Onemocní-li vám duše, navštivte botanickou zahradu v Sydney. Je to oáza klidu, zeleně a ticha. Sotva projdete některou z jejích bran, vezme vás do náruče a obejme. Podél cestiček lze spočinout na kterékoliv lavičce a kochat se barvou květů, které jsou ochotny vám naslouchat. Sdílená radost se násobí, sdílená bolest nebo trápení je poloviční, praví přísloví. Ne všechny rostlinky jsou v květu, ale i keře a ztepilé mohutné stromy k vám hovoří. Rozprostírají své hluboké stíny pod ostrými paprsky slunce a spustí-li se nepředvídatelný déšť, poslouží jako široce rozevřený deštník. Zahrada, i když tichá, není prázdná. Žije. Lidé, které potkáváte na každém kroku, se chovají s obdivem a úctou k přírodě. Stejně tak klidně se tu procházejí ibisové i jiné ptactvo. Obdivuhodné je i datum založení zahrady v době, kdy Angličané zde měli jiné starosti.

Neplatí se zde vstupné, prostě se rozhodnete vejít a zahrada vás přivítá. Přála bych každému, kdo sedí sám doma, každému, kdo je smutný nebo pláče, aby měl možnost takovouto krásou své srdce potěšit. Projít se z jednoho konce na druhý, nabírat tu živou vodu po hrstech. Jako to dělá ptactvo. A tato zahrada je jako stvořená pro uzavírán sňatků. Je pro ni určeno místo v zahradě obklopené kvetoucími růžemi všech barev. Jak poetické.

Jeden můj známý z Melbourne mi napsal, že v botanické zahradě v Queenslandu, kde navštívil o dovolené krásnou botanickou zahradu, se mu vedle nohy objevil brown snake, jeden z nejnebezpečnějších hadů v Austrálii. Lezl si zřejmě od vody po zábradlí, ale byl příliš pomalý, asi mládě, psal, aby mě upozornil, jak je Austrálie nebezpečná. A k mailu přiložil fotku. I když jsem varování měla před vstupem do zahrady na paměti, celý den jsem si na ně ani nevzpomněla. Nabízelo se mi tolik roztodivných květů, keřů, stromů, že žasnete, jak semínka, v podstatě podobná jak vejce vejci, ukrývají v sobě každé jiný kód. Z každého vyroste sobě nepodobná, úplně odlišná rostlina nebo strom. Kde se bere ta jedinečná cesta genů v nich?

Obloha se zatáhla, schylovalo se k dešti. Lidé se zvedali z laviček a pod deštníky kráčeli k svým domovům. Jen já jsem s sebou neměla deštník a ani na obzoru domov, tak jsem chvátala se schovat do Opery. Zatímco se spustil hustý déšť, zaujala mě v prostorách výstava obrazů The Art of Shakespeare. Nejprve jsem si prohlédla všechny obrazy a teprve potom jsem si přečetla, že tato divadelní společnost Bell Shakesperare byla založena před pětadvaceti lety. Původní myšlenka byla pojata za účelem interpretace Shakkespearova díla. John Bell, zakladatel společnosti, herec, jehož přístup k Shakespearovi, největšímu mysliteli všech dob, byl natolik osobitý a odvážný, že se rozhodl představit, více otevřít jeho dílo širokému australskému publiku, zejména studentům. Dokonale se mu to podařilo. Podporoval umělce i mimo jeviště. S tím souvisí sbírka obrazů pod názvem The Art of Shakespeare. Víc tady před těmito obrazy než kdykoliv jindy, jsem si uvědomila hloubku a význam Shakespearových myšlenek. Na mysli mně posléze vytanuly i jeho sonety, obzvlášť šedesátý šestý, jehož vlastní překlad přikládám současně s obrazem ze zmíněné galerie.

W. Shakespeare – sonet č.66

Znaven jsem a toužím po nicotě
vidím poctivost máčenou v kaluži
hrabivost mocných slyším v každé notě
vnímám trsy mšic slepených na růži

Ztracenou čest každý si leskem zlatí
dívčí cudnost se nabízí za mamon
slušnost se pod sprostotou tratí
hrubost se navyšuje na bonton

Hloupí se honosí svou chlípnou mocí
schopné a chytré drží na uzdě
spravedlnost kryje váhy černou nocí
a dobro potácí se bůhvíkde

Rád bych spočinul už v temnotě
kdybych nezanechal tě samotě

Foto: autorka