Středa 16. dubna 2026 znamená i desetiletí od chvíle, kdy nás opustil (oblíbený zpěvák mé babičky) Standa Procházka (*1919). Zemřel takřka v devadesáti sedmi.

Stanislav Procházka pocházel ze severočeského Mostu, a když mu bylo čtrnáct let, přišel o milovanou maminku. Školní docházku ukončil měsíc potom a daleko později k tomu řekl:

„Když všechno venku kvetlo a vonělo, pomalu umírala na souchotiny. Dodnes vzpomínám, jak bych ji zahrnoval láskou… a vším, abych jí aspoň trochu splatil, co pro mě udělala. Jak se říká, odejde táta, odejde chleba. Odejde-li ale máma, odejde všechno.“

Co se týká otce, za času jinošství Standa neměl pocit, že je jím milován. Dočkal se navíc macechy a je prostě pravda, že tatínek měl čtyři děti už před Standou. Hrál na heligonku, výborně zpíval, tak jako i mladší Standova sestra Josefa, disponující pěkným sopránem.

V patnácti se Procházka odstěhoval (sbalit neměl co) do Kolína a začal se učit číšníkem, což byl tříletý učební obor. Jenom díky tomu vyvolával na tamním nádraží „horké párky“, a jak tvrdí, z okna vlaku se vyklonil movitý chlapík a řekl: „Hergot! Máš hlas, chlapče, minul ses povoláním.“

Standa v Kolíně vydržel čtvrt roku a trápil se, takže se zdýchl do Prahy, kde pokračoval ve studiu až do roku 1938, a to v Karlíně, ale především v restauraci na hlavním Wilsonově nádraží, kde „Frau Ludmil“, jak jí říkali, chodíval zpívat do kuchyně song Šeříky až bílé začnou kvést, což mělo vždy za následek výslužky v podobě šunky a jinačích dobrot. „A když jsme čistili příbory a sklo, kolegové-učedníci na to koukali a já říkal: Naučte se zpívat a můžete to mít.“

Například takový Bohumil Hrabal z Procházkových vzpomínek pro Obsluhoval jsem anglického krále nečerpal, ale mohl by. Na Wilsoňáku Standa obsluhoval Štěpánka, Kreuzmanna, Ferbasovou i barytonistu Národního divadla Hilberta Vávru, který ho pak školil. Obsluhoval Jindřicha Plachtu i známého kritika Jindřicha Vodáka, jehož se umělci až extrémně báli a k jehož stolu si to neděli co neděli chodili žehliti.

V jeho šestnácti letech najala si Standu Procházku restaurace U Vaňků ve Stromovce, před čímž se konala tzv. Volná tribuna. Skončil tu druhý, hned za profesionálem z divadla, i angažoval jej oblíbený Boža Wimmer. Číšníkem se Standa přesto vyučil s vyznamenáním a ještě na Hlavním nádraží stačil zažít obsluhování davů při sokolském sletu. Začátkem roku 1939 se však stal profesionálem a mimo jiné pracoval v Lucerna baru. Od roku 1941 v kavárně Vltava a pak u populárního Járy Kohouta. Celostátní popularitu mu zajistil rozhlas a po válce již jen rostla. Jeden čas taky vystupoval s Vlastou Burianem, později se „Smutným mužem“ Jaroslavem Válkem (1932-1982). Co zpíval?

Největší majstrštyky známe vespolek a často nevnímáme, že je zpívá právě Standa, anebo že je komponoval Karel Vacek (1902-1982). Nikdy se nevrátí pohádka mládí (1932), Hej, panímámo, nač tu dceru máte, takhle se vnoučat už nedočkáte. A Skřivánek zpíval. Oproti tomu známá polka Andulička je od Josefa Poncara (1902-1986), jehož chvalitebně napadla v pouhých sedmnácti letech a nelze zaměňovat s Procházkovým hitem, ve kterém se vypráví:

Tam na stráni - při měsíčku - líbával jsem – Andulička. Noc už byla, měsíc šel spát, já jí šeptal: „Mám tě rád!“ V Československé televizi zněl tentýž song okolo roku 1980 i co „vypalovačka“ Mládkova Bandu, byť jako recese.

Má milá babička Štěpa, jak ji vidím, sedávala u rádia a milovala Bílé konvalinky, Ale ne, ale ne a Stojí štěstí na rozcestí; Standa nakonec nahrál přes 350 písniček a poslední zvukový nosič Nedělej nám starosti, stáří vydal v devadesáti letech. Textař Ladislav Jacura napsal na melodii Karla Valdaufa už roku 1957 známý šlágr, kde se vypráví: Pod jednou střechou jsme mládí prožili, ráno co ráno do školy chodili, když nám bylo dvacet let - tvou lásku jsem si přál, ty ses mi vdávala, ale já na vojnu rukoval.

O všech těch písničkách se dá najít pár zajímavostí, někdy i víc, ale lépe je nechat znít. Třeba už zmiňovaná Skřivánku zpívej (…píseň jinou, se mnou vzpomínej, na lásku mou) původně byla bravurní tango a… skončila jako pouhý valčík z toho důvodu, že ji jako tango Karel Vacek jednou nešťastně slyšel na venkovském pohřbu, což jej poněkud zdeptalo.

Jak se vyjádřil jiný klasik Zdeněk Svěrák, který je překvapivě autorem „procházkovské“ písně Mám ráda hajnýho, „každý úspěšný song musí být aspoň malinko kýč“, nu, a některé Procházkovy songy jsou v mnoha směrech kýče par excellence; ale otázka je, komu to vadí a komu ne. Je kýč i Děvčátko z kolonie, jež Procházka nazpíval do Dietlova seriálu Dispečer? Pochybuji. A další šlágry připomenu. Text prvního napsal Jiří Voldán na hudbu Antonína Borovičky.. „Až budou trumpety překrásně zpívat tu písničku, jež byla má i tvá, budeme oba dva v srdcích ukrývat to, co nejvíc u srdce bolívá.

Až budou trumpety překrásně zpívat tu písničku, kterou tak dobře znáš, do modrých očí tvých chtěl bych se dívat a věděl bych, proč slzy ukrýváš.“

A vypalovačku Jednou, dvakrát, dám si zahrát znáte taky, a tak víte, že pokračuje: „Jaro, abys věděla, jedna vlaštovička nedělá.“ A popřípadě: „Kalná je voda ve Vltavě, proč já tě, holka, nosím v hlavě? Kdyby ta voda, ach, čistá byla, už by mě faleš netrápila. Ale ta voda, ach, čistá není, čeká nás oba rozloučení.“

Vackova je i profláknutá skladba Když k nám přijdou šumaři, kde Procházka vypráví: „Kdyby to vaši věděli, kam já chodím v neděli, lásko má, už by mě nechtěli.“ A je fakt, že některé jeho písně splývají mé generaci s prvomájovými průvody a nejurputnějším „socíkem“. Ne vždy je to spravedlivý odsudek a například se Zorkou Kohoutovou (16. 4. 1931-19. 8. 2019) zpíval Standa na hudbu už zmíněného Karla Valdaufa text Slávy Nádvorníka Tvé vlasy kvetou, maminko a je už jiná věc, že to jeho kapela byla s to doplnit (už zlidovělým) „mládí nevybouřené tropívá neplechu“.

Na dovolenou rok co rok jezdíval do Luhačovic, kde do sebe obracel pověstnou Vincentku, dobrou na hlasivky, a potkával tu Antonína „Strýčka“ Jedličku (1923-1983), aby si vždycky zahráli tenis. Ten Procházka válel a prakticky pokaždé to Jedličkovi natřel a uhonil by ho. Ale byl názoru, že si tenisem „kazí hlas“. Při běhání se totiž - pochopitelně - dýchá jinak než na pódiu, kde zpěvák dech nabere, podrží a jaksi podebere, zatímco dýchání na kurtech Standa říkal „styl he-he-he.“

Před vystoupením cucával pastilky a bral lék Homeovox. Bránici a hlas denně odpovědně procvičoval, pozornost věnoval frázování. Neměl rád, když se někdo vytahoval, a celoživotně byl takzvaně plusový člověk. „Při mém prvním vystoupení v kavárně Vltava roku 1958 jsme spolu stáli na jevišti,“ vzpomínal Karel Gott, abych citoval Koukalovu knížku Úsměvy i vrásky Standy Procházky, vydanou roku 2010 v Kutné Hoře jako první, ale možná i poslední publikaci nakladatelství Argentum. „To už byl hvězda,“ pokračuje Gott. „Nebylo možné si představit bez Standy rozhlasové vysílání a měl za sebou hodně úspěšných gramofonových desek, dokonce hrál ve filmu; a přece se tím nevytahoval a nenosil nos nahoru, naopak mě jako začátečníka bral pod křídla, radil a pomáhal a upřímně se radoval z mých úspěchů i v případě, kdy se vedle jeho četných fanynek začínaly vynořovat v koncertní kavárně ty moje. Stal se mi vzorem nejen uměleckým a obdivuji, že stále veřejně zpívá, a to s velkým úspěchem, byť má devadesátku za sebou. Imponuje mi jeho umění přinášet pohodu, dobrou náladu a optimismus, který si zachoval, i když překonal těžké okamžiky včetně smrti talentovaného syna Stanislava, který byl rovněž výborný zpěvák.“

Co se těch filmů týká, není jich moc. Standa sám uvádí jako prvního Kristiána (1939) a jedním dechem přidal Lízino Štěstí a Lízin let do nebe, ale není tu k nalezení. V Cestě do hlubin študákovy duše (1939) se pouze mihne a najdeme ho zaručeně v Madla zpívá Evropě (1940). V Kavárně na hlavní třídě (1953) je vidět už výtečně a zpívá písně Někdo má rád dívky vlažné a Ten náš mourek. Pak se objevil už jen koncem sedmdesátých let v absurdní komedii Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, kde měl titulní roli Luděk Sobota, a začátkem stejné dekády bodoval v několika filmech televizních.

Standa Procházka pro mě je bohužel stejný případ jako dechovka sama. Tou jsem v mládí pohrdal a nechal ji proudit druhým uchem ven. Hodna byla leda mládkovského parodování. Jenže člověk stárne, znovu se náhodou do „kýčů“ zaposlouchá jako Zemí dosud nepolíbený Marťan a pochopí Procházkovy fanoušky a svou babičku.

Standa Procházka se synem:

Standa Procházka - YouTube