Kruciální moment pro mne nastal, když jsem si po dopoledni stráveném pobíháním a vyřizováním v počasí připomínajícím Sibiř, páteř mě bolela, zimnice mnou třásla, uvědomila, že ještě musím cosi zpracovat a během odpoledne odeslat, a přitom s tím, co jsem zatím udělala, nejsem vůbec spokojena. Doplazit se domů, dopsat to podivné cosi, co má hlava ubohá vypotila, a skácet se na kanape s vědomím, že se budu týden vzpamatovávat? Anebo zajít na kafe, prohřát se, nechat odpočinout páteř, odložit termín a být v pořádku?

Rozhodla jsem se, že jsou chvíle, kdy zdraví, duševní i tělesné, má přednost. Nebudu se honit, natožpak se sžírat.

Servírka nerozuměla mé větě "A ledva mi to kafe přinesete, zaplatím." Vysvětlit? Zvěstovat, že jsem ta nejchytřejší, nebo ne? Potlačila jsem své ego, a předpokládám, že jsem tím duchovně povyrostla. Nezvěstovat, nikdy.

Můj guru by mě pochválil, asi. Kdyby byl. Já na ty guruy moc nejsem, žádného nemám. Spíš jsem pochopila, že některá slova se vytrácejí. Ledva, nářečně jedva, znamená sotva, ihned po něčem. Ledva za sebou zavřel dveře, začalo pršet.

Bylo to podobné jako ta příhoda v knihkupectví. Moc jsem si nevšímala jakéhosi dohadování, jež tam běželo, když jsem vstoupila. Až když jsem platila, zeptala se mě dívka od pokladny: "Paní, nevíte, co je kapoun?" Jsem ze staré školy, věděla jsem – vykastrovaný kohout, krmený tak, aby měl křehké maso. Po prodejně kráčel mladý muž, asi manažer, a huhlal: "To není pravda. Kapoun je ryba. Stejně jako okoun."

Je-li kapoun ryba, stejně jako okoun, znamená to, že kaldoun je taky ryba? Kaldoun je zadělávaná polévka z drůbků s nudlemi. Chápu jeho omyl – mladý člověk z města, který zná jen drůbež už oškubanou, porcovanou a zachlazenou, některé věci prostě neví.

Kruciální není všechno, co se tak teď označuje. Kruciální je (slovník cizích slov): křížový, průsečíkový, ústřední; rozhodný. Neboť crux – latinsky kříž. Kruciální moment – rozhodný okamžik. Křižovatka rozhodnutí.

A já jsem se v ten kruciální moment rozhodla nejspíš správně. Ve vyhřáté kavárně jsem se uvolnila, páteř si oddechla, a já volně a svobodně, aniž jsem si to uvědomila, sesumírovala v hlavě to pojednání. Dopsala jsem to v noci, mělo to hlavu a patu, ráno jsem to poslala (žádný malér nenastal), a mně kromě jiného došlo, co je v tuto dobu nejdůležitější. Rozčilení ani honička to není. Natožpak nadšení – to není metoda, z nadšení se dá leda intelektuálně oslepnout a nasekat spousta chyb. Známe to.

Mnohdy se jen dohadujeme, co které slovo znamená. Asi už jen historici módy vědí, co je či byl organtýn, vždyť se už (u nás) neprodává. Mluvím, prosím, o slovech pro běžný provoz. Odborná terminologie je jaksi jiné kafe. Pomalu se vytrácí ping-pong, máme stolní tenis. Už nikdo neříká lawn tennis, stačí tenis. Jsem zvědava, kdy z něj bude tenys. Už nejezdíme elektrikou, ale tramvají, v Brně šalinou. A tvoříme slova nová. Po vzoru volejbalu (volleyball; ta odbíjená se nějak neujala) máme nohejbal. Je to slovo prapodivné, ale funguje. Nohy-hejbat-bal/balon – ale taky přihlédnout k tomu volejbalu. Je to český vynález, už se hodně hraje i ve světě, anglicky je to Football tennis nebo Futnet. Pokud jde o jazykové hledisko, je to poněkud podobné tomu kapounovi a okounovi – podle tvaru jednoho slova usoudíme na význam slova jiného anebo - jazykově zcela nesprávně – utvoříme slovo nové. A ono žije.

Nic moc. Nechtěla jsem, kdysi, jako mládě, kohosi urazit příkrým odsudkem jakéhosi filmu; vždyť jemu se mohl třeba líbit. Takže na dotaz, jestli se to líbilo mně, přiznala jsem barvu jen zčásti: Nic moc. Ono se to rozšířilo, podobně jako jiná slova a obraty, jež jsem si vymýšlela. A tady pozor: je velice pravděpodobné, řekla bych jisté, že jsem nebyla jediná, koho ten obrat či ta nová slova napadly. Viselo to ve vzduchu. Asi to bude znít jako sci-fi, ale skoro to vypadá, že slova chtějí být nalezena. Jako třeba Horníčkův zádrhel (ze hry Tvrďák) a Černého a Schneidera zhůvěřilost (z písně Trezor).

Že by efekt spojitého vědomí? Něco jako fenomén sté opice?

Jazyk je v podstatě provozní nástroj. To mimo jiné obnáší jeho svázanost s dobou. Proměňuje se podle potřeb lidí a podle jejich prostředí. Některá slova nebo obraty zanikají, něco se zjednodušuje, nová slova vznikají či přicházejí z jiných jazyků nebo mění svůj obsah. Lidé v dřívějších dobách, i ti, kteří do kostela nechodili, znali slova ke kostelu a mši se vztahující. Mensa (z latiny – stůl) je stůl před oltářem, na nějž se klade náčiní potřebné ke mši. Dnes už známe menzu spíš jako studentskou jídelnu. Slovo převzalo obecnější funkci, vžilo se to.

Blbec. I tohle slovo změnilo svůj obsah. Původně označovalo člověka omezené inteligence. Během dvacátého století se jeho význam posunul do roviny sociální. Blbec znamená člověka nehledícího na ostatní, neochotného či neschopného vnímat věci, jaké jsou, a potřeby těch druhých.

Někdy se obsah mění jen zdánlivě: slovo stejné nebo téměř stejné, význam stejný, ale rozumíme mu jinak: karosář, karosérie. Dnešní karosář (auta) by si asi moc nerozuměl s karosářem z minulých staletí (kočáry). Podstata věci je stejná, prakticky vzato: karosérie je ta boudička, která chrání cestující před počasím a skrývá provozní součásti. Jenže podoba, technická stránka věci a výrobní postup jsou u kočáru v porovnání s autem velice jiné.

Je jakýmsi přirozeným pravidlem, že nové věci zpočátku přejímají formu věcí předešlých. Když se podíváte na snímky prvních aut, abych zůstala u těch povozů, povšimnete si, že jsou tvarově i funkčně velmi podobné kočárům. Řidič, tedy u kočárů vozka, sedí venku, nechráněn před počasím, zato pohotově sledující, co se děje kolem cesty, cestující jsou uvnitř. Vzadu trčí oddělený zavazadlový prostor. Ten je teď součástí vnitřku, i když se do něj ukládá zvenčí. Vysoká kola, jistě, vždyť první silnice nebyly pro auta stavěné. Zastřešený prostor pro řidiče se začal dělat až mnohem později a umístění řidiče uvnitř vozu změnilo i jeho společenské postavení. Není sice roven bankéři, jehož veze, ale už není "neviditelný nikdo", na nějž netřeba brát ohledy, a většinou se po něm ani nechce, aby střílel; od toho je ochranka. Stupátka se u aut přestala dělat až po válce, teď se to u některých modelů vrací.

(Mimochodem: slovo ochranka, v češtině ústrojné, bylo známo jako slovo původně ruské, byla to carská tajná policie. U nás se ujalo po roce 1989, snad je to lepší než "badygárdi".)

Podobné je to vlastně se vším, i s jazykem. Jen si to neuvědomujeme. Máme to v sobě jako zvyk, jako představu, co je správné, co nepřípustné. Obvykle je nepřípustné to, co se za našeho mládí neříkalo. Trváme na starých zvyklostech. Přimlouvala bych se za trochu nadhledu, získáme tím i klid v mysli. Obrat "to dám", vyřčený mezi kamarády, nikomu neublíží. Tiše, aniž bychom si všimli, zmizela infinitivní koncovka –ti. Dělati, čísti… Dřív ten, kdo říkal dělat, číst, byl považován za člověka nižšího vzdělání, nižšího společenského statu. Jako studentku mě mírně rozčilovala záměna syrupu za sirup. Argumentovalo se tím, že v jiných jazycích je měkké i, ale zapomnělo se, že v jiných jazycích je taky b: sirob. Na zásah bůhsuďkoho byla náhle z osyky osika. Věcně to dosud považuji – a spoustu jiných změn – za nadbytečné, ale budiž. Ujalo se to, nikdo se nad tím nepozastavuje. Dochází však samovolně, mimo jazyková pracoviště, k matoucím posunům a ošklivostem. Přitom co je důležité? Přesnost. Pravopis je spojen s informací – šli, nebo šly? Kdo tedy? Muži, nebo ženy? Bití, nebo bytí? Bydlo, nebo bidlo?

Učitelé cizích řečí většinou vědí, že k dobré domluvě v cizím jazyce stačí znát zhruba 2 000 slov. A umět složit větu, samozřejmě. Zdá se, že je to základní provozní slovní zásoba, a nejspíš nám to v běžném provozu stačí i v mateřštině.

Čeština má zhruba 300 000 slovních kořenů, v příručním slovníku spisovné češtiny je asi 250 000 hesel. Slavný Trávníčkův slovník, pravopisně už překonaný, měl šest velkých tlustých svazků a byl neustále doplňován (nevím, čím to je, já si vzpomínám na čtyři svazky). I když připustíme, že je tam spousta oborově odborných pojmů (nikdo to nepočítal), stejně zůstane velice mnoho slov obecně použitelných, i když některá bychom označili jako archaismy nebo příliš literární. Čas od času se některá vynoří, vrátí se k použití. Je to osvěživé.

To ohromné množství slov slouží k jednomu: kultivaci. Ta slova prostě někde jsou, asi v onom spojitém vědomí. Tiše čekají. Spisovatelé, badatelé, i my ostatní přece jen čas od času potřebujeme jemnější rozlišení, přesnější popis věci, jevu, nálady. Líbezné znamená něco trochu jiného než hezké.

A čeština je hezká, líbezná a přesná.