26.2.2021 | Svátek má Dorota


BAJKA: O velkém psovi a černém kocourovi.

2.12.2006

Byla jedna malá vesnice, která se táhla až k lesu. Tam, ve stínu vysokých borovic, které ve větru tiše šuměly, stál malý domek a v tom domku bydlel docela sám jeden starý pán. Aby se necítil opuštěný, pořídil si velkého, silného psa a černého, čilého kocoura. Ti dva se u něj měli dobře, pravidelně jim plnil misky dobrým žrádlem. Mohli být tedy spokojení, ale, jak se říká, pálilo je dobré bydlo, a tak se nudili a protože se nudili, tak se každou chvíli hádali, aby jim lépe uběhl čas.

Jednoho slunného odpoledne se vydal starý pán na svoji obvyklou procházku po cestě podél lesa. Zatímco byl pryč, navštívila ho jedna dobrosrdečná paní, která mu občas přinesla nějakou tu lahůdku. Tentokrát to bylo pečené kuřátko. Aby je pes a kocour nezbaštili, položila je na skřínku, která stála u zdi. Potom spokojeně odešla, ale v roztržitosti za sebou zapomněla zavřít dveře.

Na to ti dva samozřejmě čekali. Sotva se vzdálila, začali pobíhat kolem skřínky. Pes se marně stavěl na zadní, nahoru nedosáhl. Zato chytrý kocour vyskočil na židli, ze židle na stolek a odtamtud odvážným skokem doletěl na skřínku. Jenomže ouha, nešikovně přitom vrazil do omamně vonící pečínky a ta se poroučela na zem. Pes se k ní okamžitě vrhl a otevřel tlamu, leč kocour nehodlal dovolit, aby se do ní pustil. Jedním skokem byl u psa a podrážděně na něj zaprskal – a když to nepomohlo, seknul ho prackou po čumáku. Pes si to pochopitelně nenechal líbit, zavrčel a vycenil hrozivě zuby, kocour se však nezalekl a zaútočil znovu. Oba přitom úplně zapomněli na kuře a začali se zuřivě rvát.

Pečínka ležela poblíž dveří a její lákavá vůně byla cítit až ven. To přilákalo lišku, která právě běžela kolem, shánějíc něco k snědku. Nakoukla opatrně otevřenými dveřmi dovnitř a spatřila kuře, které se válelo na zemi. Protože se však velkého psa bála, nejdříve opatrně pozorovala oba rozvášněné rváče. Usoudila ovšem vzápětí, že ti ji vůbec nevnímají, a přestala tudíž mít strach. Vběhla hbitě dovnitř, popadla kuřátko, rychle s ním vyběhla ven a radostně upalovala ke svému doupěti, kde na ni čekala věčně hladová liščata.

Pes i kocour se při té pračce postupně unavili a posléze se vyčerpaně svalili na podlahu. Kocour se však za chvilku vzpamatoval a hladově se rozhlédl. Kde je to pečené kuře? zaječel rozčileně

Pes okamžitě vyskočil na všechny čtyři a začal pobíhat po pokoji - pečínka ovšem nikde.

To jsme tomu dali, zakničel zklamaně. Co budeme dělat? Co bychom měli dělat, odsekl otráveně kocour, neměli jsme se prát! Jsme oba pořádně hloupí!, dodal znechuceně.

Co bylo dál? Oba bojovníci se usmířili a shodli se na tom, že si příště musí dát pozor, poněvadž kde se dva perou, třetí se směje. A nevěděli ani, kdo to ten třetí byl…!

Teď si někde ten zloděj dává do nosu,vrčel pes. Docela zapomněl, že oni dva chtěli přece také krást. Kocour na to nezapomněl, ale nehodlal tu záležitost rozebírat. Pokýval souhlasně hlavou a moudře dodal: proto se už nikdy nebudeme o žádnou kořist hloupě prát, vždyť by to kuře bylo nakonec stačilo pro nás oba! Takže jsme dostali za vyučenou, vzdychl pes. To máš tedy pravdu, řekl kocour, jednou provždy jsme se poučili. jak se napříště chovat.

A plyne z bajky nějaké ponaučení? Jak by ne, je přímo nasnadě:
Zvířata se ze svých chyb dokáží rozumně poučit – na rozdíl od lidí, kteří to v naprosté většině nedovedou a pořád se hloupě hádají a neustále se o něco perou…








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.