Je taková situace: jsou prázdniny nebo jiné volno. Jdete na výlet. Cestou semtam něco seberete, zvednete, utrhnete se stromu, koupíte. Strčíte to do kapes nebo do tašky. Přijdete domů nebo do chalupy. Prší. Televize nejde nebo jsou v ní nesmysly nebo ji prostě nemáte. Číst se vám nechce. Děti zlobí.

Je taková hra: vysypete všechno, co jste cestou posbírali a to, co v těch kapsách už bylo, na stůl. A hledáte mezi tím nějaké souvislosti, vztahy, vymýšlíte příběhy.

Všechno se vším prý souvisí.

Zkusíme to.

Přechodníky: původně jednoduchý a elegantní způsob vyjádření souběžných či těsně následujících dějů. Pak jednou Dikobraz (takový satirický týdeník) zparodoval šroubované vyjadřování, znetvořil přechodníky a ono se to jaksi ujalo. A už málokdo ví, co s tím, i když by rád.

Dělaje cosi, myslel na něco jiného (on).

Dělajíc cosi, myslela na něco jiného (ona).

Dělajíc cosi, myslelo na něco jiného (ono).

Dělajíce cosi, mysleli na něco jiného. (oni, ony, ona).

Píše, píšíc, píšíce. Vida, vidouc, vidouce. Jda, přemýšlel…

To byl přítomný, od slovesa nedokonavého. Děje běží současně, mají společný podmět.

A teď minulý, od slovesa dokonavého, děje běží těsně po sobě, podmět je opět společný – vypadá někdy legračně:

Přines nákup, usedl. Přinesši nákup, usedla. Přinesše nákup, usedli.

Došed k cíli, usedl. Došedši k cíli, usedla (usedlo). Došedše k cíli, usedli.

Zhlédnuv film, zhlédnuvši, zhlédnuvše, něco podnikl... Taky můžete potkat starší formu: zhlédna film, zhlédnouc, zhlédnouce.

Myslím, že si to domyslíte. Někdy se – pokud čtete starší literaturu – setkáte i s tímhle: Dada mu dar, uklonil se (například).

Číslovky: prý jsou s tím nějaké potíže. No, nevím. Jeden chlapec až devadesát devět chlapců , s jedním chlapcem až devadesáti chlapci, se stem až tisícem (a víc) chlapců, ale se sto devadesáti sedmi chlapci (a děvčaty).

Problémem jsou poslední dobou číslovky řadové.

Dvacátý pátý. Pětadvacátý. Stý padesátý první. Dvoustý. Tisící třístý desátý. Tisící, nikoliv tisícátý. Pro všechny rody: tisící ranní čaj, tisící odpolední káva, tisící večerní kakao (to je mnemotechnická pomůcka; ne, že bych směšovala číslovky a přídavná jména).

To by šlo. Horší je to s číslovkami psanými číslicemi.

Předně – v běžném textu, není-li to účtařina či něco podobného, je lépe vypsat číslovku slovy. Je to jaksi hezčí a zdvořilejší. Když už musíte za každou cenu mít něco vypsáno číslicemi, pak platí, že základní číslovka je bez tečky (třicet = 30), zatímco řadová číslovka je s tečkou (třicátý = 30.). A takový údaj se v psaném textu neskloňuje.

Vídám dost často toto: 30tý, 10ti nebo taky 30-tý, 10-ti – rozumějme: třicátý, deseti. Nebo taky 10letý. To prosím ne. Opakuji: číslovky psané číslicemi se v psaném textu neskloňují, nic takového se tam nepíše. Pokud jde o toho desetiletého, nezbývá nám, než to prostě vypsat slovem. (Zbývá: spojení číslovky psané číslicí s jiným slovem dle ÚJČ přípustné je, viz zde - pozn.red.)

Přece jenom je to složité. Už se považuje za přípustné říkat bez třech, bez čtyřech. Mně osobně se to nelíbí, dávám přednost bez tří, bez čtyř, ale co nadělám. Měla bych tu podotknout, že v současné češtině je spousta dublet – jsou přípustné oba tvary. Ojediněle se vyskytuje stařičká chyba – bez dvouch. To je pořád, i dnes, chyba. Bez dvou má být.

Máme tu ale jinou příhodu s dvojkou: se dvěma. Nezní to moc spisovně, ale je to tak správně. Žádné dvěmi. Dvěma je správně. S tím souvisí skloňování (sedmý pád) označení párových orgánů: rukama, nohama, očima, ušima. Pouze životné, prosím. Stůl má nohy, ale je neživý – nohami od stolu. Psi mají čtyři packy, hrabou packami. Kupodivu má být i ledvinami, plícemi. Možná naši předkové neměli o těchto orgánech přesnou představu. Kolena jsou sice dvě, ale koleny. Podobně kotníky, stehny, rameny. Sama nevím, proč.

Jenom letmo:

Podpadky – podpatek je pod patou, podpatky jsou pod patami. Podpatky je správně.

Standard, standardní, standartní, standarta: standard je měřítko, norma, vzor. Standardní postup. Standarta je speciální prapor vojenských jednotek nebo hlav států. Holt to tak je.

Všimla jsem si, že dost lidí píše hold to tak je. Au. Hold je pocta, přeneseně záliba. Holdovalo se oblíbenému panovníkovi, nyní se holduje (vzdává čest) spíše pivu, vínu. Holt to tak je, protože tohle holt přišlo z němčiny: Halt! Tedy: Stát! Nelze jinak, přes to vlak nejede.

Mají ty přechodníky a číslovky a ty další věci společný příběh?

Mají. V běžné mluvě málokdo chybu udělá, a pokud přece jen, tak malou. Ale pokud píše, zamyslí se, chce se zavděčit jakési představě správnosti a nastane malér.