Nepřála bych vám ho vidět, ten můj seznam témat ke zpracování. Třeba to vám. V dopisech, e-mailech a je-li to technicky možné, i v esemeskách, bychom měli v oslovení psát velké písmeno: Ty, Vy. V jednotném čísle, kdysi ("Viděla jsem Vás, pane, jak koukáte do výkladní skříně…"). Teď už to platí i pro množné číslo ("Vážení členové správní rady, Vy si vážně myslíte…?"). Nejspíš proto, že si to lidé pletli. Ale pozor – platí to jen v korespondenčním styku. V dialozích literárních děl to nemá co dělat.

Velká písmena. Ten Nový rok jsme slavili Na Paloučku. Ulice Na Jezerce. Nebo U Pivovaru, U Starého dolu. Vcelku nedávno se psalo Na paloučku, Na jezerce a tak dál. Teď jsou velká písmena i u toho druhého slova, nejspíš proto, že ono druhé slovo značí končinu, území nebo význačnou stavbu, která se tak obecně jmenuje – "Bydlí někde u Jezerky " (nebo na Paloučku – je to část Pankráce), "…z Pivovaru je teď obytný dům Pivovar…"

Oslava Nového roku, přání k Novému roku (při příležitosti) – míní se ten slavnostní den. "Přeji Ti hodně štěstí v novém roce" – jistěže ne jen pro ten den, ale pro celý nadcházející rok, malé písmeno.

Dělení slov. Tak tohle asi rozčiluje kdekoho. (Kdekdo, kdekoho – dohromady.) Ve škole nás učili, že slova se dělí po slabikách, a vždy se přihlíží k jejich významu, třeba po-sled-ní (po sledu předešlých dějů či lidí), ale v knihách můžeme najít třeba toh-le. Vysázet knihu je trochu technický problém. Řádky musí být stejně dlouhé, mezi slovy mezery takové, aby se slova neslévala, ale taky aby to nebylo ošklivé a neztěžovalo to čtení. Někdy nelze jinak, než dělit slova, a protože dělení podle slabik by nic nevyřešilo, pořád by něco čouhalo, přijalo se, že je vcelku přijatelné dělit v takových případech mezi souh-láskami. A zase: jen v časopisech a knihách, a jen v některých. U krásných tisků se holt sazeči nadřou.

Pomeranč. Ať chceme, nebo ne, jazyk se občas vymyká logice. Posuďte sami: omeleta – z francouzského omelette – je správně, zatímco amoleta špatně. Ale co s tím pomerančem? Pomme d´orange. Takže by mělo být pomoranč. Ani omylem, pomeranč je správně. Nejspíš tu hraje roli nechuť češtiny opakovat těsně za sebou stejné hlásky. Někdy.

Versus, zkráceně vs. Dost lidí si myslí, že to má stejný význam jako spojka a. Nemá. Znamená to proti. Známe výraz averze. Určitě tu zkratku vs. a její význam znají příznivci okresní fotbalové soutěže, potkávají se přece v čekárnách na autobusových zastávkách a na plotech hřišť s cedulemi Neděle 16.30 Slavoj Horní vs. Čechie Dolní. Fandové velkých klubů to neznají, z tramvaje zahlédnou na tribuně leda svítící billboardovou sestavu Domácí KFC Sparta Coca Cola hosté VW Tuareg Baník Životní pojištění.

Občas jsem tázána, cože tolik rejdím okolo něčeho tak podružného, jako je pravopis (mluvnice, větná skladba, interpunkce, význam slov atd.). Asi mám v sobě něco osvětáře. Péče o jazykovou správnost má více užitků, jeden z nich je nejspíš nečekaný. Nevěřte legračnímu výroku : "Infarktem ke zdraví, žlučníkem ke kráse, sklerózou ke štěstí". Skleróza je jedna věc, senilita nebo Alzheimerova nemoc druhá. Mnozí se neblahých projevů stárnutí bojí, pijí kávu, červené vino, vše s mírou, zajisté, luští křížovky, Sudoku a rébusy. Mozek, a mysl, mají své nároky. Existenční stresy, úzkosti, pocit ohrožení je při dlouhodobé expozici ničí. Úkoly, odpovídající talentu a řádu věcí, drobné pracovní, učební, organizační stresy naopak trénují a posilují. Je dobré vědět, kdy se vypnout k výkonu, kdy relaxovat, čistit si mysl, kdy "jet na volnoběh" - vozidlo se pohybuje, motor odpočívá. Péče o řeč je takovou jízdou. Znalost mateřského jazyka, respektive zacházení s ním, máme v dospělosti vpodstatě automatizované. Můžeme relaxovat, třeba přitom i mluvit, ale jsme pořád malinko ve střehu . Mám-li to říci technicky, mysl pracuje na pozadí. Rozlišujeme, sledujeme význam, zda jsme se vyjádřili správně, zda se intelektově pohybujeme v řádu. Narazíme-li na něco chybného, cizorodého, nesrozumitelného, vymykajícího se, zapneme. Udržujeme se. Musíme sledovat, vyhodnocovat , a přijmout, nevyhnutelné změny, smířit se s nimi, jsou-li na místě, odmítnout je, jsou-li proti duchu jazyka. To všechno jsou ty prospěšné mikrostresy. Sledujeme, jak se vyjadřují druzí, a podle jejich výraziva a správnosti je zařazujeme, a aniž si to přiznáme, chováme se podle toho. Takže trénujeme nejen intelekt, ale i třeba toleranci, pochopení, soužití.

Takže proto. Taky proto.

Jistě, jsou tu dyslektici a dysgrafici. To je ale jiný příběh. Znám je a vím, že po namáhavém dětství bývají velice přesní v pozorování, vyvozování závěrů a ve výkonu. Jen to mají jinak. Těch se tohle mé povídání netýká.