Náš pan starosta žirafostanu se vrátil ze světa, je to fešák, nakoupil si tam plno nových kravat, teď má kravatu s puntíčky, které ladí s puntíčkovaným žirafím krkem, a má dojem, že se tím vyrovnal správci naší rezervace, jako kdyby rozum závisel na kravatách, a pan starosta nám vypráví, jak vypadá ten bohatý svět:

„...a ten svět nám je nakloněn, všude mi tleskali a chválili náš žirafostan a nejvíc si nás považují v bankovnictví, kde si po nás pojmenovali i žiro účty a je to svět zvláštní, byl jsem tam v zimě, a to tam vzduchem poletuje bílý hmyz a někdy ho je tolik, že zalehne louky a lesy a ty pak nejsou zelený, ale bílý a ten bílý hmyz štípe po celým těle a nejvíc za krkem a do nohou, a proto tam všichni nosí kravaty a na nohou podivný dutý kopyta. Proti tomu bílýmu hmyzu si tam lidi postavili zvláštní jako-stromy s nepropustnými červenými a šedivými korunami a ty jako-stromy jsou obklopeny ještě podivnějšími jako-keři a tyhle neobyčejný jako-stromy a jako-keře jsou z betonu a uvnitř pod oněmi jako-stromy je teplíčko stejně a někdy i víc než u nás v savaně a bílý štípající hmyz tam nesmí. Když zkusí proletět vchodem, šaman, co sedí u vchodu, začaruje dotěrný hmyz v kapičky vody, a ten šaman u vchodu je průsvitný a horký a tihle žhaví neviditelný vchodoví šamani se vyrábějí tak, že se žirafám uřízne hlava a z krku se žene kouř. Zasejc jiným žirafám se uřízne hlava, aby se mohly vyrábět koruny betonových jako-stromů, či betonové živé ploty a ty uříznutý žirafí krky tam všade přímo čudí. Lidi těm dekapitovaným žirafám říkají komíny. Dutý kopyta se taky vyrábějí pomocí kouřících žirafích krků, kouř, to je ozdoba jejich megavesnic, to je umělecký dílo. Všude tam je všeho nejlepšího ovoce, roste na stolech v ošatkách, ošatky k jídlu nejsou, ale zelenina, co v nich taky bývá, ta je šťavnatá jako u nás v údolí Girunduri po deštích, a tahle jejich zelenina taky roste z ošatek, ale jen když tam je uříznutý krk žirafy, a ten krk musí kouřit jako náš opravdický girundurský šaman, říkejme mu gišaman, a když budeme chtít stejný blahobyt a krytou náves, do který nebudou mít přístup naše kousavý mouchy, teda naše černý mouchy, budeme muset nejdřív vybrat žirafí dobrovolníky, kteří si nechají uříznout hlavu, a za odměnu budou moct kouřit ve dne v noci, co hrdlo ráčí, hrdlo mít, milí dobrovolníci, budete, to vám ponecháme, a taky budete mít právo pořád kouřit a nebudete muset k tomu mít povolení od našeho gišamana...“

Tak jsem se přihlásil. Nejstarší žirafák si brousí nůž, náš gišaman rozdýmává dýmku, abych mohl hned po dekapitaci začít kouřit a aby u nás co nejrychleji začal blahobyt, a mně se už sbíhají sliny, jsem vášnivý kuřák, a pan starosta se usmívá a pokyvuje hlavou, jen houšť se hlaste, dobrovolníci, jak rád bych se k vám, kandidátům dekapitace, přidal, ale nemůžu, kdo by pak organizoval růst nových kouřících komínů, věrozvěstů nadbytku, to by bez hlavy nešlo, a já už stojím na vyvýšeném termitišti na návsi a teď ke mně přistupuje nejstarší žirafák, šmik, pan starosta tleská, tleskají všichni, protože jsou u zrodu prvního komínu v žirafostanu, jsou u zrodu blahobytu, a tleskají tak tuze silně, že není slyšet můj výkřik, nikdo nebude vědět, co jsem to zaržál naposledy, a taky už nemůžu psát svůj deníček, bez hlavy to nepůjde, a ani nebudu moct žvýkat šťavnatou zeleninu v blahobytu, který nastane, kdeže mé zuby jsou, ani rozhlédnout se nemůžu, abych dohlédl ten blahobyt v budoucnu, ani neslyším bouřlivý potlesk, nevidím, neslyším, mé velké kornoutovité uši a vykulené oči zůstaly na hlavě a hlavu, mou hlavu, třímá ve výšce náš nejstarší žirafák, zatímco náš gišaman strká do mého zkrvaveného krku kouřící fajfku a žirafy se můžou utleskat a nejvíc tleská náš pan starosta, protože ho „v uznání za průkopnické činy v transformaci žirafostanu“ jmenovali čestným profesorem a nejčestnějším krmičem zvěřinců na ústavech veškeré zvířeny Girouniverzity.

Z čehož plyne naučení pro žirafy: Nenechte si hlavy kvůlivá blahobytu uřezávati, nechť si to nejdříve páni starostové vyzkoušejí sami.

Upraveno z knihy Alternativní bajkýdky, 2003. Nakladatelství Věry Noskové.

Ilustrace U.G. Sato.