Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Asi že jsem byla holka, tak jsem četla převážně jiné knížky. Ale četla jsem jak pominutá a byly doby, kdy jsem dokázala přečíst jednu knihu denně. (Naposled to bylo v dospělosti, kdy jsem za jeden večer přelouskala Kingův Řbitov zvířátek - na Patejdlově boudě v Krkonoších během několikahodinové bouřky, takže to čtení mělo perfektní kulisu ).

Jako dítě jsem byla za zlobení trestána zákazem četby (což bych svým dětem neudělala).

Moje cesta ke knize byla však poněkud komplikovaná. Naučila jsem se plynně číst v šesti letech a když to zjistila moje o pět let starší sestřenice, vnutila mně v článku zmíněnou knížku Putování za švestkovou vůní. S tím, že je to bezvadná knížka, nejlepší co kdy četla a že si ji musím přečíst. Jenže to nebylo nic pro šestileté děcko! Knížka mě nudila, moc jsem jí nerozuměla a brzy jsem ji odložila. Usoudila jsem, že knížky jsou plné nesmyslů a čtení je ztráta času

Naštěstí se mně brzy dostaly do rukou jiné knížky, které můj první špatný dojem napravily. Už si nevzpomenu, kterou knížku jsem samostatně přečetla jako první. Možná Tonda, já a mravenci - tu jsem si velmi oblíbila.

V páté třídě ZDŠ jsem četla Čapkovy Povídky z jedné a z druhé kapsy. Někteří spolužáci v té době ještě slabikovali, hodiny čtení ve škole proto pro mě byly čiré utrpení. Nedokázala jsem dávat pozor a několikrát se stalo, že když mě učitelka vyvolala, abych pokračovala ve čtení tam, kde spolužák přestal - nevědouc kde mám pokračovat jsem začala číst náhodně některý odstavec z čítanky, načež jsem dostala pětku že čtení

Všelijakých čtenářských příhod bych mohla napsat ještě fůru, ale na závěr jen tolik, že můj vřelý vztah ke čtení vznikl zřejmě díky tomu, že jsme doma neměli TV.

My jsme televizi měli, ale já jsem stejně mnohem raději četl. Vždyť v té televizi prakticky nikdy nic zajímavého nebylo. Stejně jako DNES.

Jenom jestli si tu dobu trochu moc neidealizujete, pane Fencle. Já jsem začal chodit do knihovny hned, jak jsem se naučil plynule číst, což bylo někdy mezi 7 a 8 rokem, a nedělal jsem prakticky nic jiného, za což mě rodiče sice zrovna 2x nechválili - ale kdo si čte, nezlobí. A že já jsem tehdy zatraceně zlobil. Mimochodem, ke čtení mě přivedl jeden z mála našich komiksovych časopisů, a to Čtyřlístek, který mi předčítala maminka, a já jsem to chtěl umět sám.

Ovšem, pokud si dobře vzpomínám, jestli bylo ve třídě ze 32 žáků cca 6, kteří alespoň jednou za měsíc přečetli něco nového, tak to bylo hodně.

Většina jedinců se prostě věnovala úplně jiným koníčkům a zábavám, a na nějaké čtení prostě neměla čas. A ani náladu. A to už tehdy, kdy vrchol běžné zábavy představovalo kopání do balónu za barákem. Co teprve dnes?

Proto mimochodem o to více oceňuji například Rowlingovou s jejím Harrym Pottrem, protože dokázala ke čtení přivést prakticky celou novou generaci čtenářů, což je počin téměř neuvěřitelný, ba je to jako zázrak!

Tož tak.

Já myslím, že 6 z 32 je dnes sen - tak jakápak idealizace? Kromě toho, tam, kde bylo jiné zábavy pomálu, to bývalo lepší.

Mně ta ky za trest zakazovali číst. První knihu, kterou jsem přečetl sám(kromě první kapitoly, tu mi četl děda) byl Robinson od Plevy a bylo to na konci první třídy. Líbil se mi víc než později přečtený od Defoa. Z méně známých autorů se mi velmi líbil A. Fiedler. Také od souseda půjčovaná prvorepubliková edice S puškou a lasem

Zajímavé je, jak se výběr knih mění podle věku. Jsem o něco starší, než pan Fencl, čtenářem jsem asi podobným. Takže v padesátých letech jsme kromě Verna a dalších dobrodružných románů četli Gabru a Málinku, i Káju Maříka, ale i historii, třeba Třebízského a Jiráska a samozřejmě spoustu pohádek, nejen od Boženy Němcové. A nemohly scházet dětské příběhy od sovětských autorů, třeba Odvážná školačka nebo Čtvrtá překážka. Jako pilní žáci jsme knihy dostávali za odměnu za dobré vysvědčení a od školy třeba při oslavách jolky. Četli jsme denně, byla to vlastně odměna, když jsme měli trochu volna od domácích a školních povinností. Číst knihu, to je a byla radost. Je mně líto, že ani já neumím ty mladší přesvědčit o tom, jak jsou o tu radost ochuzeni.

Co třeba ren Čtyřlístek. Nechytilo by je to?

V předškolním věku mě ovlivnly hlavně prvorepublikové knížky, které měla oblíbené maminka, třeba https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/trampoty..., https://www.databazeknih.cz/knihy/hvezdicka-s-nebi... nebo https://www.databazeknih.cz/knihy/ata-a-frantisek-... a samozřejmě také Kája Mařík.

No, já si pamatuju, jak všichni vždycky vychvalovali hlavně Káju Maříka, ale když jsem se to pokoušel číst, tak jsem neuspěl, protože na něco tak nudného jsem neměl nervy. To už byl lepší i ten Malý Bobeš.

Jsem o pár (možná o dva páry) let starší než autor. Zažil jsem období, kdy jsem si v knihovně půjčoval Foglarovky. Pak najednou bez jakéhokoliv vysvětlení zmizely a nic podobného je nenahradilo. A četlo se v té době vysloveně nadprůměrně a to i proto, že žádnou jinou cestou se člověk k informacím dostat nemohl.

Naproti tomu dnes prodí informace mnoha různými kanály (ať už alfabetickými nebo vizuálními) a nikdo dnes nemá tu moc jejich tok zastavit. Buďme za to rádi a snažme se, aby to tak i zůstalo. Někteří mladí informace konzumují, jiní nikoliv. Tak to prostě ve světě chodí, ani náhodou si nejsme rovni.

Mám původní fenomenální encyklopedie Radovana Krátkého Bubáci, kterou ilustroval pan Váša. Zajímavé je, že stejné nadšení sdílely moje děti a sdílejí je i vnučky. Protože knihu umím prakticky nazpaměť, nečteme si, ale vyprávím příběhy k fantazijním obrázkům.