V únoru by oslavil kulatiny (105) pozapomenutý spisovatel Vladimír Thiele (1921-1997), jednou z jehož manželek byla nezapomenutelná filmová hvězda Valentina Thielová (1933-2022), jejíž rodiče emigrovali z Ruska.

Jen párkrát jsem Thiela navštívil u něj doma na Vinohradech v devadesátých letech a některé jeho knihy miluji, takže jsem mu to řekl. Jak si vzpomínám, jednoho dne jsem u nich drze a jednoduše zazvonil, aniž jsem byl dopředu jakkoli ohlášen, a setkali jsme se oba poprvé prostě na schodech činžovního domu, kam kvůli mně vylezl a odkud ke mně shlížel.

Cosi nepřipraveného jsem spontánně řekl a reagoval nezapomenutelnou narážkou na vlastní smrt: „No, málem jste mě už nezastih. Pojďte dál!“

Takhle doma a na volné noze byl již od roku 1963, kdy mu bylo dvaačtyřicet, a byt charakterizovala obří, perfektními knížkami nabitá knihovna. Dělal ji, tuším, sám.

„To jste všechno přečetl?“ Ne, tak jsem se nezeptal, neboť nejsem úplný idiot, ale on tu větu odkudsi s pousmáním vytáhl a prozradil, že občas bytem od návštěv zazní. „Je to přece blbost, podobná otázka,“ dodal. „Jsou to i slovníky a...“

Seznámil mě vzápětí se svou mladou ženou, jinak zdravotní sestrou, a povídali jsme si u stolku chvíli i ve třech. Ano, měl radost, že vlastním některé jeho knihy ze čtyřicátých let a nesu je k podpisu. Básnické sbírky mezi nimi tenkrát nebyly, a když jsem na básničky přece zavedl řeč, vyzdvihl Hocha v modrém (1942) - a připomínám, že film Dívka v modrém, který tu sbírku titulem pouze nepatrně inspiroval, je již z roku 1939, kdy námět Vávrovi poskytl Felix de la Cámara.

O čem jsme si s Thielem povídali? Nejvíc o spisovatelích, nějak to samo do toho sklouzlo, a utkvělo mi, že sám nějak výrazněji ctil Saroyana a Poláčka; hovořil o nich s obrovskou úctou až zbožností.

Byl moc rád, že vůbec přežil válku, a je otázka, nakolik se jeho radost z toho vlastně odrazila na kvalitách jeho následujících literárních děl… Když třeba listuji barevnou básnickou sbírečkou Třesu, třesu z rukávu (1945), jistěže chápu, „je pro děti,“ ale ocitám se v určitých rozpacích ohledně říkanek. Ale bezvadně výtvor ilustroval František Bidlo (*1895), který… 9. května 1945 bohužel zemřel na tyfus, jímž se nakazil v táboře v Terezíně.

Roku 1956 vyšel knižně Thielův překlad Stevensonových veršů Dítě tak samo, je to však jen bibliofilie.

Napsal i hezkou publikaci Jak se dělá kniha (1957), ilustrovanou Františkem Škodou, a nutně musela zastarat, ano, ale neřekl bych, že je politicky jakkoli poplatná době. Není. Na jedné další knize Thiele dokonce spolupracoval s Antonínen Jedličkou (1923-1993) a spolu s malířem Václavem Junkem vytvořili pro Státní nakladatelství dětské knihy publikaci Lokomotova Fu-fu (1950). Thiele je i překvapivým autorem hned dvou komiksů (de facto komiksů), na kterých spolupracoval i s Františkem Rolečkem (1913-2000) Robinson Véna Kuk a Lešek a Pešek na cestách; obě ty dětské knihy vyšly „ještě včas“, a totiž roku 1948.

Cením si i Thielových daleko pozdějších souborů anekdot o různých osobnostech (Úsměvy Jana Masaryka, Jan Werich zblízka, 50 x Vlasta Burian), ale zvlášť mě vždy bavily jeho Anekdoty o spisovatelích (1970). „Příteli Ivo Fenclovi kamarádsky Vladimír Thiele,“ napsal mi na titulní stranu a před kapitoly, které tu mají taky Alexandre Dumas nebo Ernest Hemingway, jemuž se (zarostlý) Thiele fyzicky… snad i trošku podobal.

Aniž bych tuto metodu tvorby měl právo kritizovat, dostala se mi ovšem pak do ruky jiná knížečka humoru, vydaná už před rokem 1948, a došlo mi, kde měl odraznou plochu.

Za války byl Thiele totálně nasazen poblíž Hannoveru, ale utekl odsud a do května 45 se jako truhlář skrýval v nemocnici na Bulovce; taky o tom mi vyprávěl, ale velmi opatrně. Po válce stal se - mimo jiné - redaktorem Nového hlasu (1947-1948), což byl „Ústřední orgán“ Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, a mezi roky 1950 a 1958 byl truhlářem v ČKD. Pak nastoupil do Svobodného slova a v letech 1960-1963 byl propagačním textařem. Pracoval i pro rozhlas a například roku 1962 adaptoval Hughesovu pohádku Velrybí domov.

Ale klíč k Thielovi nejsou jeho hry a veršíka a často drobné publikace, nýbrž o generaci starší spisovatel a přítel Edvard Valenta (1901-1978). O jejich vztahu sám Valenta napsal krátký román Trám (1963), na jehož stránkách se autorovo alter ego setká s truhlářem (Thiele), aby každý chytili na jednom konci onen trám, by jej spolu s námahou nesli - a přemýšleli - a my ty myšlenky poznáme.

V té knize na začátku jsou zachyceny i momenty, kdy přišel Thiele - v psychicky kritických devíti letech - o maminku. Ocitl se v evangelickém sirotčinci, vyučil se posléze truhlářem a od roku 1937 přispíval do Lidových novin. V učení byl „na“ Dobříši (1935-1939) a osobně věřím, že opravdu došlo k setkání a rozhovoru s Čapkem, o kterém sám nevyprávěl pouze mně a které vrcholí „slavnou“ velikánovou větou: „A víte, že já si zrovna takhle představuji básníka?“

Že byl citlivý Thiele vedle básnění a psaní i manuálně zručný, je nepochybné, a trám končí těmito slovy. Honza se posadil vedle něho a položil obě dlaně na Bendovo stehno, ale opatrně, měkce. „Víš,“ řekl. „ono to nebude do kamen. To dřevo, víš, ono nebude do sporáčku, ale já ti z toho trámu udělám, víš ty co? Já ti z něho udělám parádní stůl, a taky židli, pěkný stůl a pěknou židli.

A ty napíšeš na tom stole takovou knížku, že lidi zůstanou koukat. „A řekneme si, že jsme se s tím nesli jenom kvůli tomu.“ zasmál se.

Přátelství Vladimíra Thiela a Edvarda Valenty zachycuje trilogie Báchorka admirála Machorka, Krásné léto v Orlím srubu a Jak to všechno dobře dopadlo (1966-1969). Thiele mi o tom řekl, že původně zamýšlel vyprávění jako jedinou knihu, ale bylo v nakladatelství rozhodnuto jinak. Co ilustrátora využili Marcela Steckera (1924-2011) a jeho obrázky mám s tím kouzelným textem neodmyslitelně spjaté.

Doporučuji to dílo! Záměrně působí, jako by vše v dětském věku napsal jeden z Valentových synů, přičemž manželé Thielovi se objevují rovněž vnímáni jeho očima, Thiele co strýc Radim, a to například v kapitole Jak jsme u nás doma věšeli Josefa Čapka. Dodám, že Thiele vskutku podchytil - a zpracoval - část Čapkových (na zeď jistěže rozvěšovaných) grafik, a to do monografie Josef Čapek a kniha (1959). V ještě jiné kapitole líčí syn-Valenta (v knize Machorka) typický průběh návštěvy manželů Thielových na chatě manželů Valentových u Sázavy a vyniká zde zvlášť jistá „rozmarnost“ Valentiny Thielové. Ta chata, dodejme, patřila předtím Otakaru Batličkovi (1895-1942).

Valenta-Machorka působí v trilogii jako naprosto fascinující, zcestovalá, kouzelná a vypravěčsky nadaná figura, přičemž se pointou stává synovo odhalení, že zdánlivě líný a přes den pospávající tatínek tvrdě pracuje v noci. Píše, a to tiše a obyčejnými tužkami. Když jsem psal svou knížku Domek pana Stilburyho, jejíž druhé vydání zrovna chystám, vědomě jsem dikci dětského vypravěče a pojetí otce-spisovatele převzal odsud; i když jinak je má próza zcela autobiografická.

V dětství jsem, jak vzpomínám, vlastně znal jen dvě třetiny trilogie a svazek Krásné léto v Orlím srubu mi unikl. I můj intelektuálně založený otec byl těmi knihami zaujat a s naší rodinou, kde se hodně psalo a četlo, souzněly.

Vladimír Thiele mi chtěl při první návštěvě půjčit nějakou knihu - a vybral Valentův tlustospis Světem pro nic za nic. Byl to svého času Baťa, kdo Valentovi umožnil a zaplatil, nu, takřka cestu kolem světa, a on ji pak i literárně zpracoval a zachytil, a to nezapomenutelným, řekl bych až halliburtonským způsobem. Ale prvořadě tu je vylíčena Amerika, takže mezi roky 1948 a 1989 jako by ta kniha už neexistovala.

Na přátelství pánů Thiela a Valenty byl bohužel nějaký škraloup, ale nemá smysl ho tady připomínat, řekl bych, a životní Thielův styl mě jako kluka každopádně fascinoval. Skutečně jsem v mládí uvěřil, že není nic hezčího než ani nevycházet z bytu, nemuset do práce a psát. Podobně Thiele zobrazuje Valentu, ale žil tak sám. Máte-li náhodou co říct, je dobré kuklit se a minimálně občas tvořit, zvlášť je-li to kuklení do nějaké míry ošetřováno vaší milující rodinou.

Při poslední návštěvě u Thielů byl už na lůžku a setkal jsem se prvně s jeho nejmladším synem, kterému toužil předat… aspoň nějaké zkušenosti, s čímž se, jak mi došlo, potýkáme každý. Letos v únoru by mu bylo, jak řečeno, sto pět.

Báchorky Admirála Machorky - anotace, info o knize, novinky | Databáze knih