Bude to trochu mišmaš, ale co nadělám.

Budiž oslavován… Ale co když jich má být oslavováno víc? Buďtež. Slaveni. Rozkazovací způsob třetí osoby, nyní částice připouštění.

Sami cítíme, že se se svým pokynem obracíme kamsi výš, k někomu, kdo je nad námi a má naše zvolání naplnit. Bodejť.

Bože dej, ať… Slilo se oslovení s přikazovacím způsobem slovesa býti. (Asi si ze školy pamatujete, v co se vyvinulo sousloví Kyrie Eleison /Pane, smiluj se/: Krleš!)

Odhlédněme od zvolání, věnujme se stolu. Je hotov. Je to jeho stav. Podobně záhon je zryt – teď jsem ho doryla. Nejenže je to stav (právě dokončeno), ale hlásí nám to trpnost – věc byla podrobena jakémusi činění. Novela zákona byla projednána.

Ale: hotový nábytek. Výrobce nabízí hotový nábytek – nikoliv tedy pár prkýnek, jež si musí člověk sám sestavit, ale pěkně celou skříň. Připravené jídlo – zbývá ho jen sníst. Schválený zákon – tedy nikoli zákon, který se ještě bude projednávat, ale ten zákon, který už platí (přesněji řečeno platit bude, od data jím daného, po zveřejnění ve Sbírce zákonů). Dlouhá koncovka signalizuje vlastnost označené věci, její dohotovenost.

Jděme dál. Zabývejme se slovy, jejichž pomocí – au! Často čteme pomocí kterých. To by, prosím, nešlo. Jsme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, mluvíme česky, vztažné zájmeno je před slovem, jež uvozuje. Slova, jejichž pomocí; e-mail, jehož prostřednictvím… atd.

Potenciální, existenciální – od slova potence, existence. Rozhodně je to lepší než potencionální, existencionální, byť tyto varianty nejsou zakázány.

Abychom dobře mluvili česky, musíme se v tom zdokonalovat. Jakási herečka v rozhovoru pravila: „Musím se sebezdokonalovat.“ Není jediná, kdo se mýlí. Sebezdokonalovat je svou povahou sloveso zvratné, to sebe už tam je obsaženo, není třeba dalšího se. Máme sice sebezdokonalování, tak milované personalisty a kouči, ale pokud jde o sloveso, zdokonalujeme se.

Zdalipak to všichni víme, my v zemích Koruny české a Markrabství moravského, že zdali už se píše dohromady?

Nechtě jsem došla, kam jsem nechtěla. Udělal to nechtíc. Když už si v té rychlosti redaktor neví rady, měl by říci nechtěně. Protože já jsem žena, takže jsem nechtíc došla, zatímco on je muž a udělal to nechtě. A prosím, nežertujte, že se to vyřeší slovy chcá, nechcá, jak se často vtipkuje, je to opravdu vulgarita.

Jazyk se vyvíjí, ale je dobré zachovávat jeho logiku. Například toto: kromě, mimo, vedle.

Kromě má stejný význam jako vyjma, až na. Byli tam všichni, až na Antonína. Kromě Antonína, vyjma Antonína. Tedy Antonín tam nebyl.

Mimo. Známe hlavně obrat mimo to. Nikoli mimo toho, prosím. Mimo znamená vedle – mimo to (vedle toho) se vedla řeč i o něčem jiném. Mimo maso prodáváme i uzeniny. Šel mimo hlavní cestu. Mimo mísu – vedle mísy.

Takže zákaz zastavení mimo čtvrtků je dvojnásobný nesmysl. Jen nevím, jak to budu vykládat policistům a tvůrcům dopravních cedulí. Abych to vysvětlila: zákaz zastavení mimo čtvrtky předpokládá, že bude následovat výčet, z něhož bude patrno, že se tam nesmí zastavit ani v pondělí, úterý, středu.. a tak dál.

A na závěr jen maličkost. Už je sice možné téměř vše, ale přece jen – Ionesco, Ceausesco, Franco (to je zajímavé, jak se mi seskupil autor absurdních dramat s diktátory). Vyslovuje se Jonesku, Čeaušesku, Franko, a tomu odpovídá psaní jmen s koncovkou co: Ioneska, Franka.

Snažme se vracet slovům jejich pravý význam. Jen tak se ubráníme přívalu nesmyslů, mlžení, záměrně i ze zlozvyku mimoděčně nepřesných či zavádějících tvrzení, nedorozumění, a jde-li o věci obchodní, i podvodům.