Nemohu jinak. Ten začátek můžete a nemusíte přetrpět. Zvýraznění některých částí kurzivou jsem udělala já. Jen připomínám, že nejde o právnický, ale jazykový rozbor, nadto jen letmý.
Oprávnění Správce. Na základě zvláštní smlouvy uzavřené mezi Garantem
a Správcem je Správce oprávněn vykonávat určitá práva a plnit určité povinnosti
Garanta dle těchto Podmínek. Pokud je v těchto Podmínkách uvedena činnost, právo
či povinnost Správce, rozumí se tím činnost, právo či povinnost Garanta, kterou
Správce vykonává či plní jménem Garanta a na jeho účet; pro odstranění pochybností
platí, že Garant takovou činnost, právo či povinnost může na základě svého
volného uvážení vykonat či plnit i sám. Pokud je tak výslovně uvedeno v těchto
Podmínkách nebo pokud Správce vykonává jiné činnosti, práva či povinnosti než
ty, které jsou v těchto Podmínkách uvedeny jako činnosti, práva či povinnosti Správce,
platí, že tyto činnosti, práva či povinnosti jsou Správcem vykonávány vlastním
jménem a na vlastní účet a odpovědnost, bez jakýchkoli důsledků pro Garanta; uvedené
neplatí, pokud Garant Správci k výkonu takové činnosti, práva či povinnosti
udělil písemnou plnou moc nebo jednání Správce dodatečně písemně schválil.¨
Jinými slovy, garant si zařídil jakéhosi posluhu, na kterého svede všechny pitomosti, jež se vyskytnou. Je otázka, komu je tato vyhláška adresována? Zdá se, že cestující veřejnosti. V tom případě by měla veřejnost vědět, co obnáší ta zvláštní smlouva, čeho se týká – cituji: Na základě zvláštní smlouvy uzavřené mezi Garantem - - cituji dále: vykonávat určitá práva a plnit určité povinnosti – tedy jaká práva a jaké povinnosti…? Neodpustím si poznámku: nikoli vykonávat práva, ale požívat určitých práv; kdyby šlo o výkon práv, muselo by se definovat, jaká práva, čí a k čemu – to je pak ale vymáhání. A co znamená sousloví pro odstranění pochybností – čích pochybností, jakých, čeho se týkajících? Schází mi určení, kdo je garant a kdo správce.
První část poslední věty (Pokud je tak výslovně uvedeno…) je v obsahovém rozporu se zbytkem věty.
Celkově je text šroubovaný, nesrozumitelný, nepřehlédnutelně úzkostný – aby někdo nepřišel k odpovědnosti, takže i k úrazu.
2.1.2 Limit oprávnění Správce. Pokud v těchto Podmínkách není výslovně uvedeno
jinak nebo pokud Garant neudělí Správci zvláštní písemnou plnou moc, platí, že
Správce není při správě a provozu PCKS oprávněn jménem Garanta a na jeho účet
činit jakékoli úkony, které by měly za následek vznik závazku Garanta k úhradě
jakékoli peněžité částky nebo zánik jakékoli pohledávky Garanta jinak než splněním.
Změna osoby Správce. Garant je oprávněn rozhodnout o změně osoby Správce.
Zamýšlenou změnu osoby Správce zveřejní Garant prostřednictvím Webu opencard
nejméně 1 měsíc předem.
Když bude posluha zlobit nebo vyvede nějakou do nebe sahající koninu, garant se ho zřekne. Nikdo není za nic zodpovědný. Pořád nevíme, oč jde.
Žádost o vydání Osobní Karty. Žádost o vydání Karty podává žadatel způsobem
uvedeným v článku 6.1 těchto Podmínek nebo jiným způsobem stanoveným
Správcem. Žádost o vydání Karty může být podána na Kontaktním místě opencard
nebo na Sběrném místě opencard.
Právo nevydat Osobní Kartu. Správce je oprávněn nevydat Kartu, a to i bez udání
důvodu. O nevydání Karty bude Správce žadatele informovat. Pokud Správce Kartu
podle tohoto odstavce Podmínek nevydá, bude žadateli v plné výši vrácen manipulační
poplatek za podání žádosti o vydání Karty. Správce nevydá Kartu zejména
v těchto případech:
(a) předchozí využívání Karty žadatelem v rozporu s Podmínkami PVVK,
(b) důvodná obava ze zneužití Karty žadatelem,
(c) technické nebo provozní důvody SKC.[1]
Takže vlastně kdykoliv a bez pravidel.
K tomu dotaz: Proč je Správce, Garant psán s velkým začátečním písmenem, rovněž tak Karta, zatímco žadatel je psán s malým začátečním písmenem? Co je SKC?
Pomiňme stylistickou klopotnost citovaného ediktu. Všimněme si něčeho jiného: Správce, Garant i ta neživá Karta, Kontaktní místo a Podmínky mají velké začáteční písmeno. Žadatel nikoliv. Velké písmeno v češtině značí úctu a zvláštní výsady: To přikazujeme My, král … nějaký. Vážený pane, Vy… A tady má velké písmeno dokonce karta. Maličkost. Ale kdepak – detail, který potvrzuje obsah, totiž nadřazenost úřadu nad lidmi. Úřad sám sebe povyšuje nad ostatní. Asi nemusím říkat, že úřady mají dbát o dobré fungování věcí veřejných a sloužit veřejnosti, nikoliv aby veřejnost sloužila úřadům.
Zdá se, že od doby Franze Kafky se nic nezměnilo.
Odbočím. Když mi bylo deset let, stala se na školním hřišti příhoda – kluci hráli kopanou, míč jim uletěl do okna tělocvičny a vysklil je. Učitel, který měl toho dne dozor, kluky k sobě přivolal a nakázal jim, aby vyřídili doma, že druhého dne se mají dostavit jejich otcové do školy a buď dají peníze na opravu okna, nebo zařídí opravu sami. Třetí den bylo okno opravené. Po týdnu se situace opakovala. Jiní kluci, jiné okno, jiný dozor – učitelka. Nejsem ani feministka, ani submisivní kuře, nehledejte v tom žádné genderové sdělení. Učitelka žáky přivolala, vynadala jim, dala poznámku do žákajdy, přikázala, aby rodičové přišli do školy. Věc se projednávala na konferenci učitelského sboru, kluci dostali dvojky z chování. Okno bylo ještě nějakou dobu beze skla.
Před pár týdny se mé kolegyni stalo toto: má syna, asi dvanáctiletého. Moc mu nejde, tedy – nešla – matika. Kolegyně je velmi dobrá v matematice, věnovala celý večer výuce, chlapec pochopil logiku věci a začal být v té matice opravdu dobrý. Jeho učitelce to vrtalo hlavou, vyzvala ho tedy, aby jí předvedl, jak počítá. Když skončil, řekla zhruba toto: "Výsledky jsou správné, ale není to podle pravidel, která vás učím." A bylo zle.
Děti jsou velmi všímavé a mají neúprosnou logiku. Hledají systém a řád; nepřímo, nevysloveně, ale nepřehlédnutelně se jej domáhají. Není-li řád nastaven a není-li zjevný anebo nedá-li se v něm žít, nastaví si řád svůj vlastní. Absence řádu, džungle bez pravidel nebo s pravidly silnějšího plodí strach, jenž s námi roste. Pravda, skrývá se, ale je. Ze strachu se hledá autorita, za niž se lze schovat. Autorita má tu moc, že přikryje ledacos. Ideální pak je nastavit věci tak, že se autoritou staneme my sami. Jedni se za ještě větší autoritu úřadu, nařízení, schovají (ty dvě učitelky) a nemusejí myslet a rozhodovat, jiní se vyškrábou někam, kde vydávají edikty vpodstatě nesmyslné, ale předpokládaně obecně platné: já jsem úřad. Ty budeš poslouchat. A ten zlej svět mě nesežere. (Stejné kořeny má domněnka, že ten zlej svět nesežere nikoho, kdo má moc moc peněz, lhostejno jak získaných.)
Uvážíme-li výuku zakládající nikoliv myšlení a poznávání, ale poslušnost aktuálně platným anebo většinově vžitým postupům, není se co divit, že méně odolní mají rozbité myšlení, nevyjádří se srozumitelně - neumějí to totiž, neboť neumějí myslet, a nadto za ně jedná strach, že se znelíbí, neuspějí. Jistí se. Edikt, který jsem citovala, je úzkostně agresivní. Psali ho zbabělci.
Zpětně platí, že je dobré znát a dodržovat systém a pravidla jazyka, dobře volit a přesně klást slova, stavět větu. Uspořádáváme tím své myšlení. Podobně jako platí ta podivná rada, že špatné nálady se zbavíme, když se usmějeme. Třeba na sebe do zrcadla.
[1] Jakýsi edikt pražského magistrátu z roku 2008