Neviditelný pes

ČESTINA: Oblaka

25.4.2013

Je to už hodně let, co začala jedna rosnička ČTV říkat, že ty oblaky … něco dělají, někam se hrnou. Zakrývají oblohu. Jak jsem zjistila, nejsem sama, komu to vadí.

Je možné, že je to jakási meteorologická odborná novořeč, chtící odlišit to odborné, ke zkoumání určené, co se plouží po obloze, od onoho poetického, ke snění vyzývajícího slova oblaka. Jenže – to by pak mohla dělat každá profese, takhle si upravovat češtinu, přetvářet slova již jsoucí, s významem již daným, a výsledkem by byl galimatyáš. Babylonská věž. Nikdo by nikomu nerozuměl.

V jednotném čísle ten oblak (mužský rod), v množném ta oblaka (střední rod).

Tendence upravovat věci k obrazu svému je na světě odjakživa. Nemá to vždy – ale velmi často – hrozné výsledky, téměř vždy ale následuje ošklivost.

Mladičká sekretářka se svého času ohradila, když jsem její datumy opravila na data. "Přece se neříká to dato." Ne, neříká. To datum (střední rod, podobně jako to jubileum), ta data (střední rod, podobně jako ta jubilea). Koncovky –um, -us, -os, -as u slov původně latinských nebo řeckých – tam jde hlavně o jména – se v češtině při skloňování vypouštějí, přidávají se české pádové koncovky ke slovnímu kmeni. Zvláštním případem je Zeus – tak se jmenuje jen v prvním pádu, dál je Dia, Diovi atd. Žádné Zeuse, Zeusovi, prosím.

Zachytila jsem námitku, že je přece nutné odlišit určení času (datum) od informací (data). Obávám se, že tato námitka nepostřehla, že určení času je taky informace, to jednak, a jednak že data jako informace se vyskytují pouze v množném čísle, takže jaká je tu potíž se skloňováním datum, data, datu atd.. . a v množném čísle samozřejmě data narození všech účastníků kurzu (tedy informace o tom, kdy se narodili).

Sleduji jakousi neschopnost přijímat a zpracovat informace, ať už jde o jazyk, historii nebo exaktní vědy. Naši žáci poslední dobou nějak zaostávají v mezinárodních srovnáních.

Připletla jsem se k výuce v holandské škole. Dětičky, sedící samozřejmě v lavicích po dvou, si daly židličky po čtyřech k jednomu stolku (prostě ty od předního stolku se otočily k těm od následující ho stolku), jiné postávaly ve skupince, a ty skupinky postávajících i sedících řešily jakýsi problém. Paní učitelka řešila týž problém u tabule s jedním žákem a čas od času oslovila nějaké dítě, z těch, jež ji sledovaly, s výzvou k účasti na řešení. Oslovené dítě se vůbec nezdráhalo. Nikdo nezlobil. Když byl úkol vyřešen, zeptala se paní učitelka těch samostatných skupinek, jak to vyšlo jim a jakým postupem to řešily.

Představovala jsem si, jak by to dopadlo, kdyby tohle chtěl někdo zavést u nás. Nevidím to jinak, než než že by se takového způsobu výuky měli domáhat rodiče. Je to v jejich zájmu. Pak by možná ubylo lidí, kteří z neznalosti upravují věci, jež změnu nepotřebují, dokonce by byla škodlivá.



zpět na článek