Už to neplatí. Kdysi měly na děti jistý malý vliv verše, jak jsem o tom psal (CO SE ČETLO: Hrubín, rýmy, čas - Neviditelný pes). Byl tu třeba Jan Čarek (1898-1966), od jeho smrti zjara uběhlo šedesát let, a vedle Hrubína na mě dělal před šestým rokem života největší dojem František Halas (1901-1949). Čím, se dá uhádnout: některými básničkami z Ladění (1943), jak mi je dohodila k poezii citlivá maminka. Halase přímo neuctívala, ale uznávala, a měla ráda jeho Do usínání - ze zmíněné knihy. Příklad:

Tak šup a honem do peřinek
dívej se pěkně do stěny
uslyšíš hrčet zlatý mlýnek
co si tam zpívá zazděný

Mele on mele všechny řeči
cos kdekomu dnes pověděl
Mžikalka víla u něj klečí
tma už ji chytá od křídel

Až semele cos napovídal
nasype ti to pod čelo
a hleď aby sis dobře hlídal
co se ti v spánku semlelo.

Zní to dobře, mně to tenkrát připadalo strašidelné a bral jsem nitro zdi doslova. Hned úvodem komunistické éry se do Halase pustili tartasem. „Morbidní lyrika plná skepse,“ definoval ho Ladislav Štoll v Obecním domě 22. 1. 1950, jen čtvrtrok po básníkově předčasné smrti. Byla to taková podpásovka a kritik využil tu pravdu, že smrt v některých Halasových verších „muchluje“ lásce ruku:

Zezdola k růžím přivoníš
až budeš smrt svou žít
a do tmy lásku odhodíš
svůj štít

Halasovi zní žal v mnohé radosti žití a letos na podzim (3. 10.) uplyne od jeho narození 125 let. Měl věřící maminku, umírající na tuberu, a vzpomíná: „Když mi bylo osm, spával jsem s ní, protože jsme neměli víc postelí, a jednou k ránu jsem se vzbudil a po tváři jí lezla moucha.“ Tak ji odehnal. Smrt ne, té noci mu matka zemřela, a jak stárl, chyběla mu spíš víc než méně. Za války napsal:

Copak vám, vám je hej
vy když chcete, smíte říci
Mami, mami, pofoukej
Právě teď tu všecko voní
voní stín a mrtvé prach
mně se vám tak stýská po ní
už bych chtěl být na marách

Už zas té války propukala v Halasovi srdeční choroba a smrt jako by jej pronásledovala vždy. V dětství zažil skony hned několika sourozenců (tenkrát samozřejmě běžnější) a hrůza první světové války se ho dotkla v nejcitlivějších letech dospívání mezi třináctým a sedmnáctým rokem. Od roku 1916 se učil knihkupcem a teprve po válce absolvoval šestnáctiměsíční vojnu, přičemž ještě před ní (1922-1924) pracoval v Úrazové pojišťovně, kde spatřil a pochopil ledacos. Po vojně zůstal půl roku v Paříži. Právě před sto lety (1926) nastoupil do nakladatelství a rok poté vydal první sbírku veršů SEpie. Roku 1930 druhou, KOHOUT PLAŠÍ SMRT. Slavné Torzo naděje (1938) reaguje na mnichovské události a obsahuje toto emotivní, vlastně už klasické čtyřverší

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Roku 1940 vydal známou alegorickou sbírkou Naše paní Božena Němcová. A smrt ho - naštěstí - neovládla na plný úvazek, takže uspořádal už před válkou taky sborníky anekdot Trampský smích anebo Třída se směje. Uváděl mladé básníky v edici První knížky. Tatínek chtěl mít ze syna revolucionáře, ale Halas to vnímal jinak a skalním komunistou se nikdy nestal; blízcí mu byli taky katoličtí básníci. Po pětačtyřicátém se nicméně stal členem Národního shromáždění, dostal práci na Ministerstvu informací a byl předseda Syndikátu českých spisovatelů. Roku 1946 přispěl do sborníků Můj poměr ke KSČ a K padesátinám soudruha Gottwalda. Jenže rozčarování sílilo, a když navštívil Polsko a Rusko (1947), deziluze ho zdeptala a únor 1948 ji dovršil. Sbírku A CO? už neměl šanci vydat a ještě její zveřejnění posmrtné (1957) stálo odvahu. Psal:

Nechci být masem vzduchu okolo
jak se to líbí jim
nechci být kůlem vyhlášek
veřejným míněním.

Nechci být nápovědou co polyká jen prach
těch jejich komedií
hraných na márách

Tedy poezie nesouhlasu s novou praxí komunistů a lépe se vrátit i k dětštějším jeho veršům. Poučení synovské:

Když probudí se hlína, je to myš
Je-li sklu zima, zaroste větvičkama

Ryba je hastrmaní lžička, Víš
A slza, slza je voda, co je sama

A Halasovo poučení o člověku jako takovém?

Přes štěstí vidění
tak slepý
přes dar slyšení
tak hluchý
Ve větru list v lásce sám