Říkají, že jsem nejkrásnější z korálových ryb, a já jsem na to patřičně hrdá, ostatními rybami opovrhuju a nemíním se jen tak pro nic za nic zamilovat do ryby samce, tedy do rybáka.

A pak se to přihodilo. V korálových útesech se objevil člověk – potápěč. Už jsem viděla všelijaké potápěče, byli polonazí, jiní celí černí, ale tenhle byl krásně duhově vybarvený, vypouštěl roztomilé bublinky a měl válcový hrb karmínové barvy. Poznala jsem podle barev, že patří k nám, ke korálovým rybám a hned jsem se do něho zamilovala. Kroužím kolem něho a vytáčím milostný tanec, dívám se mu zjihle do očí krytých průhledným krunýřem, ale on nic. Nemá zájem se třít a mlíčí nevypouští. Ach bože Neptune, co si já, nešťastně zamilovaná, co si počnu.

„Zajdi za krabem vševědoucím, on ti to tvý zamilování rozmluví,“ poradil mi jeden zhrzený rybák, který doufal, že by mu tím mohla svitnout jakás takás naděje.

Odhrnula jsem husté chaluhy zakrývající jeskyňku kraba vševědoucího. Byl celý zahrabaný v písku kromě klepet a očí na stopkách. Když mě uviděl, zahýbal klepety a zvířil jemný písek. Když se písek usadil, četl z něj mou budoucnost.

„Nepřišla jsem kvůli budoucnosti,“ říkám.

„Každý chce znát budoucnost a já ji tady ze sedliny písku odkrývám,“ zabručel podrážděně krab. „Stejně mi musíš zaplatit, ať tě budoucnost zajímá, nebo ne.“

„Řekni mi, vševědoucí, co mám dělat se svou zamilovaností?“ odvádím řeč na téma, které je právě teď pro mě nejdůležitější. „Bohatě ti zaplatím.“

Vševěd si mě dlouze prohlíží, pak čmárá klepety v písku, cosi mumlá, potom vyhazuje hrubá písčitá zrna do výše a tam, kde dopadnou, přistrčí kousek mrtvého mořského koníka, rozpáře ho a z jeho vnitřností vyčte doporučení, co mám udělat, aby si mě můj potápěč nejen všiml, ale aby mou lásku opětoval. „Zvýrazni svý barvy.“

„Jak? Vždyť jsem nejkrásněji zbarvená ryba v celé korálové říši.“

„Je to málo,“ řekne krab, vyhrabe se ze svého úkrytu a šine si to šejdrem ke mně a já dostala strach. Hrábl klepetem pod kámen, vytáhl lahvičky barev a pak mě natíral tak dlouho, až jsem divokými barvami přímo zářila. Zaplatila jsem a než jsem se stačila vrátit ke svým korálovým skrýším, začaly mi odpadat šupiny a nakonec mi zbyly jen tři, dvě žluté a jedna rumělková.

„Tys tomu dal, vševěde,“ postěžovala jsem si, když jsem se vrátila.

„To napravíme,“ řekl krab a zastřihl svými klepety ony tři zbývající šupiny do tvaru obličeje, tedy lidského obličeje. „Tři dívčí obličeje, to by bylo, aby potápěče nesvedly.“

Krab poodlezl a prohlížel si mě z odstupu. „Ještě přidáme nohy,“ dodal vševědoucí a z mých břišních ploutví vystřihl štíhlé nožky. „Lidský samci dají na nohy. Zaručuju úspěch.“

Zase jsem musela zaplatit a s nadějemi jsem se vrátila domů. Můj potápěč už tam šmejdil. Jak mě uviděl, zamířil ke mně a já se zaradovala. Má radost byla předčasná, žádné trdliště jsme v mé korálové říši nebudovali. Něco zašustilo a já byla náhle obtočená jakousi sítí a můj duhový potápěč mě táhne k hladině, a pak mě hodí do jakési kádě na velkém voru. Marně čekám, že by ke mně můj duhový potápěč skočil a začal milostné hry aspoň tady v kádi, když už k nim nedošlo v mé korálové říši. Místo milování se můj potápěč zbavil karmínového hrbu a vysvlékl se ze své duhové kůže, a tak tu zůstává polonahý člověk, no fuj, s tím se milovat nebudu. Kolem mé kádě poskakují lidé bez barevných kůží a bez hrbů, nevypouštějí žádné bublinky, jen povykují cosi o neodarwinismu a o nalezeném mezičlánku, o rybě s nohama. No to jsme tomu dali, krabe vševěde, pomyslím si, to mi ještě zaplatíš, tedy vrátíš, co jsem ti zaplatila.

Ale v tom mě něco šlehlo a přestala jsem existovat, tedy mé tělo lidé zachovali, jen jsem přestala žít. Mé strakaté tělo nadále existovalo v nějakém smrdutém nálevu a od té doby mě okounějí návštěvníci muzea. Tak skončila má touha po lásce s lidmi, tak blbě věštil krab vševěd ze střev mořského koníka.

Naučení:

Střezte se vševědů věštících ze sedlin a ze střev zvířat.

Upraveno z knihy M. Kutílka a U.G. Sato: Alternativní bajkýdky, 2003 (Nakl. Věry Noskové).

Ilustrace U.G. Sato