29.3.2024 | Svátek má Taťána


ČESKÝ SLAVÍK: Chcípni, potvoro!

24.9.2018

Když před mnoha desítkami let vymyslel tehdejší člen kulturní rubriky redakce tehdejšího (na poměry poměrně docela dobrého) časopisu Mladý svět (a pozdější cimrmanolog) Ladislav Smoljak čtenářskou soutěž o nejoblíbenější zpěváky, byla to odpověď na připomínku kolegy, že se blíží okurková sezóna a že by se s tím mělo něco udělat.

Stalo se ale něco, s čím počítal málokdo: Zlatý slavík velice rychle přerostl sebe sama. Oslepilo ho asi pozlátko té píšťaličky, nebo něco takového, ale vyvinul se v obludu.

Pro účinkující zpěváky se stal jedním z jejich podnikatelských nástrojů, zatímco pro zcela zpitomělý bolševický režim se stal záležitostí politicky bezmála neúnosnou. Přinejmenším proto, že mu nebylo zřejmo, jak by měl tu celou záležitost zakázat, aniž by se ztrapnil nad přijatelnou míru.

Během dějin Zlatého slavíka se konaly nejrůznější srandičky. Třeba vyřazení (jak jinak než dodatečné) Marty Kubišové z vítězného místa. Nebo vyškrtnutí obdivuhodné brněnské postavy Rudyho Kovandy, jemuž hromadně dávali hlasy študáci z moravské metropole jenom proto, že vzali věc tak, jak ji vymyslel její původní tvůrce, tedy jako zábavu.

Zlatý slavík

Redakce to tehdy hájila nejrůznějšími změnami v pravidlech. Třeba že se smí hlasovat jedině o těch interpretech, kteří měli úřední přehrávky, tudíž směli veřejně vystupovat (a tudíž také dostávat za svá úsilí zaplaceno). Takže když třeba zdrhnul až na Floridu Waldemar Matuška, měl sice na ten rok ještě potvrzení o platné přehrávce, tedy přísně úředně by směl vystupovat, jenže si to pokazil tím, že porušil paragraf trestního zákona, v němž se mluvilo o bezmála hrdelním zločinu jménem nezákonné opuštění republiky bez souhlasu téže.

A podobně si redakce (údajně přísně) hlídala, aby nejrůznější skupiny (proč se jim říkalo stáje, skutečně netuším) neskupovávaly větší množství výtisků listu s hlasovacími kupóny, jichž pak používaly (dle redakce zneužívaly) k ovlivnění výsledků.

Tohle všechno ovšem bylo za vlády jedné strany. Takže redakce měla omluvu. Či, řečeno přesněji, výmluvu. Říká se tomu cizím slovem alibismus, česky to ale zní mnohem lépe: předposranost.

Od té doby se udála spousta věcí. Včetně toho, že Mladý svět si v nových poměrech nenašel žádnou novou parketu, takže už není, a včetně toho, že se Zlaty slavík změnil v Českého slavíka a stal se obchodním podnikem zcela otevřeně, avšak neupřímně: tváří se naprosto pokrytecky, že mu nejde o nic jiného než o to umění.

A teď se rozhodl, že bude nejméně rok držet zobák. Právě ve jménu toho umění.

Důvod je stejně zhovadilý, jako je bohapustě pitomá sama přetrvávající existence toho podniku. V poslední době se vedrala mezi špičky kapela jménem Ortel, jejíž repertoár nelahodí mnohému z jemných uší českých vzdělanců. Kapelu označili mnoha nálepkami, které považují za potupné. Od rasistické přes fašistické a xenofobní až někam do aleluja, abychom nespadli do kanálu.

Pro to, co se stalo poté, je poměrně lhostejno, zda ti, které kapela Ortel pohoršuje, mají pravdu čili nic.

Prostě kvůli jejímu slušnému umístění pozměnili výsledky. Dodatečně, neboť, pravili, příznivci ovlivnili výsledky tím, že hlasovali spořádaně a organizovaně na sociálních sítích. To ovšem není slušné. Nejspíš proto, že něco podobného nenapadlo ostatní, takže se cítili být dotčeni.

Nejnehoráznější na tom je, že výhrady ohledně té politicky ohromně nekorektní kapely vyjádřil i hlavní dodavatel peněz do pokladny Českého slavíka. Být zákazníkem v Čechách, od této chvíle by Karlovarské minerální vody mohly počítat s tím, že ode mne nedostanou ani halíř. Jako každý, kdo prosazuje censuru.

Místo toho, aby se čeští vzdělanci zamysleli nad důvody neuvěřitelné a prý stále rostoucí obliby kapely Ortel, vymysleli způsob, jak ji té obliby zbavit. Zabalili to do keců (promiňte, ale jiné slovo pro to snad ani není) o výsledcích hlasování, které (jejich slovníkem) neodpovídalo zcela reálnému významu kapely.

Aby bylo jasno: neobhajuji kapelu Ortel. Mně osobně se velice nelíbí, ale to ještě neznamená, že budu rozhodovat o jejím osudu. I kdybych vlastnil Českého slavíka. Přírodě žel tomu tak není. Kdybych ho totiž vlastnil, zrušil bych ho před několika desetiletími a značku slavíka bych dal do musea. I přesto, že ho má v oblibě Karel Gott (a já mám v oblibě Karla Gotta).

Stručně shrnuto, jako soukromý podnik si Český slavík může dělat, cokoliv se mu zachce, ale v takovém případě by se měl přestat tvářit jako anketa všech a pro všechny.

Český slavík měl ztichnout už hodně dávno. Ta roční přestávka by se mu měla stát jedinečnou příležitostí, jak odejít do dálav za nadšeného cvrlikání, že to sice bylo krásné, ale že toho bylo mnohem víc než dost.

Nemá-li ale v sobě dosti elegance, aby využil této příležitosti, měl by chcípnout. Ano, tak, jak mě slyšíte. Pardon: čtete. Rád, ale opravdu moc rád bych věděl, kdo by mu přišel na pohřeb. Já bych to nebyl.