Je to silnější než my a vůlí to neovlivníme. "Vole, prostě, teda, jako, cože?, třeba, jánevim, víš, tak, no, ono to, ty, ještě jednou vole, tý hele, žejo, čéče…"

Těch je… Něco jako odraz před výskokem. Nepatrná chvilička na rozmyšlení, někdy – v případě toho vole - náznak, že víme, že nemluvíme jen tak pro sebe, že máme v rozhovoru spřízněného partnera. Všimněte si: oslovení vole se málokdy vyskytuje v případě slovního konfliktu nebo agrese. Pokud ano, zní to: Ty Vole! Údiv se vyjádří takto: Týý vole… Tím, že mi někdo řekne vole, mi dává najevo, že mě má za kamaráda. Jeden můj známý, jinak dobrák, užívá oslovení vole za každým třetím slovem. Zpočátku to bylo komické, pak protivné, pak zase komické. Ohradila jsem se, žertem, že sakra jsem dáma, takže žádní volové nebudou. Jasně, vole. A jelo to dál.

Nemohl, nemůže si pomoci. Pravda je, že to vole mi kupodivu vadí míň než jo, ne, teda, vidíš, ne?, že, žejo. Je totiž legračnější.

Druhá pravda je ta, že tito mluvčí často jako by mluvili ze spaní. Jsou soustředěni na svou promluvu, na to, co říkají, naše repliky sice vnímají, ale jen jako ozvěnu toho, co říkají oni. Jde o sebeprosazení. Mívají často nějaký problém. U velmi mladých lidí to má pochopitelnou příčinu, velmi mladí lidé jsou chodící rance problémů, vyřeší to dospělost – tedy životní děje a jejich úspěšné zvládání. Sebestřednost, nebo přesněji řečeno vnitřní nejistota, z níž jejich sebestřednost pramení, ustoupí. Tam, kde problémy zůstávají, zůstává i slovní vata. Někdy si však slovní vatou poslouží i lidé jinak dobře komponovaní. Těm slouží jako pauza k zamyšlení, prostor k nalezení správné odpovědi, formulace. Jindy je příčinou tréma: zkuste postavit před mikrofon nebo před kameru (nikoli tu domácí, ale profesionální – reportéři by mohli vyprávět), na řečniště někoho, kdo se s tím dosud nesetkal, a uslyšíte spoustu zbytných slov.

Je to velice časté a já se nemohu zbavit pocitu, že nejsme zvyklí se veřejně projevovat. Jako by nám v dětství a dospívání někdo dával najevo, že na to, co říkáme, není zvědav.

Ale mohu se mýlit, samozřejmě. Přimlouvala bych se za změnu postojů rodičů a učitelů k dětem, a taky za více prostoru pro řečnické výkony ve škole. Chodila jsem do dobrých škol, ale přesto – musely se dodržovat osnovy – Křest svatého Vladimíra jsem se sice naučila nazpaměť hbitě, ale s úlevou ho zapomněla. Jako cvičení paměti dobré, ale stejně tak poslouží i biologie, cizí jazyky nebo dějepis. Tam aspoň vím, proč si to mám pamatovat.

Pořád nevím, jestli kurvafix je sprosťárna, nebo ne. Kloním se k tomu, že ne. Prdel ještě vydýchám (víte, kolik má významů?), h…o je svou zvukovou mazlavostí velice výstižné a nelíbí se mi. Do salonu nesmí. Se slovem č…k jsem se poprvé setkala na ve svých šestnácti na fotbale (fanoušci tuším Slovnaftu se s tím opravdu nepárali) a dosud si myslím, že jakkoli sprosté, není zábavné. Taky nesmí do salonu. Slovo srát, nasrat a další jeho deriváty sice také neužívám, ale připadá mi svou mnohovýznamovostí a všestranným použitím velmi zajímavé a užitečné. Někteří by se bez něj nevyjádřili. (Ale v salonu, prosím, ne.)

Posloužila jsem si slovem Ježišmarjá. Opat spřáteleného kláštera mě pokáral: "Neberte jména Božího nadarmo. Říkejte radši Ježkovy voči." No jo, ale to bych nad tím musela přemýšlet. Takhle je to rychlejší. Spontánnější. Krom toho – ježkovy voči mě pod ochranu nevezmou. Šišmarjá, Marjápanno, Ježíšikriste, Panebože, Bože můj, Kristepane. V salonu můžete, v kostele ne. Anebo se na omluvu třikrát pokřižujte. Ostatně soudím, že Bůh má smysl pro humor.

"Kurva, ono se to podělalo?! Ježišikriste Marjápanno ty vole já se z toho normálně málem posral. No neposral by ses u všech svatejch vole?"

Někteří neužívají plevelná slova, ba ani sprosťárny, mluví hbitě a plynně a spisovně, a obsahem to sprosťárny jsou. Tak co? Holt pokecat s tím známým, jenž mě častuje svým Vole.