I jazyk, vyjadřování, má svou estetiku. Není samoúčelná, kromě jakéhosi krásna nese i srozumitelnost. Nejspíš si to neuvědomujeme, ve školách se to neučí.

Ročně zaplatí v USA za textování při řízení životem přes tři tisíce mladých, zatímco následky pití jich zabijí asi 2700.

Novostavba stojí na okraji malebné východočeské vesnice s hezkou návsí a dobovou architekturou. Ani nás nepřekvapilo, že si toto místo pro život vybral náš hostitel – povoláním historik. Má své genius loci, atmosféru, která ho oslovila, navíc hledal pozemek ve staré zástavbě a zde ho objevil.

Textování: Tím textováním se samozřejmě míní psaní SMS, řízením se má na mysli řízení auta, za slovem mladých schází slovo lidí… ti mladí - je to takový zlozvyk, v mluvě se to běžně užívá (přesně řečeno, říkají to o těch mladých někteří staří) a snese se to, ale v písemném projevu? Snad slovo mládež by bylo na místě. Ale možná, že jsem přecitlivělá nebo starodávná. Jenže i tohle je podružnost.

Co vadí nejvíc, je stavba věty: autor klouže v souvětí od podmětu k předmětu: tři tisíce mladých, kteří platí životem, jsou na začátku souvětí podmětem, vzápětí ale jsou předmětem, zatímco podmětem jsou následky pití. Změna podmětu v předmět je v souvětí jistě možná, ale musí k tomu být důvod a nesmí to být těsné. Tady důvod není a je to těsné. Možné zakončení souvětí: … zatímco na následky pití jich zemře…

Další chybou je spojení při řízení životem – nechci být příliš starodávná, ale život se kdysi (ještě na začátku 20. století) říkalo i břichu. Řídili břichem? Jistě ne. Takže spíš by mělo být napsáno zaplatí životem…

Krom toho je otázka, co se míní těmi následky pití – opilost, jež vede k havárii? Havárie samotná? Text naznačuje, že následkem pití je smrt. V tom případě je v té větě nějaké slovo zbytečné nebo nějaká slova scházejí.

Novostavba: Začněme tím nejjednodušším: nikoli má své genius loci, ale má svého genia loci.

Ani nás nepřekvapilo, že si toto místo pro život vybral náš hostitel – povoláním historik. Má své genius loci, atmosféru, která ho oslovila, navíc hledal pozemek ve staré zástavbě a zde ho objevil. Na podmět z první věty (historik) navazuje v druhé větě jiný podmět (se zpožděním si uvědomíme, že podmětem druhé věty je to místo), zamlčený , takže jako by nebyl, a vypadá to, že svého genia loci má ten historik. A celá ta druhá věta? Má dva zamlčené podměty: místo s geniem loci, a k němu se bez varování vynoří nový podmět, zase zamlčený, nadto ve stupňovací pozici – vrací se totiž podmět z první věty. Ani nás nepřekvapilo, že si toto místo pro život vybral náš hostitel – povoláním historik. To místo má svého genia loci, atmosféru, která našeho hostitele oslovila, a on navíc hledal pozemek ve staré zástavbě a zde ho objevil.

Majitel žil původně v panelovém domě, který měl všechny nešvary této výstavby: tmavé chodby, málo světla, hodně dveří a celkově vyvolával stísněný pocit. Podmět: majitel. Předmět: panelový dům. Předmět se tváří jako podmět (měl všechny nešvary), což by nevadilo až do chvíle, kdy vyvolával stísněný pocit. Jistě, absence čárky naznačuje, že ten pocit se vztahuje k domu, kterýž jest předmětem, ale přesto: při rychlém čtení může čtenář nabýt dojmu, že stísněný pocit vyvolával majitel – ten tísnivý pocit je totiž až na konci věty a my jsme zvyklí, že konec se vztahuje k začátku. Krom toho pocit nemůže být stísněný, to mohou jen vnímající bytosti, pocit může být jen stísňující nebo tísnivý.

Je dobré si uvědomit toto: když s někým mluvíme, užíváme gesta, tváříme se, modulujeme hlas, a běží snad i jakási telepatie, nadto přímý rozhovor umožňuje klást otázky, vyjasňovat nepochopené. Tohle všechno v písemném sdělení schází, není to možné. Psát tak, jak mluvím, je rada s omezenou platností. Anebo tak může člověk psát, ale po hodině, dvou, by si to měl po sobě přečíst.