BAJKA: Na pastvě
Hned po rozednění je vyhnali na pastvu. Je tu odporná louka. Kdysi jsme tu byli jako les. Pak někdo z blízké farmy přišel s blbým nápadem, který vypadal pro krávy jako báječná idea. Když se prý nadojí mléko z krav, které nejsou celý svůj život zavřené jen v kravíně, tak prý majitel to pastvinové mléko prodá do speciálních prodejen za trojnásobek ceny, jakou dostává za mléko z krav chovaných ve velkokravínech. Aspoň takhle to říkal ten někdo z farmy, teda nějaký velkodojič.
„Kde seženeš pastvinu?“ zeptal se majitel farmy.
Velkodojič nevěděl, ale do druhého dne dostal nápad a hned s ním vyrukoval:
„Pokácíme lužní les, co je u Hraběcího potoka, taky se mu říká Málča. To proto, že se v něm za povodně před sto lety utopila holka, která se jmenovala Amálka. To jméno dostala holka proto, že paní hraběnka jí šla za kmotru a dala jí základ do věna, to bylo...“
Majitele farmy nezajímaly ani povodně na potoce, ani osudy paní hraběnky, která na počátku dvacátých let minulého století přišla o tituly a o velkostatky. Koupil farmu i s lesem před lety, jen aby zbohatnul. A teď tu je šance. Jenom je potřeba získat na svou stranu ekology. Teď proto přerušil velkodojiče:
„Znáš někoho z ochránců přírody?“
„Proč přímo ochránci přírody? Nestačili by lidi z Naší domoviny? Známe se z Jeleních parohů, to je hospoda, teda U jelena,“ řekl velkodojič.
„Vaše domovina?“
„Jo. Kde chcete kontakty?“
„Všude, kde schvalují vykácení lesa.“
Velkodojič přikývnul a majitel vysvětloval už pokolikáté, že když vykácí les, tak udělá pro lidi víc než dokáže pár hektarů lesa. Všechny přesvědčil a celý les pokácel. Jako památku na bývalý porost nechal mě a mé dva kamarády uprostřed pastvin. Tyčili jsme se vysoko nad stády krav.
Do mého stínu se za velkých veder chodila ochladit jedna kráva, která se naučila stromovou řeč.
„Měly bysme udělat koalici,“ řekla jednou kráva.
„Co udělat?“
„Koalici. To je spojení skupin, který by jinak neměly nic společnýho,“ vysvětlila mně kráva.
„A co máme my stromy společnýho s krávama?“
„Okrádá nás. Vám sebral kmeny a větve, když pokácel les, a všechno dříví prodal. Teď budete vy tři jako další na řadě. Nám bere mlíko. Jako koalice máme šanci se ubránit.“
Zamával jsem větvemi, jako že souhlasím. „A co uděláme?“
„Nejdřív musíme mít svý logo.“
„Co?“
„Takovou značku. Tou označíme všechny naše akce a výrobky. Třeba my, krávy, tak označíme naše mlíko z pastvin.“
„My stromy nic nevyrábíme.“
„To nech na mně, já to logo zařídím,“ řekla kráva.
Za pár dní přišli dva chlapi a přede mě zatloukli do země dlouhý sloup a na něj přidělali desku s namalovanou krávou a na ní jsem byl já, strom, jako obrovitá skvrna.
„To nejde. To nenechám, abych měl kořeny do nebe,“ zvolal jsem naší stromořečí.
Buďto mi rozuměli, nebo se na ten výtvor pozorněji podívali a pochopili jeho zvrácenost. Desku s malbou odmontovali od sloupu, obrátili desku vzhůru nohama a takhle ji přišroubovali ke sloupu. Teď jsem byl správně zakořeněný v zemi a byl jsem s koalicí spokojený. Zato kráva nás pozorovala a když uviděla, že leží na zádech jako tupá manekýna, začala bučet a hnala se ke vjezdu na pastviny. Tam potkala majitele, který se podivil, proč jeho nejlepší dojnice pořád bučí. Přestala jen když majitel šel za ní tam, kam ho vedla, až ho přivedla před tabuli – logo koalice. Tam výstražně zabučela. Majitel se tomu navzdory chechtal, ale pak mu došlo, že by toho loga konkurence mohla zneužít a vytlačit ho s posměchem z trhu pastvinového mléka. Zavolal mobilem zase ty dva chlápky a rozkázal jim: „Pokácet.“
Možná tím myslel jen to obrovské logo, ale chlápci to vzali po svém a začali kácet mě. Tak jsem svůj osud rychle popsal.
Naučení:
Koalice vás může stát život.
Ilustrace U.G. Sato