Starobylé gotické kolonizační město žije trochu ve stínu známější Kutné Hory. Čáslav je sice starší, ale její význam později upadl díky stříbru nalezeném pod tříhřbetou horou. Názor historika Josefa Pergla je však jednoznačný: „Neobjevit v Kutné Hoře vzácné nerosty, jen blázen by stavěl rozsáhlé město mezi Čáslaví a Kolínem.

Čáslav působí mezi výraznými a trochu nabubřelými sousedními městy trochu provinčně, skromně, snad i nenápadně. Třeba právě proto ji vyhledávali a vyhledávají ti, kteří touží po klidu venkovského města, ale zároveň se chtějí potěšit spoustou zajímavostí. A že mezi návštěvníky byli mnozí zajímaví lidé….

Při cestě do Chocně na město nikdy nezapomněl malíř Jan Zrzavý. Nejen proto, že na hřbitově měl pohřbené rodiče, ale rád si poseděl v rohové restauraci na náměstí. Vypil malou plzeň, snědl pokaždé tradiční sekaný řízek a dlouho pozoroval velkým oknem klidné náměstí.

Jiný přístup k městu měl legendární fotograf Josef Sudek původem z Kolína. V posledních létech života se zde byl podívat dvakrát a pokaždé ho rozčílilo. Bylo to ještě za minulého režimu a pan fotograf chtěl vidět legendární muzeum, které je nejstarší venkovské v Čechách. Měl ale smůlu, cesta mu vyšla vždy na pondělí, kdy bývaly kulturní stánky uzavřené. „Při druhém pokusu o proniknutí do muzea se skutečně rozčílil,“ vzpomněl si tehdejší Sudkův průvodce Jaroslav Steittel .

„Tak nevim, prej tady je největší sbírka nejmenších ptáků kolibříků,“ huhlal pan fotograf. „No jo, ale jak se ¨na ty čulibrky mám podívat? Barák je zamčenej, to snad abych šel na národní výbor. Ale tam asi budou mít docela jiný zvířata. A třeba ani nebudou vycpaný….“

Na Čáslav vzpomínal i herec a ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel:

„Vždy jsem se při cestě okolo prostě musel zastavit. Ne snad proto, že bych šel okukovat údajnou lebku Jana Žižky, ale strašně rád jsem coural pod hradbami, koukal na Městský rybník, někdy si přisedl na lavičku a pokecal s úplně neznámým dědkem. Pokud vím, žádný z významných filozofů se tady nenarodil… ale o to víc tady bylo takových těch radikálně lidových. Tak třeba jednou si k dědkovi na lavičce sednu a čekám, co bude. Taky bylo. Kvetly stromy a psal se rok 1968, někteří televizní diváci mě znali ze seriálu Píseň pro Rudolfa. A tenhle děda asi také. Vyndal z pusy fajfku, chvíli mě pozoroval a pronesl neskutečně fantastickou myšlenku: „Chlapče, tebe znám z televize, ty tam blbneš v těch starejch šatech a děláš si srandu z politiky. No, vy tam všichni dopadnete…“ Ani, chudák stará, netušil jak brzy se jeho proroctví naplní. Až na to, že jsme nedopadli všichni, někteří si naopak pomohli.“