Budeme se věnovat drobnostem.
Zato, za to. Často se v tom chybuje. Za to zaplatíš. Neuklidil po sobě, zato ale posekal trávu. Cítíte ten rozdíl? Za to – něco za něco, takže co sis, za to něco bude. Učil ses, máš dobré známky, za to dostaneš odměnu. Něco jsi provedl, za to bude trest. Jde tu o důsledek něčeho.
Zatímco zato znamená jakousi náhradu, vyrovnání do rovnovážného stavu. Něco se nestalo nebo stalo špatně, ale následovalo něco dobrého. Nebo se stalo něco dobrého, ale rovnováhy bylo dosaženo něčím nemilým: přišla pozdě, zato ale s dobrými zprávami. Trestu se vyhnul, zato ale ztratil náladu.
Na místě, namístě. Je namístě říci, že na místě, kde stojíme… se něco stalo. Namístě znamená teď je třeba, teď je dobré něco říci. Vztahuje se k výrokům. Nesetkala jsem se s tím, že by bylo namístě něco udělat, i když je to jistě možné. Na místě – to je prostě určení místa, kde se něco děje nebo dělo nebo bude dít.
Aniž – ne. S tímhle jsou rozčilující zmatky. Aniž znamená, bez jakýchkoli dalších slov, zápor, bez něčeho. Šel tam, aniž si vzal mapu. Všimněte si, prosím, že se tu respektuje pravidlo jediného záporu ohledně jediného tvrzení: prostě šel bez mapy. Je teď populární vazba aniž ne: šel tam, aniž si nevzal mapu. Tohle tvrzení by, prosím, znamenalo, že si tu mapu vzal. Dva zápory dávají klad. Druhý zápor ruší platnost toho prvního. Ještě horší je tato vazba, když je doplněna o slovenský ekvivalent bez toho: šel tam bez toho, aniž si nevzal mapu. To už opravdu jen telepaticky tuším, co se mi chtělo říci. A tuším taky, že mluvčí či pisatel je jat jakousi úzkostí, zda opravdu pochopíme, že ten člověk tu mapu neměl.
Nejvíc optimistické, více hezký. Stupňování. Jde o přídavná jména. 1. stupeň – pozitiv: hezký; 2. stupeň – komparativ: hezčí. 3. stupeň – superlativ: nejhezčí. Pokud to jde, a jde to ve většině případů, stupňujeme jednoslovně: pravděpodobný, pravděpodobnější, nejpravděpodobnější. Užití příslovce více a nejvíce (nejvíce pravděpodobný) je neobratné až ke klopotnosti.
Více bohatý. Prostě bohatší. Více frekventovaný. Frekventovanější. Někdo tady chodil za školu. Ale chce být novinářem.
Jsou tu ale záludnosti: optimální, ideální, perfektní, maximální (minimální) jsou svou povahou superlativy, nelze je stupňovat. Co může být lepší než optimální, co může být větší než maximální?
Psychopat - psychotik. Pojmy z dušezpytu (psychiatrie – léčí lékař psychiatr, předepisuje léky; psycholog – léčí psycholog, nelékař, léčí psychoterapií, léky nepředepisuje. Druhů psychoterapie je hodně, nejznámější je terapie slovem). Psychotik je člověk trpící duševní nemocí, který není zcela pánem svého vnímání a počínání. Psychopat je starší označení pro poruchu osobnosti. Psychopat ví, co činí a co by činit měl, je schopen se ovládnout, ale jaksi se mu nechce. Je za své skutky odpovědný, a to i před zákonem.
"Považte, bylo tam necelých třicet tisíc lidí," sděluje vykulený reportér. Asi chtěl říci skoro třicet tisíc.
Skoro, téměř - necelý. Skoro, téměř – vpodstatě pozitivní zjištění: bylo to skoro hotovo; bylo tam téměř třicet tisíc lidí (to byla spousta lidí). Bohužel to může být i pozitivní zjištění v neblahých souvislostech – shořel téměř hektar lesa (tedy hodně, málem celý hektar). Necelý znamená vlastně málo: necelá stovka, škoda.
Novákovi – Novákovy. Nevím, proč se v tom chybuje. To jsou Novákovi (kdo, co), vidím Novákovy (koho, co). Jsou tu manželé Novákovi, nevidím manžele Novákovy. (Manžele – jeho a ji. Je možné i manžely, ale zavání to nedorozuměním: kdyby manžely, pak by mohlo jít o skupinu manželů – mužů, bez žen.)
Raný – ranný. Kdysi bylo jen ranný. Ranná zelenina (od ráno – časně). Pak někdo přišel s tím, že zelenina bude raná, zatímco ranný bude vyhraženo pro pojmy spojené s ránou (poraněním nebo taky bouchnutím či výstřelem) – šestiranný revolver. Takže máme šestiranný revolver, ranou zeleninu, ovoce, ale ranní čaj, ranní ptáče – to, co se váže k ránu.
Pouze a jen. Ta dvě slova mají stejný význam. Kdysi jejich zdvojení užil občas někdo ke zdůraznění, že opravdu, ale opravdu jenom něco, a nic víc, ani omylem ne. Teď je z toho jakýsi plevel, kdeco je pouze a jen. To není třeba. I ke zdůraznění stačí jedno slovo.
Bloger užil slovo zákristie. Ono to svádí, jako by to bylo za něčím. Správně je to sakristie, není to něco za něčím, je to z latiny (sacristia), odvozené od slova sacre (svatý). Na tyhle svůdnosti podobnosti slovních tvarů bychom měli být opatrní.
Těžko říci, zda Tatiana Vyshnevskaya nebo Sergey Cherepetchko trvají na anglické transkripci svého jména z obchodních důvodů, nebo zda je to zmámenost našich agentur a pořadatelů. Taťána Vyšněvskaja, Sergej Šerepečko. Čeština se svou diakritikou zvládne i přepis azbuky. Ta ruština překlopená do angličtiny mě uráží. Už bychom s tím měli přestat.
Podobně naši herci – dabéři. Vyskytne-li se v cizím filmu nějaká Táňa nebo Naďa, vyslovují Tan-ja (Tanya) a Nad-ja (Nadya). Netuším, proč. Když si angličtina s transkripcí neví rady, má to mít vliv na češtinu?
Polstrovaný, flaška, futro. A kdyby jen to. Určitě se najdou lidé, kteří pořád ještě říkají šupléra, fanka, lodna. Dobře. To je profesní označení náčiní. Ale v běžném životě, a co hůř, v literatuře polstrovaný, flaška, futro? Čalouněný, láhev, zárubeň. Ty germanismy byly vždy obecně pociťovány jako něco z pavlače či hospody, do slušného prostředí to nesmělo. Vzpomínám, kdy jsem se s tím poprvé setkala v knize – začátkem normalizace, a pak běžně až do současnosti. V původních českých detektivkách, halabala redigovaných.