S pěti bratry Makabejskými jsem se poprvé skamarádil jako jedenáctiletý náruživý čtenář všeho amerického, co se dalo sehnat, od Kačera Donalda po Posledního Mohykána. Ocitli se mezi nimi, v napínavé knížce zvané „Moji slavní bratři“ od tehdy u nás nejpopulárnějšího žijícího amerického spisovatele jménem Howard Fast. Nejpopulárnější byl proto, že byl prakticky jediný povolený, coby člen americké komunistické strany, propagátor dobrých vztahů s naším táborem míru a pokroku a laureát prestižní literární ceny Stalinovy. Makabejci se nám tehdy jevili jako pokrokoví partyzáni bojující proti imperialismu, jako husité, Spartakus nebo Oleg Koševoj a jeho Mladá garda.

Dnes samozřejmě víme, že Makabejci byli nacionalisté, anti-multikulturalisté, šovinisté, xenofobové a specificky grekofobové a okupantofobové, a nějaký tehdejší antixenofobní novinář jim určitě nadával do fašounů a hnědého slizu, vedle něhož normální člověk nemůže žít. Tím normálním člověkem byl tehdy v Judeji – okolo roku 170 před naším letopočtem – kulturně a jazykově pořečtěný Žid, který se sice nepřestal pokládat za Žida, ale spíš už se cítil být Řekem židovského vyznání, z něhož si však začínal vybírat, co mu s tím řectvím ladilo, a odkládat, co se mu jevilo předpotopní, nepokrokové, nerelevantní nebo zbytečná buzerace. K takové zbytečné buzeraci patřila třeba obřízka, za kterou se mladí Greko-Židé při nahých atletických závodech s neobřezanci začínali stydět a nechávali si za velké peníze dělat bolestivé operace znovupokrytí žaludu kůžičkou zbývající.

Jak už to s okupacemi a okupanty bývá, zpočátku se s nimi domorodci sžívají tak, že jejich zvyky a tradice tolerují v zájmu klidného multikulturalismu a politické korektnosti, ale jak si na ně postupně zvykají a přizpůsobují se jim, okupace se mění z multikulturní na monokulturní, s tím rozdílem, že tou monokulturou přestává být ona tradiční domorodá a stává se jí ta pokroková okupantská. S jejím nastolováním vesele kolaboruje část národní elity, která pod rouškou tolerance a lásky k bližnímu - neboť bližním přece není jen domorodý Žid, ale i okupující Řek - začne perzekvovat tu druhou, netolerantní část elity, které spílá do xenofobů, zatímco ona ji zpětně častuje přízvisky jako „uctívači sluníčka“ a „Jeruzalémská kavárna“.

Pořečťování, znesvěcování chrámu, zákazy šábesu, obřízky, hebrejských náboženských textů a násilím vnucované pojídání vepřového mezitím sílí a někteří xenofobové se raději nechávají krutě mučit a zabíjet, než by se poklonili soše řeckého boha nebo spolkli žvanec vepřového. Xenofobie vrcholí, když císař Antiochos zvaný Epifanes čili zjevený, ale xenofoby přezdívaný Epimanes čili pomatený, zakáže poslední zbytky židovských tradic, vyrabuje ze svatého chrámu všechny poklady a pokladnice, rozestaví v něm řecké bohy a nechá mezi nimi pobíhat prasata.

Kolaborantští zkorumpovaní chrámoví kněží slouží bohoslužby dál a žehnají v nich řeckým bohům. A tak jednoho dne roku 167 př.n.l. notorický xenofob Matyáš z rodu Hašmonejců, sám též kněz, ale Jeruzalémskou kavárnou za svou xenofobii z chrámové instituce vypuzený, zabije kolaborantského papaláše přikazujícího mu sloužit pohanskou bohoslužbu. Prchá se svými pěti syny do hor a vzkazuje do Jeruzaléma, že okupanty rozmlátí na cimprcampr, což v tehdejším jeruzalémském dialektu znamená něco jako masokostní moučka. Od jeruzalémských příznivců si za to vyslouží přezdívku Makabi, což znamená kladivo. Jeruzalémská kavárna na něho a jeho syny vydá trestní stíhání za podněcování nenávisti k etnické skupině. Ale xenofobní lid se k Makabejcům přidává s heslem „Je suis kladivo“.

Nejstarší z Matyášových synů jménem Juda už velí osmitisícové partyzánské armádě, která okupanty kosí po desetitisících při každé bitvě. Doslova „kladivově“ překvapivými údery na okupační oddíly a opětným okamžitým zmizením do hor, kam si okupanti netroufají, tráví Makabejci další tři roky, než obrovskou přesilu řeckých okupantů pomlátí a z Judeje vypráskají, chrám vyčistí a nechávají tam Tvůrce Vesmíru vykonat zázrak osmidenního svícení jednodenní dávkou oleje. A nastolují opět svobodný židovský stát, jemuž povládnou sto let coby nová dynastie Hašmonejců, než podlehnou Římu a dalšímu kolaborantovi jménem Herodes. Ti však už, nedávnou historií poučení, budou pečlivě dbát, aby náboženské tradice přežily a platily daně podle hesla Boží Bohu, císařovo císaři.

Tak nám Makabejci zachránili desatero, lásku k bližnímu, neprznění dětí a pokrevních příbuzných, nekonání zla dobrým lidem, soucit a svědomí, šábesový odpočinek, smysl pro svobodu spojenou s odpovědností a spoustu podobných vynálezů, které vůbec nejsou tak samozřejmé, jak nám dnes připadají a které by taky mohly neexistovat, nebýt makabejských xenofobů. Za ty my tento týden s díky zažeháme svíčky na osmiramenném svícnu, bez něhož by nebyl ani ten vánoční stromek na náměstí - který ostatně už ze západoevropských náměstí mizí. Těmito svíčkami křísíme a přejímáme tradici opětného znovuzasvěcování zvaného chanuka, pěstujeme duchovní osvícení zvané chinuch a ucházíme se o Boží milost zvanou chen. A také na sebe bereme povinnost dbát, abychom makabejskou svobodu mohli předávat dalším generacím, a to i s rizikem, že nás nějaká kavárna obviní z xenofobie.