sejdou, aby si společně zazpívali u dobrého vína. Když jsem mu sdělil, že jsme něco jako kolegové, měl evidentní radost a na mou prosbu nám pak zazpívali ještě jednu - takže jako u těch varhan vlastně soukromý koncertík.

Z cest se dá přivézt leccos, Suvenýry, na které se práší a které časem skončí ve sklepě či popelnici. Popsané zážitky však zůstanou.