Věčných věcí je víc, nejsou to jen filmy, ale taky hory a knížky. Na filmech jsou ovšem čas i věčnost nejmarkantnější: od smrti Jeana-Paula Belmonda už za chvíli uplyne pět let.

Nedivím se, když se někdo lekne ubíhajících roků, a deptat může, že tady nebudeme a oblíbený náš film bude televize vytahovat dál, zatímco i celé generace diváků vymizely. A dotyčnému filmu je to, řekl bych, úplně jedno.

Klasikou takhle „věčného“ typu je Brocova a Belmondova adaptace verneovky Číňanovy trampoty v Číně, kterou nazvali Muž z Hongkongu (1965) a kterou napsal francouzský básník a spisovatel Daniel Boulanger (1922-2014).

Boulanger už nežije, Bebel taky ne, ani Jean Rochefort, který hrál Arthurova sluhu, tu není, ani (geniální) režisér Broca, jehož obdivuje Steven Spielbeg, ale hudební motiv… a Hongkong přežijí věky. Ačkoli je fakt, že se Spojené království toho krásného přístavu mezitím chrabře (ach, jo) vzdalo ve prospěch Číny.

Máte, tuším, radši jiné Belmondovy filmy a dejme tomu Velký šéf (ze stejné doby) je realističtější. Muž z Hongkongu zůstane potrhlý a „dobrý pro děti“, to je možná pravda, ale přepadení vlaku v tom Šéfovi je taky hodně přehnané (Bourvil a Bebel sedí každý na jedné straně vagónu a chtějí pytle peněz), zatímco Hongkong sní úplně bláznivě, ale podkladem je životní realita včetně znuděnosti a možné touhy zemřít. Obrodnou sílu lásky taky zbystříme. Muži z Hongkongu pomohlo, že si spolu Bebel a Ursula Andressová začali taky reálný román. Je to na nich znát. Rochefert se drží v pozadí a taky je dobrý. Philippe de Broca (1933-2004) ovšem cítil, že by měl divákům vysvětlit šílenost nadsázky, takže je uprostřed moment, kdy k Belmondovi nejmenovaný Číňan prohodí: „Prozradím ti, Arthure, že se ti to doteď zdálo.“

Což je věrohodná berla, ale jako natruc rovnou následuje druhá půlka téhož filmu, no, a ta je ještě přehnanější a potrhlejší a nemožnější. Ačkoli to už má být realita.

Dokud Broca umně napodobuje klasickou grotesku, vše se zdá v pořádku, ale podle mě filmu trochu škodí neuvěřitelnost scén s vrahy. Ke konci už Broca dokonce předjímá Muže z Acapulca (taky ho dělal), jenže tam bude zdůrazněno, že si přehnané akce vymýšlí spisovatel.

Tady je legrací v uvozovkách, když padesát gangsterů se samopaly nezlikviduje tři civilisty, kteří po nich pouze ledabyle střílí z odstaveného britského kanónu, a ke konci se Belmondo ukryje před zabijáky do fešáckého krimu, který si ještě pochvaluje, že o něm snil (další pošetilost); a když ho vykopnou, netrefí ho před bránou ani celá bojová kolona. A ve finále mizerové v letounu pokropí jednu pláž samopalem - a Bebel s Ursulou (Arthur a Alexandrine) si se lehnou a jako děcka předstírají, že jsou mrtvi, načež nechají letadlo přistát a ozbrojeného lotra nechají přijít až k sobě, aby je dobil. Je to, popravdě, úplná blbost a člověku, který něco zažil, se to při každém jídle nemusí zamlouvat. Ani jako nadsázka. Je fakt, že Broca pak , říkal, že to tak pojal záměrně, ale podle mého názoru si ke konci nevěděl s filmem rady. Takže ho silně přepálil. I tak je to monument - a bude bavit generace našich potomků. Je to i neuvěřitelná jízda a ještě dnes, natož v půli šedesátek.

Nezapomenu, jak to Československá televize uvedla - někdy roku 1971 -, když jsem se zrovna vrátil odpoledne ze školy a byl jsem sedmiletý capart a věděl, že v televizi nikdy není nic zajímavého s výjimkou francouzského seriálu Korzáři a večerníčků. A babička v to úterý přesto objevila Muže z Hongkongu v programu - na zadní stránce časopisu Rozhlas - a pustila malou televizi a já se vpil do černobílé obrazovky a dabovali Kopecký, Lipský atd. a pohádka mě vyplivla teprve na konci. Nezapomenutelné. Lepší film jsem do té doby nepoznal. Úvodní likvidace auta dlouhým pádem po skále do moře, ta mě navždy uchvátila, a bohatý Arthur přežil bez škrábnutí; dodnes mi není jasné, zda to znamená, že náhodně vypadl, nebo že vyskočil, i kdyby podvědomě. A pak se sypou jedna akční scéna za druhou a nepřestane to do konce. Reálný život to není, o to však u podobných komedií nejde a Belmondo má se svou loknou přes oko určité kouzlo. Znuděného multimilionáře mu uvěříte, okouzlení Ursulou jakbysmet. Hraje na plné pecky. Padá do vody, skáče na auta, z letadla na letadlo. V tom filmu je absolutně všecko; jako by jej vymýšleli básniví pejsek s kočičkou. Řekněte cokoli - a najdete to taky v Muži z Hongkongu. Ale připadá mi příznačné, že jsem stejnou podívanou jeden čas uložil i na svou černější listinu.

Bylo to nějakých pětadvacet let po tom sledování s babičkou a hodně efektů na mě najednou nefungovalo. Byl jsem zklamán. I to ukazuje, co zvládne čas. Spolu s věčností kují taky různá prohlédnutí, a hm, vlastně negativní věci. Takže jsem nad tím tenkrát akorát mávl rukou, ale nedávno jsem se podíval znovu a vida, hle, všechno zase v cajku, a když film skončil, už jsem nechtěl vidět nic dalšího, tak se mi to líbilo. Podle mě si osud Spielberg i pár momentů „vybral“ do svých děl; ale je to Brocův a Belmondův film, zatímco ostatní leda přihrávají. Vernův román jsem četl a líbil se mi, nicméně to z gruntu předělali. Z některých motivů zbyly odlesky, ale ústřední nápad je tam a jeho esenci lze vyjádřit poznámkou, že si života začneme vážit teprve ve chvíli, kdy nám ho chtějí sebrat. Na delší život a další filmy není snad nikdy pozdě a pokaždé mě zarazí, když vidím něco „pekelně starýho“ a dosud mi to unikalo, ačkoli je to „prostě bomba“. Filmy oblažují věčnost. S výjimkou milionů těch, co se nepovedly. A nabízí se otázka, zda nejsem zaujatý a postižený tím, že mi Muže babička pustila v sedmi, zatímco předtím jsme televizi ani, ehm, neměli. Možné to je! Ale kdybych to prvně sledoval včera (a starej), tak bych kvality stejné komedie taky, myslím, docenil. Ty kusy magického světa pokaždé nějaký borec zataví do kazet jako filmy a ony vstoupí do neměnné podoby a celý život máme dál a dál šance se do jejich barvitých dobrodružství vracet. Jestli je to útěk před realitou, tak je nutný.

Původní upoutávka na Muže z Hongkongu:

Les tribulations d’un Chinois en Chine (1965) - Trailer with French subtitles - YouTube