Nejhorší bude vysvětlit, jak je tomu s větnou skladbou a interpunkcí (čárkami). Ono to spolu souvisí. Budu velmi zjednodušovat a nebudu užívat odborné výrazy.

Jde o to, aby spolu stálo to, co k sobě patří.

Takže: když tam není sloveso (slovo vyjadřující činnost, děj), není to věta. Když tam je sloveso, je to věta (jsou i věty bez sloves, ale to sem nebudeme tahat).

Když chceme říci víc sdělení najednou, v jedné větě, je to souvětí. Například: Potkal muže, který nesl pilu. Jsou tu dvě sdělení:

1. někdo někoho potkal

2. někdo nesl pilu.

Aby se to nepletlo (tohle se plést jistě nebude, ale jsou i horší případy), musí to, co k sobě patří, být odděleno čárkou od toho, co k tomu nepatří. Pamatujme si: před který, jenž (včetně ženských a středních rodů která a jež, které a jež), před co, je-li užito jako vztažné zájmeno (lidé, co šli kolem…), dále před že, aby, proto, protože se píše čárka. Vždy. (Ale: u protože existuje taky dvouslovná varianta, tam platí: udělal to proto, že nechtěl… čárka mezi proto a že.)

A teď pozor: Potkal muže který nesl pilu a pískal si. Platí, že někdo Potkal muže, který nesl pilu a pískal si? Nebo má být Potkal muže, který nesl pilu, a pískal si?

Cítíte ten rozdíl? V prvním případě si pískal muž nesoucí pilu, v druhém si pískal ten první muž. Čárkami oddělujeme – vydělujeme – to, co k sobě patří.

Nebo jinak: věta vedlejší vztažná je oddělena čárkou na svém začátku i konci:

Člověk, který si byt pořídí na hypotéku, zaplatí …

Dále: Před ale, však, avšak, nicméně, přesto je vždy čárka. Pokud chceme ironicky říci, že se někdo o něco snažil, ovšem nevyšlo mu to, pak tam čárka patří taky – slovo ovšem má tady význam ale.

VSUVKA: Slovo ovšem má původně význam jednak potvrzení, jednak očekávatelného výsledku (V zimě je zima, létě je ovšem teplo. … Francie je krásná, tam ovšem pojedeme… Sparta hrála s místní Jednotou a ovšem vyhrála). V poslední době však dochází k významovému posunu a slovo ovšem se užívá tam, kde by stačilo říci ale. Za to zřejmě vděčíme kombinaci neznalosti a nedostatku smyslu pro humor: vtipálci o někom říkali, že se o něco snažil, ovšem nevyšlo mu to (prostě nevyšlo mu to, protože je to matla a dalo se čekat, že mu to samozřejmě nevyjde, neboť mu nikdy nic nevyšlo). Čtenářům a posluchačům nedošlo, že užití slova ovšem v tomto smyslu je vtip; nedošlo jim to, protože to jako vtip nebylo dopředu označeno a protože "co je v novinách a televizi, to je správné". Toto komolení tvaru a významu slov běželo jednu dobu velmi intenzivně, stále to pokračuje a těžko říci, k čemu to povede. Ještě se k tomu dostaneme někdy příště.

Čeština je záludná. Ve školách nás učí, že před a, nebo, i se zásadně čárky nepíší. Pak následuje smršť výjimek. Nuže: nepíší se, když je něco souřadné – významově rovnocenné: šel a pískal si; dám si housku nebo chléb (je mi to jedno). Ale pokud si ty věty odporují nebo se vylučují nebo děj věty jedné je způsoben děním popisovaným ve větě předchozí, jejím důsledkem, nebo dokonce je význam věty druhé stupňováním tvrzení věty předešlé, pak tam čárka je:

- Ztratil peněženku, a směje se (těžko vědět proč, asi nechtěl obtěžovat svými pocity, ale je to odporovací, ta čárka tam patří); podobně Hledal, a nenašel

- Šel tam, nebo nešel? Tak jo, nebo ne? Vzájemně se to vylučuje.

- Staré noviny vzplály, a kůlna vyhořela. Jasný důsledek.

- Uvař něco dobrého, nebo dokonce skvělého.

Pak tu máme buď, anebo. Přesně vzato jde o spojení vylučovací či důsledkové (dva se nevejdou: buď jeden, nebo druhý; buď to bude, nebo nastane nějaký malér…), ale v jednom případě se užívá i ve spojení souřadném: dám si buď housku, nebo chléb. Prostě buď, anebo vždycky s čárkou. Ale: dám si housku nebo chléb (není tam to buď, anebo)

Před protože, aby, a tedy, a tak, jelikož, neboť, pokud čárku vždy (před nýbrž, pokud následuje sloveso, taky.)

A ještě:, a to…, a sice. Čárka vždy: byli tam také příbuzní, a to strýc, teta, neteř… Jde o výčet, někdy o zpřesnění: bude pršet, a to hodně.

Pozor: Tohle a to a to taky. Tak tam ne.

Pokud jde o výčet: Jsou tam různé ryby, jako kapr, karas, losos, štika, okoun, pstruh… Jde o výčet. Čárku jo.

Kdybychom napsali Jsou tam různé ryby jako kapr, bylo by to přirovnání, značící, že tam byly ryby kaprům podobné. Před přirovnáním čárku ne. Pokud tam není sloveso. To by mohlo pomoci – kde je sloveso, oddělujeme čárkou:

Červený jako rak

Ale Utíkal, jako by ho honili.

Podobně je to se slovem než: následuje-li sloveso, je tam čárka. Vstal dřív než já, ale: Vstal dřív, než jsem vstal já.

A ještě něco: může se stát – tedy, stává se to často – že pisatel potřebuje do věty něco vsunout, nějaké upřesnění. V tom případě to oddělí čárkami: Potkal muže, který nesl pilu, pěknou, novou, a pískal si. Bez čárek by to vypadalo takhle: Potkal muže, který nesl pěknou novou pilu a pískal si.

Už toho nechám. Jsou i další pravidla, ale to už by bylo moc.

Jenom letmo: poslední dobou se vyskytuje v odkazech na něco slovo viz. S tečkou. Viz. článek ten a ten… To nejde. Viz je rozkazovací způsob slovesa viděti: viz, vizte. Takže žádná zkratka, píše se bez tečky. Viz článek ten a ten.

© 2011 Marie Suková