Opakování je matka moudrosti. Všechno se do hlavy napoprvé neuloží. Pro zevrubnější vysvětlení, proč co jak je, si mě, prosím, najděte v rubrice Autoři, tam je archiv mých článků. Teď to vezmu stručně. Možná je to nadbytečné, možná ne:

Měkké, tvrdé i/y, střední rod:

Muži šli. Ženy šly, děti šly. Ženy a děti šly. Muži, ženy a děti šli. (Muži vedou.)

Koně a psi šli. (Mužské životné.)

Stoly stály. (Mužské neživotné.)

Rajčata zrála, města stála. Krásná jablka zrála (střední rod). Děcka šla. Děvčata šla.

Duály:

Očima, ušima, rukama, nohama, ale koleny, rameny, kotníky, dlaněmi, prsty.

Číslovky:

Tři sta třicet tři. Tři sta třiatřicet. Třemi sty třiceti třemi. Stý, dvoustý. Tří set, dvou set,

Třicátý pátý. Třiatřicátý.

Přechodníky:

Leže na trávě, hleděl do nebe (on). Ležíc na trávě, hleděla do nebe (ona). Ležíc na trávě, hledělo do nebe (ono). Ležíce na trávě, hleděli do nebe (oni). Mluvě, mluvíc, mluvíce.

Dozpívav, zařadil se do sboru (on). Dozpívavši, zařadila se do sboru (ona). Dozpívavše, zařadili se do sboru (oni).

Čárky, časté chyby, proto opakuji:

Je-li výčet uvozen slovem jako, předchází slovu jako čárka: Byly tam ryby, jako kapr, lín, okoun…,

Jde-li o přirovnání, není tam čárka: Ta ryba vypadala jako kapr (byla kapru podobná). Zelený jako brčál. (Pokud nenásleduje sloveso, tedy věta vedlejší - srovnejte: Ta ryba vypadala jako živá; ta ryba vypadala, jako by byla živá.)

Čárky ve větě: vychází se z logiky věty

Věta: když tam není sloveso (slovo vyjadřující činnost, děj), není to věta. Když tam je sloveso, je to věta. Vedlejší věta se vždy uvozuje čárkou, je-li vsunuta doprostřed souvětí, odděluje se na svém začátku i konci: Chalupa, která měla nová okna, stála na kopci.

Před ale, však, avšak, nicméně, přesto, protože, aby, a tedy, a tak, jelikož, neboť, pokud je vždy čárka (před nýbrž, pokud následuje sloveso, taky.)

Čárkami vyznačujeme, co k sobě patří a co ne, nebo také, bez čeho se ve sdělení obejdeme a co je nezbytné (těsné spojení, těsný přívlastek):

Potkal muže který nesl pilu a pískal si. Platí, že někdo Potkal muže, který nesl pilu a pískal si? Nebo má být Potkal muže, který nesl pilu, a pískal si?

V prvním případě si pískal muž nesoucí pilu, v druhém si pískal ten první muž.

Čárky se nepíší, když je něco souřadné – významově rovnocenné: šel a pískal si; dám si housku nebo chléb (je mi to jedno). Ale pokud si ty věty odporují nebo se vylučují nebo děj věty jedné je způsoben děním popisovaným ve větě předchozí, jejím důsledkem, nebo dokonce je význam věty druhé stupňováním tvrzení věty předešlé, pak tam čárka je:

- Ztratil peněženku, a směje se (těžko vědět proč, asi nechtěl obtěžovat svými pocity, ale je to odporovací, ta čárka tam patří); podobně Hledal, a nenašel

- Šel tam, nebo nešel? Tak jo, nebo ne? Vzájemně se to vylučuje.

- Staré noviny vzplály, a kůlna vyhořela. Jasný důsledek.

- Uvař něco dobrého, nebo dokonce vytvoř něco skvělého. Stupňování.

Buď, anebo: vždycky s čárkou. Ale: dám si housku nebo chléb (není tam to buď, anebo)

, a to…, a sice – upřesnění. Vždycky je před tím čárka. Zlobil, a to hodně. Vyjma výčtu: Bylo tam to a to.

Těsný přívlastek – zužuje určení, nelze ho vypustit, aniž by se změnil význam :

Muž zpívající písničku stál na lešení – jde nám jen o toho, co si zpíval, našli jsme ho na lešení.

Zatímco:

Muž, zpívající písničku, stál na lešení – my se s ním hledáme, a on si stojí na lešení, a ještě si zpívá. Nejde o toho, kdo právě zpívá, nejde ani o to, že si zpívá, jde prostě o tohoto muže, jakéhosi, možná ho i hledáme, ale ten zpěv není to podstatné.

Osobní zájmena:

Já, Ty – Já skloňujeme stejně jako Ty: tam, kde řekneme Tě, řekneme Mě atd.: Tebe vidím (mne vidíš, vidím tě, vidíš mě, tobě, mně…)

Ono: ve čtvrtém pádu jednotného čísla: to je jablko: vidím je nebo vidím ho. V žádném případě jej. Podobně třeba město: vidím je.

Vztažné zájmeno jenž:

Častá chyba: ve čtvrtém pádu jednotného čísla jenž. Nikoliv, má být: jejž. Muž, jejž (jehož) jsme navštívili.

Další častá chyba: první pád množného čísla zájmena jenž: jež. Chyba. Správně má být již. Muži, již kráčeli…

První pád ženského i středního rodu: jež. Žena, jež šla, Ženy, jež šly, Dítě, jež šlo, děti, jež šly…

Čtvrtý pád ženského rodu:

Již. Žena, již vidíme. Krátké i.

Střední rod: Dítě, jež vidíme.

Přivlastňovací zájmeno svůj:

Přivlastňuje se předmět k podmětu: Pán venčil svého psíka. (Pán je podmětem). Budu venčit tvého psíka (já jsem podmětem, ale ten psík není můj). Viděla jsem pána, jak venčil svého psíka. (Ve vedlejší větě se pán stává podmětem – kdo, co venčil koho? Pán - podmět, psíka - předmět.) Viděla jsem tě, jak si bereš svou kabelku. (Ve vedlejší větě je ona zamlčeným podmětem.)

Aniž – ne

Aniž by se stalo je správně. Spojení aniž by se nestalo obsahuje dva vzájemně se vylučující zápory.

Příšerná chyba: Budu se soustředit. Budu vás slyšet. Budu se snažit. Správně: Soustředím se, uslyším vás. Vynasnažím se. Atd.

Dám už pokoj.