Neviditelný pes

ČEŠTINA: Ženský rod, mužský rod

29.8.2012

Ženský rod, mužský rod… Občas mě tak napadá, jestli dámy, které chtějí přerovnat češtinu do genderové správnosti, jsou opravdu hrdé na své ženství, jestli jsou rády ženami, jak o sobě tvrdí. Jinak by přece nechtěly potlačovat jakoukoli známku své odlišnosti od mužů.

Čeština trvá na přesnosti a konkrétnosti. Takže chce vědět, kdo co dělá, co se s kým děje. Jenže česká věta může mít zamlčený podmět. Nepotřebujete vždycky podstatné jméno nebo zájmeno, abyste něco sdělili: šli tam. Dělaly něco.

Nevím proč, ale hodně lidí má, co se měkkého a tvrdého i-y týká, v hlavě zmatek.

Jde-li o ženy nebo děti, je v minulém čase vždycky tvrdé y. Jde-li o ženy a děti dohromady, také. Jde--li o muže, je tam měkké i. Jde-li o společenství mužů a žen nebo mužů, žen a dětí, je tam měkké i. Stačí jeden mužskej, a z dámské jízdy je patriarchát.

Má to logiku: v dávných dobách to byli muži, kdo se staral o bezpečí kmene (rodiny), o zacházení s majetkem (o finance), kdo vycházel mimo území obce. Kdo dobýval, lovil, vyjednával, staral se o vnější vztahy, o budoucnost. Ženy a děti byly uvnitř a udržovaly. Byly činné, pokud šlo o přítomnost. To mělo i provozní logiku: lov a později řemeslnická či politická a úřednická práce byly fyzicky, časově a vědomostně namáhavé činnosti, jejichž výnosy zajišťovaly obživu; zatímco údržba domácnosti byla až do poloviny minulého století – pračky, vysavače, ledničky, elektrické či plynové sporáky, saponáty a podobně (a taky psací stroje pro úředníky…) doznaly masového rozšíření až tak na konci padesátých let – rovněž vysoce specializovanou, na vědomosti, výkon a čas náročnou profesí: zkuste žehlit dlouhé sukně žehličkou ohřívanou na kamnech, prát cokoli v ruce na valše, vyčistit skvrny bez Vanishe, zásobovat se bez ledničky, zbavit se migrény bez Panadolu, proto nebyla pro ženy šance vzdělávat se a mít vlastní obživu … ale o tom snad někdy jindy. O muže, živitele a ochránce tedy bylo nutno se starat a v případě nebezpečí poslouchat jeho pokyny – vyznal se v nebezpečí líp. Proto mají v jazyce z minulosti zděděnou přednost.

Týká se to i zvěře: laně šly, ale jeleni šli, laně a jeleni šli. Hřebci šli, klisny šly, koně šli.

Pozor: u mužských se rozlišuje rod životný a neživotný: proto koně šli, ale stoly stály. Psi štěkali, ale komíny kouřily. Co není bytost, co je neživotné, má tvrdé y: stoly stály, domy stály (nebo rostly zedníkům pod rukama), kupodivu i rostliny tam byly zařazeny: stromy se zelenaly.

Květiny kvetly, jelikož jsou rodu ženského. Ryby plavaly, protože taky.

Zvláštní potíž je se středním rodem. Dítě je středního rodu: dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Ale děti stály. Najednou mají ypsilon. Ony jediné. Jinak je to jasné, i když pro mnoho lidí, jak jsem postřehla, neuvěřitelné: město stálo, města stála; jablko zrálo, jablka zrála. Žádné hezké červené rajčata zrály, ale hezká červená rajčata zrála. Mláďata běhala. Pokud jde o zájmeno ono, je to taky jednoduché, ale ve čtvrtém pádu se dělají chyby:

SPRÁVNĚ JE TO: Koho, co: vidím je (jednotné i množné číslo: to je město- vidím je; to jsou města – vidím je) nebo vidím ho (v žádném případě jej) – tvar ho je samozřejmě možný jen v jednotném čísle.

Jsou tu jakési problémy s přechylováním ženských jmen – Thatcherová, Girardotová. Čeština nepotřebuje zájmeno, člen, často se obejde bez podmětu (zamlčený podmět) - trvá ale na určení pohlaví, rodu. Proto dává koncovku -ová ženským jménům. S utlačováním žen to nemá co dělat. Vzniká politicko korektní galimatyáš, že prý to ty ženy uráží. No, nevím. Cizinci, zejména z anglického a francouzského jazykového prostředí, si takhle hlavu nelámou: Vaklavhejvl, Vejvra, já musela slyšet na Mery, v lepším případě na Marsha, Ondřej je pro ně Andrew. Což by mohlo, kdybych byla takto citlivá, urážet mne. Takže bych s tou politickou korektností zacouvala. Mám svou hrdost. A taky toleranci. A jestli se jim to naše přechylování nelíbí, ať se oni poučí o výslovnosti českých jmen.

Jenom letmo: Jacobs Velvet s aroma – chyba. S aromatem je správně. Cizí slova středního rodu (aroma, klima, drama…) se skloňují, ne že ne. Aromatu, klimatu, dramatu. Takže Jacobs Velvet s aromatem.

Podobně datum: nikoli datumu, ale data. Z latiny a řečtiny pocházející slova končící na –um, -us, -es, -as, -os: zachovává se slovní kmen, k němu se přidávají pádové koncovky: dominium – dominia, úzus (zvyklost) – úzu, minimum - minima. Euklides – Euklida. Diskobolos – Diskobola. Ale Hilversum (město v Norsku) – Hilversumu.

Zvláštní výjimkou je funus – tady se vžilo funusu. Druhou podivnou výjimkou je status: Status – statu (statu quo), když jde o právničinu; jenže v medicíně se vžilo status – statusu, pokud se to týká psaného záznamu o pacientovi, statu, když jde o fyzický (v psychiatrii psychický) stav.

Nelze chtít, aby každý věděl, z jakého jazyka které slovo pochází. Pomoci může podprahové učení četbou dobrých knih (nejlepší češtinář je asi Karel Čapek, který psal sci-fi, detektivní povídky, fejetony, psychologické romány i povídání o své zahradě a samozřejmě o psech a kočkách. Ale Markovo Panoptikum města pražského je taky v pořádku. Vladislav Vančura je skvělý, ale trochu náročný. .. ).

Na závěr: nevěřte automatickému korektorovi ve svém počítači. Nezná všechna slova a taky občas dělá chyby.

masasukova@gmail.com



zpět na článek