A to jsem si chtěla jen v poklidu povídat o češtině a připomínat, co jsme ze školy zapomněli. Jenže tu to máme, leze to do očí, do hlavy a dělá to z mozku ani nevím co:

Novinky 9.3.2013:

Jistě nejen mě očaroval v telefonu podmanivým barytonem, takže jsem byla ochotná prominout mu dvojí odklad našeho setkání. Točil totiž skoro najednou čtyři filmy v Praze a Bratislavě. Do metropole ho doprovázela blonďatá přítelkyně, která pečlivě sledovala celý rozhovor. Roman v klidu usrkával kafe a barvitě vyprávěl.

Vysvětlivky k mému rozčilení: Mě-mne; Nejen mě – mne je správně očaroval: naznačuje, že ten telefonický hovor poslouchalo víc lidí – u současných telefonů je to možné, bylo to tak ale opravdu? ; byla ochotná – byla ochotna; do metropole: které? Zmiňuje dvě – Prahu a Bratislavu – obě jsou to metropole (hlavní města); blonďatá přítelkyně – plavovlasá (blonďatá je slovo tak do holčičího rozhovoru, nikoli do novin); která pečlivě – pečliví jsme při činnosti, nasloucháme pozorně sledovala celý rozhovor: v klidu usrkával kafe – kávu – a barvitě vyprávěl: protimluv – lidé při barvitém vyprávění obvykle nejsou v klidu. V pohodě možná, v klidu ne.

Novinky téhož dne, totéž interview:

Moc zajímavý bude česko-německo-slovenský film Andrey Sedláčkové Fair play o mladých sportovkyních z 80. let, které závodily na olympiádě v Los Angeles. Ústřední téma je doping, já hraju trenéra hlavní hrdinky a Anna Geislerová její matku. Ta role není jednoznačná, na jednu stranu je mi líto ničit mladým holkám zdraví, na druhou jsem tlačený papaláši, abych z nich vyždímal nejvyšší výkony… To bude zajímavý film – jde zřejmě o olympiádu 1984, které se naši nezúčastnili, zatrhl jim to ÚV KSČ. Tady už zřejmě přišla o rozum nejen novinářka, ale i scenárista a režisérka. Ledaže by dramatická zápletka byla postavena na tom, že se do toho L.A. nakonec nejelo.

Už ani nevím kde a kdy:

Letos se očekává, že právě probíhající prodej budov tohoto areálu by měl být největší letošní transakcí na realitním trhu. A vloni?

IDnes 164. 2013:

Vyvarujete se tím spoustě nepříjemností s neustálou opakovanou obměnou. Zcela jistě se vyvarujte plastovým oknům.

Vyvarovat se čeho…

Myslela jsem, že novinařina je vysokoškolská profese a že novináři se na fakultě učí mimo jiné i češtině, vyjadřování. Kdyby aspoň četli. Nějaké knihy.

Je to asi deset let, skučela jsem v kavárně nad úrovní žurnalistiky, a mladý novinář, jemuž jsem své nářky adresovala, mi řekl: "To máš těžký. Vydavatelé nás špatně platí, tak můžou brát jenom mladé lidi bez vzdělání, kteří kývnou na nízký plat a doufají, že z nich časem budou hvězdy. Honí se, dělají každou chvíli něco jiného, žádné hluboké znalosti mít nemůžou." A pak mi vyrazil dech: "Vy jste šťastná generace, žili jste celý život v socialismu, měli jste proti čemu bojovat. My to nemáme."

Po nějaké době odešel do jakéhosi volnočasového snad měsíčníku, bohatě dotovaného reklamou, s cenou tak vysokou a zaměřením tak úzkým, že to nikdo nekupoval, ale s artikly, jimž dělal reklamu, tak drahými, že se to vyplatilo (s výší nákladů se dělají pěkné švindly, právě kvůli zadavatelům reklam, kteří se nestarají o výši remitendy - neprodaných výtisků. Snad ani nevědí, co to je.).

Mám-li mu věřit, mladou generaci svírá nuda. Bezcílnost a ctižádost, to je zlé. Jenže mám kolem sebe mladé lidi, kteří se nenudí, vzdělávají se, pracují, a tvrdě, a rozhodně se nenudí. Ani neprahnou po boji, zaplaťpámbu.

Takže co s těmi novináři a jejich šéfy? Nevím.