V životě by mě nenapadlo, že se dožiju doby, kdy děti nečtou. Na druhé straně jsem roku 1976, to mi bylo dvanáct, ani já nebyl typický kluk a jistěže nečetli už tenkrát mnozí moji vrstevníci. Jestli bych byl jako oni nebýt příkladu v rodině? Váhám.

Naši celkem četli a babička jakbysmet a skvělá maminka, ta se vůbec na nic neptala a zhruba jednou za měsíc přinesla domů knihy, které mně a mé mladší sestře sama vybrala. Přijela z práce, tj. ekonomické školy, kde učila převážně dívky, a přivezla pokaždé novou várku literárních děl, pro které se stavila cestou domů, aby je tam jaksi rozprostřela.

Nenutila nás číst, ne, bylo to automatické a samozřejmé, ale něco mi samozřejmě už od pohledu nesedělo, takže jsem podobnou knížku vždycky vynechal. V letech 1970-1976 jsem byl touto metodou infikován navždy a pokládal jsem půjčování si knih za naprostou nutnost. Sestra též. Jenom je zvláštní, že nám maminka nikdy nepůjčila Toma Sawyera a já jej dodnes znám především z filmu Páni kluci, jehož scénář, mimochodem, sepsal spisovatel Jan Procházka, v čase natáčení dávno mrtvý a v titulcích neuvedený.

Už nevím, od kterého roku mě matka do knihovny taky brávala, abych si vybíral konečně sám, ale stalo se a postupně jsem díky tomu „zpracovával“ především Verna… a udělal jsem si pěkný seznam všech dostupných svazečků edice Oko.

Namítnete, že byl tenkrát výběr literatury omezený. Ano. Byl. Ale neměli jsme jako celkem izolované děti srovnání, takže nám to nemohlo vadit.

„In“ byl tenkrát Sekora, což vlastně trvá, a prahl jsem od něj přelouskat vše, ale jako literát on vlastně není tak dobrý, byl to především kreslíř, a tak mě opus Čmelák Aninka vlastně poněkud nudil a Uprchlíka na ptačím stromě jsem odložil dokonce rovnou. A jak jsem mohl přečíst Sekorův gymnastický výtvor Ferda cvičí mraveniště, nechápu dodnes. Ale jistě, bylo to těmi obrázky, a zvláštní je, že mě dodnes nejvíc fascinuje jeho nejangažovanější knížka Mravenci se nedají. Bude to tím, že byla o válce. A o otrokářích (takřka jako Patnáctiletý kapitán). A že se mocně opevňovalo mraveniště! Jak si vzpomínám, marně jsem si onu velikou knihu chtěl půjčit podruhé, najednou nebyla… a teprve dnes ji mám, ale raději už ji moc nečtu, abych nezjistil, že jsem vzýval něco spíš slabého… Avšak jeho Kroniku města Kocourkova uznávám dál a ilustroval zábavně i knížku Gianni Rodariho O statečném Cibulkovi. Baron Pomeranč se zde kulí z kopečka a rozmačká cestou padesát generálů-citrónů. Znáte?

VítězslavNezval napsal jedinou dětskou knihu a není moc dobrá a jmenuje se Anička Skřítek a Slaměný Hubert. Zcela nepatrně se inspirovala Čarodějem ze země Oz… a tehdy jsem ji úplně přenechal o dva roky mladší sestře.

Až překvapivý dojem dělala na dítě záhadologická práce Ludvíka Součka Velké otazníky, kde je mezi ilustrátory Zdeněk Burian. Začal jsem to číst a úplně mě vyprávění o autorově milovaném „sbírání otazníků“ pohltilo a maminka si se mnou notovala a měl jsem štěstí, že byl Souček také její kůň. Vzývala trilogii Cesta slepých ptáků, a protože jsme jezdili vždycky začátkem léta na Šrámkovi Sobotku do Českého ráje, ocitl jsem se s rodiči i na besedě před Šolcovým statkem, kde Součka mimo jiné oslovoval obyvatel dotyčného statku roztočolog Karel Samšiňák. Jak si pamatuji, byl tam tenkrát Souček s Pacnerem.

Někdy je výtvarný doprovod lepší než sama kniha, platilo to u některých Sekorů a platí to, řekl bych, tak u Bubáků z Pampelic, ilustrovaných Helenou Zmatlíkovou. Tu knížku napsala Olga Hejná a nikdy jsem se skrz to neprokousal dál, než k Šumákovi, který „vyšuměl“. Ale Zmatlíková byla jako magnet a překvapivě ilustrovala i Bylo nás pět. Ohromující jsou její obrázky v Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, ale sama kniha mě jako dětského čtenáře nenadchla, snad že je posmutnělá. Zmatlíkovou ilustrovaná Kolářova publikace Z deníku kocoura Modroočka zaujme nicméně každého.

Že knize pomůže, když ji adaptuje film anebo televize, je samozřejmé, a některé jsou všeobecně známy spíš z těchto zpracování. Pamatuji třeba dětský román Friedricha Felda Hrající deštník a dodnes mi zní v uších písnička, již zpívá Lubomír Lipský: „Náš deštník hrající, ten nemá v světě obdoby, polechtá bránici… v každém ročním období.“

Co mě ještě bavilo? Poláčkova humoristická kniha Edudant a Francimor - v druhé části se blíží žánru fantasy. Fenomenální však byla encyklopedie Radovana Krátkého Bubáci, kterou ilustroval pan Váša. Existuje už dnes i pietní reedice. Je to taková česká Borgesova Fantastická zoologie a později mě podobně zaujala kniha Josefa Augusty a Karla Pejmla Pejmla Draci a obři. Augustovy „pravěké“ povídky jsem samozřejmě taky četl, ale bohužel moc brzy, takže mě neunesly.

V letech, kdy jsem vyrůstal, byl hodně populární i spisovatel Stanislav Rudolf a má mladší sestra jeho románky hltala. Jsou to většinou anebo výhradně knihy o dívkách a ty jsou štíhlé, nicméně výjimkou se stalo Rudolfovo (zfilmované) dílo Metráček, které se dočkalo i pokračování. Sestra četla moc ráda Rudolfdovy knihy jako Něžně háčkovaný čas a Nepřeletí mne ptáci.

Zajímavým fenoménem byl a je román Říkali mi Leni, který se dočkal prvního vydání ještě před „vítězným“ Únorem a jenž napsala Zdeňka Bezděková. S textem pro další vydání pracovala a jde o děvče, které je dáno k poněmčení, ale ve finále se přece šťastně shledá s maminkou. Bohužel mi jméno Leni frapantně splývalo s Leninem, před kterým mně doma urputně varovali, a tak tenkrát knihu přečetla jen má sestřička Eva.

Vzpomínám i na další sestře půjčenou knížku a sepsala ji jakási Inge Feustelová, jmenuje se to Bibi. Ono jméno se do mě tenkrát navždy zaseklo a mám ho v záloze, a když zapomenu jméno nějaké dámy, anebo si je hlava dokonce ani nechci zapamatovat, je u mě taky Bibi.

Celkem fenoménem byl a je Ota Hofman, který vymyslel pana Tau a v polovině let sedmdesátých ho dostal až do - poměrně sofistikované - knihy, ilustrované panem Šalamounem. Existuje taky beletrizovaná verze jeho filmu Klaun Ferdinand a raketa a vy máte možná pozdější vydání, ale v původním jsou fotografie z filmu. Je to sci-fi! Hofmanovu Hodinu modrých slonů nám pouštěli z rozhlasu po drátě už v mateřské školce a nikdy jsem nevěděl, jak to dopadlo, a nevím to doteď, i když kniha leží támhle.

Skvělou výtvarnicí byla Daisy Mrázková. Pamatuji, jak máma prvně půjčila její knihu Byla jedna moucha. Absolutními bombami se mi staly knížky Zdeňka Karla Slabého a Miloslava Švandrlíka Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít a Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka. Tu první ilustroval - kongeniálně - Miloš Noll a je to neobyčejně zdařilý dobrodružný příběh zasazený do říše pohádek, jíž vévodí městečko Čapí Nůsek. Autor a výtvarník úvodem čtenáři poskytují plánek obce a mohli jste tudíž při čtení pátrat s detektivem přímo v ulicích. Slabý napsal i dětskou fantasy Bukukururuna a s dalšími autory z celé Evropy dal dohromady zajímavé Tajemství oranžové kočky, rovněž ilustrované Milošem Nollem. Co se pak týká Kopyta a Mňouka, Švandrlík o nich - zprvu - psal povídky do Pionýra a po převratu i dlouhou řadu románů. Kompletní vydání povídek (ilustroval Neprakta) dodnes neexistuje! Další mou „erbovní“ knihou ze vzpomínek je švédská záležitost Veledetektiv Agaton Sax, bohužel tu dodnes zůstává u tří přeložených příběhů. Dobrou značku měl i František Běhounek, ale taky mě párkrát zklamal. Třeba Akcí L.

Oproti tomu jeho román Fregata pluje kolem světa na mě udělal nesmírný, ryze vernovský dojem - a podobně Robinzoni z Kronborgu a Kniha robinzonů. Nezaujala mě oproti tomu Knížka strýčka Jedličky. Sice je pěkně ilustrovaná Jindřichem Kovaříkem, ale text mě nevtáhl.

Velmi mě zato zaháčkoval Růžový ostrov Charlese Vildraca. Román má dvě části. V první jsou děti na titulním ostrově zahrnuty pohodou, v druhé se o ni po krizi musí samy přičinit.

Výborným spisovatelem pro kluky byl Joseph Alexander Altsheler. Jeho Strážci pralesa mě dodnes fascinují. Těžko si vysvětluji, čím. Uměl vyprávět, ústředním hrdinou měl chlapce, s nímž jsem se uměl ztotožnit, ale to samé lze říct o mnohých! Altsheler se asi uměl do svého světa víc ponořit, nebo co. Dnes už ho děti ke své škodě nečtou.

V raném věku se mi dostala do drápů i kniha lovce Jima Corbetta Tygři z Kumáonu. Bezvadné to čtení - a vše je navíc pravda. Ve stejné edici Třináct vyšly taky další Corbettovy lovecké příhody Chrámový tygr, ty mě však v dětství unikly. Obdobně jako Jim Corbet mě zaujal Richard Halliburton. Moc zajímavým Polákem byl spisovatel Jerzy Broszkiewicz. Psal i sci-fi a pro děti trilogii Velké, větší, největší. Jistěže jsme četli taky tu Nosovovu trilogii o Neználkovi a něco do sebe mají hlavně druhý a třetí díl. Ten třetí výtečně a komiksově zilustroval Jaroslav Malák.

Velikou legrací je Tafelova knížka Prázdniny se Sherlockem Holmesem rovněž jí pomohly komiksové ilustrace Dobroslava Folla. Ta komiksovost má v obou případech původ v šedesátých letech. Nu, a přišli Vinnetou a Tarzan - a to člověku spadne brada. Nekritizovatelní borci. Oproti Tomu Steubenova Tecumseha jsem kdovíproč „nedal“, do půjčovny se vrátil nepřečten. Asi mě odradila tloušťka? Už nevím.

V oblasti literatury faktu na mě udělala dojem kniha Miloše Skořepy Z depa senzací. Upozorňuji, že existují dvě její vydání. Právě první ještě je šmrncnuto šedesátými lety, druhé už ne, ale i ve vydání druhém jsou navíc některé zajímavé kapitoly. O motorismu jsem se dozvídal především odsud, ale i z knížky Adolfa Kuby Ďábelskou rychlostí.

Výbornou dětskou detektivní trilogii o Kallovi vytvořila Astrid Lindgrenová. Nelze zapomenout ani na román Jamese Krüsse Tim Tolar aneb Prodaný smích. Skrze povídky H. G. Wellse a ty ze sešitu Vlak do pekla jsem posléze propadl science fiction, ale mými autory byli taky „pirátští“ Sabatini a Salgari. A potom jsou knížky, které člověk v podobných výčtech snadno opomine, protože je bere jako notorickou samozřejmost. Myslí si, že je četl každý, a v mé době to bylo vedle Tří mušketýrů, verneovek, Kapitána Korkorána, svazků Jirka postrach rodiny a Draculův švagr a Stevensona… i šedesát Doylových příhod Sherlocka Holmese. Představa, že by je snad dnes děti neznaly, děsí.

Některé knihy jsem ovšem studoval i z čistě praktických důvodů, tak například z Klepetekova Abrakadabra jsem se učil kouzelnické triky, a zpětně mě překvapuje, jak obrovský dojem na mě udělala v šesté třídě Guinnesova kniha rekordů. A jaké knihy mě tedy v dětství zasáhly nejvíc?

Encyklopedie Evy Veberové Svět kolem nás, ilustrovaná Janem Černým, Rudolfem Maderem ilustrovaný svazek Veselé povídky - a co ještě?, jehož spoluautorem je Jaroslav Tichý, Ladovy knížky o Mikešovi a o chytré lišce (tu jsem miloval až extrémně), Trnkova Zahrada, trilogie Vladimíra Thiela o „admirálu“ Machorkovi, publikace - tehdy zakázaného - Alexandra Klimenta Dobrodružství s větrníkem (1969), dva svazky lidových pohádek z celého světa od Vladislava Stanovského a Jana Vladislava (mimo jiné tam najdete oddíl o anglickém Kocourkově Gothamu). A jako úplně malý jsem kolem dokola četl veršovanou knížku Jak šel brousek na vandr od Jana Skácela a ctím díky témuž času i dvě Argilliho knihy o robotu Šroubkovi. Dojem udělal taky Birlibán (1959) Eduarda Petišky, a to především úvodním tunelem v křoví a Houskovou horou, která mě poučila, že raději nemám zahazovat svačinu a že se vše lidstvem vyhozené možná někde tajně kupí do podobných hor.

Dodnes mě fascinuje i román Juruje Tomina Ve městě byl kouzelník a líbí se mi - Brychtou perfektně ilustrovaná - Tunelácká pohádka od Ladislava Dvorského. I ten byl za normalizace na indexu. Vlastně jsem toho v dětství dost a vsadím se, že to někdo označí za pouhý promarněný čas. Možná to tak bylo a nebyl to možná ani život, ale bylo to nádherné.