Ženský rod, mužský rod… Občas mě tak napadá, jestli dámy, které chtějí přerovnat češtinu do genderové správnosti, jsou opravdu hrdé na své ženství, jestli jsou rády ženami, jak o sobě tvrdí. Jinak by přece nechtěly potlačovat jakoukoli známku své odlišnosti od mužů.
Čeština trvá na přesnosti a konkrétnosti. Takže chce vědět, kdo co dělá, co se s kým děje. Jenže česká věta může mít zamlčený podmět. Nepotřebujete vždycky podstatné jméno nebo zájmeno, abyste něco sdělili: šli tam. Dělaly něco.
Nevím proč, ale hodně lidí má, co se měkkého a tvrdého i-y týká, v hlavě zmatek.
Jde-li o ženy nebo děti, je v minulém čase vždycky tvrdé y. Jde-li o ženy a děti dohromady, také. Jde--li o muže, je tam měkké i. Jde-li o společenství mužů a žen nebo mužů, žen a dětí, je tam měkké i. Stačí jeden mužskej, a z dámské jízdy je patriarchát.
Má to logiku: v dávných dobách to byli muži, kdo se staral o bezpečí kmene (rodiny), o zacházení s majetkem (o finance), kdo vycházel mimo území obce. Kdo dobýval, lovil, vyjednával, staral se o vnější vztahy, o budoucnost. Ženy a děti byly uvnitř a udržovaly. Byly činné, pokud šlo o přítomnost. To mělo i provozní logiku: lov a později řemeslnická či politická a úřednická práce byly fyzicky, časově a vědomostně namáhavé činnosti, jejichž výnosy zajišťovaly obživu; zatímco údržba domácnosti byla až do poloviny minulého století – pračky, vysavače, ledničky, elektrické či plynové sporáky, saponáty a podobně (a taky psací stroje pro úředníky…) doznaly masového rozšíření až tak na konci padesátých let – rovněž vysoce specializovanou, na vědomosti, výkon a čas náročnou profesí: zkuste žehlit dlouhé sukně žehličkou ohřívanou na kamnech, prát cokoli v ruce na valše, vyčistit skvrny bez Vanishe, zásobovat se bez ledničky, zbavit se migrény bez Panadolu, proto nebyla pro ženy šance vzdělávat se a mít vlastní obživu … ale o tom snad někdy jindy. O muže, živitele a ochránce tedy bylo nutno se starat a v případě nebezpečí poslouchat jeho pokyny – vyznal se v nebezpečí líp. Proto mají v jazyce z minulosti zděděnou přednost.
Týká se to i zvěře: laně šly, ale jeleni šli, laně a jeleni šli. Hřebci šli, klisny šly, koně šli.
Pozor: u mužských se rozlišuje rod životný a neživotný: proto koně šli, ale stoly stály. Psi štěkali, ale komíny kouřily. Co není bytost, co je neživotné, má tvrdé y: stoly stály, domy stály (nebo rostly zedníkům pod rukama), kupodivu i rostliny tam byly zařazeny: stromy se zelenaly.
Květiny kvetly, jelikož jsou rodu ženského. Ryby plavaly, protože taky.
Zvláštní potíž je se středním rodem. Dítě je středního rodu: dítě stálo, z plna hrdla křičelo. Ale děti stály. Najednou mají ypsilon. Ony jediné. Jinak je to jasné, i když pro mnoho lidí, jak jsem postřehla, neuvěřitelné: město stálo, města stála; jablko zrálo, jablka zrála. Žádné hezké červené rajčata zrály, ale hezká červená rajčata zrála. Mláďata běhala. Pokud jde o zájmeno ono, je to taky jednoduché, ale ve čtvrtém pádu se dělají chyby:
SPRÁVNĚ JE TO: Koho, co: vidím je (jednotné i množné číslo: to je město- vidím je; to jsou města – vidím je) nebo vidím ho (v žádném případě jej) – tvar ho je samozřejmě možný jen v jednotném čísle.
Jsou tu jakési problémy s přechylováním ženských jmen – Thatcherová, Girardotová. Čeština nepotřebuje zájmeno, člen, často se obejde bez podmětu (zamlčený podmět) - trvá ale na určení pohlaví, rodu. Proto dává koncovku -ová ženským jménům. S utlačováním žen to nemá co dělat. Vzniká politicko korektní galimatyáš, že prý to ty ženy uráží. No, nevím. Cizinci, zejména z anglického a francouzského jazykového prostředí, si takhle hlavu nelámou: Vaklavhejvl, Vejvra, já musela slyšet na Mery, v lepším případě na Marsha, Ondřej je pro ně Andrew. Což by mohlo, kdybych byla takto citlivá, urážet mne. Takže bych s tou politickou korektností zacouvala. Mám svou hrdost. A taky toleranci. A jestli se jim to naše přechylování nelíbí, ať se oni poučí o výslovnosti českých jmen.
Jenom letmo: Jacobs Velvet s aroma – chyba. S aromatem je správně. Cizí slova středního rodu (aroma, klima, drama…) se skloňují, ne že ne. Aromatu, klimatu, dramatu. Takže Jacobs Velvet s aromatem.
Podobně datum: nikoli datumu, ale data. Z latiny a řečtiny pocházející slova končící na –um, -us, -es, -as, -os: zachovává se slovní kmen, k němu se přidávají pádové koncovky: dominium – dominia, úzus (zvyklost) – úzu, minimum - minima. Euklides – Euklida. Diskobolos – Diskobola. Ale Hilversum (město v Norsku) – Hilversumu.
Zvláštní výjimkou je funus – tady se vžilo funusu. Druhou podivnou výjimkou je status: Status – statu (statu quo), když jde o právničinu; jenže v medicíně se vžilo status – statusu, pokud se to týká psaného záznamu o pacientovi, statu, když jde o fyzický (v psychiatrii psychický) stav.
Nelze chtít, aby každý věděl, z jakého jazyka které slovo pochází. Pomoci může podprahové učení četbou dobrých knih (nejlepší češtinář je asi Karel Čapek, který psal sci-fi, detektivní povídky, fejetony, psychologické romány i povídání o své zahradě a samozřejmě o psech a kočkách. Ale Markovo Panoptikum města pražského je taky v pořádku. Vladislav Vančura je skvělý, ale trochu náročný. .. ).
Na závěr: nevěřte automatickému korektorovi ve svém počítači. Nezná všechna slova a taky občas dělá chyby.