Bylo to jedné podzimní noci. Úroda už byla dávno pod střechou, ale na brambořišti přesto ještě hodovalo černé prase – divočák! Vyrýval zapomenuté brambory a spokojeně je chroupal. „Oni je snad vůbec necítí!“ divil se lidem, jak mohli tolik bramborů na poli zapomenout.
Tak postupoval polem stále dál, až se ocitnul blízko lidského obydlí. Tu uslyšel hlasité chrápání. Jindy by asi vzal nohy na ramena, ale v tomhle chrápání bylo něco tak zajímavě prasečího, že mu to nedalo a šel blíž až ke kůlně. Škvírou uviděl veliké tlusté prase světlé barvy, jak spí na slámě. „No tohle!“ vydechnul si udiveně a zřejmě i trochu hlasitě, protože spící čuník vyskočil a jeho malá očka polekaně zamrkala. „Co tu děláš?“ řekl zlostně, aby zakryl své překvapení. Divočák se mu přiznal, že sbírá na poli brambory. „Pchá!“ řekl čuník „Bramborů dostanu každý den plné korýtko a vařených! A nejen to, dostávám ještě šrot, pomyje a zbytky z kuchyně. Sbírat brambory na poli – no to by se mi nechtělo – to bych se na to mohl…!“
„Jak je to možné?“ nevěřícně se ptal divočák. A pašík, už uklidněný a v dobré náladě, že se může pochlubit (však se zítra dospí), mu odpovídá: „No to víš, mám na to lidi! Prase v tom dneska musí umět chodit a hlavně musíš mít tady,“ významně mrknul a naznačil kopýtkem, že si chce zaťukat na čelo. „Na mě si nepřijdou! Každý týden musím mít novou slámu a třikrát denně teplé jídlo. Když to není včas anebo mi nechutná, tak udělám takový rámus, že máš vidět, jak okolo mě hned skákají a ještě mě drbají po zádech. A to jsem ještě slyšel o nějaké prasečí osadě, kde čuníci mají elektrické světlo a prý i ventilátor – to ale nevím, k čemu je – a k jídlu dostávají nějaké granule. Ty bych chtěl také někdy ochutnat, ale nemůžu chtít všechno hned.“
Divočák poslouchal s otevřeným rypákem, že velké zuby páráky svítily do tmy, ale pak namítnul: „To jsi ale pořád jenom tady, to se nikdy nemůžeš proběhnout jen tak po lese, sbírat žaludy, chodit na lup do kukuřice, do ovsa.“ A chtěl ještě povědět o legraci v kalištích a při potyčkách s jinými kanci v době námluv, ale pašík ho rázně přerušil: „No ty máš nápady – všechno, co potřebuji a co mám rád, to mi donesou! A běhat? To není nic pro mě – při tom se hned zadýchám. A já mám navíc velice jemné a citlivé tělo! Podívej se na sebe, jaký jsi odřený, usmolený a vychrtlý, to je z toho běhání po lese!“
Divočák se na sebe podíval a musil uznat, že je opravdu o moc hubenější, přestože si už udělal nějaké zimní zásoby. A pašík pokračoval: „Jestli máš aspoň trochu rozumu, tak si také pořiď nějaké lidi anebo zůstaň tady se mnou – já už to zařídím. Vždyť co z toho života máš – pořád se musíš starat, abys vůbec neumřel hlady, nemáš čas trochu si odpočinout, užít si, pořád před někým utíkáš nebo se pereš – já se ti divím!“
Jenže divočák se přemluvit nedal a protože to tam páchlo člověčinou, řekl pašíkovi „Měj se!“ a odběhnul. Pašík ještě chvíli kroutil nechápavě hlavou a pak usnul.
Za pár měsíců – zrovna když byly největší mrazy – nastala pašíkovi zlá a šokující chvíle. Lidé ho vytáhli z tepla chlívku, tvrdou palici ho praštili rovnou mezi oči, až se svalil a pak ho ještě píchli nožem do krku. Pašík moc kvičel, ale teď to nebylo nic platné, a tak sebou aspoň do poslední chvíle škubal a házel a to bylo dobře, že všechna jeho krev vytekla do misky a lidé z ní udělali později jelita. Veliké pašíkovo břicho rozřízli a ještě mnoho s ním dělali, až zbyly jenom štětiny na smetišti.
To všechno divočák neviděl, ani nevěděl – jenom ten pašíkův konec kdesi hluboko matně tušil. Jak také mohou spolky s lidmi dopadnout!
A potom přešlo několik let a opět byla zima. Divočák se zatím protloukal, jak se dalo, byl už starý a tolik toho už prožil, že jen máloco ho mohlo zaskočit.
Jednou za noci, když odpočíval zalehlý ve smrčině, uslyšel volání vlků – trochu zpozorněl, ale zůstal ležet, vlků se dávno bát nemusel. Chvíli pak bylo ticho, ale potom ucítil vlčí pach a poznal, že vlčí smečka jej obklíčila.
Zatmělo se mu před očima vztekem nad tou drzostí a vyrazil ven – možná trochu ukvapeně. Vlci mu uskakovali z cesty, ale pořád se drželi kolem něj. Běželo se mu těžce – sníh mu sahal do půl boků i výš a po chvíli se mu znovu zatmělo před očima vztekem, ale i únavou a on se otočil zpátky – čelem k vlkům a zády k mohutnému smrku. A vlci už nečekali, neměli moc na vybranou, hlad už je trápil několik dní… chtěli ho uštvat, chtěli se mu dostat ke slabinám. Měli ale proti sobě starého rváče. Mladý nedočkavý vlček, který se chtěl ukázat, odletěl s roztrženým břichem a i vlčice, která nestačila včas uskočit a dostala do žeber, až to křuplo, skučela opodál. A divočákovi se tmělo před očima – vlků bylo hodně a doráželi ze všech stran. Síla v něm ukrytá teď běsnila do poslední kapky, nic už jí nebránilo, brána smrti se otevřela. Temno v jeho očích přerostlo v děsivou propast a ta pak v hřejivé uvolnění. To už se ale vlci lačně dělili o svoji kořist …
* * * * *
Tato bajka je zajímavá tím, že jsem ji napsal v roce 1989. Co jsem v té době věděl o životě? Vše bylo jednoduché a jasné, nálada spěla k listopadu! Zrovna se zjišťovalo a vyšetřovalo, kdo podepsal Několik vět. Za mým psaním byl tehdy pocit, že život v chlívku je pohodlný, ale nedůstojný, že život „mimo“ má šmrnc, třebaže (a právě proto) v něm jde (někdy) o život. Hrdé, tvrdé, svobodné a silné zvíře končí sice podobně jako domácí pašík, ale jeho konec i život jsou součástí přirozeného řádu, férové hry.
A dnešní, momentální pocit je, že běhání po svobodě už není, co bylo! Na mnohé už také máme lidi – zbytečné a otravné: komise, auditory, censory, regulace, pokuty, dotace, úděly, kvóty a novoty… rozdíl mezi vepřínem a luhy a háji se stírá. Je tu ještě místo pro tebe – „svobodného kance“ z mých předrevolučních představ?