„Jsem pták literární,“ zvolal jsem s úděsem. Na mně si nepochutnáš, chtěl jsem ještě dodat, jenže mě přerušilo chrupnutí. Naštěstí nebylo smrtelné, jen varující.

Skutečně jsem byl pták z literatury a ten minulý čas je na místě, jak se laskavý čtenář na konci bajky dozví. Vymyslel si mě český autor Miroslav Kutílek, ČKGČ (čti Člen KGČ, tedy Klubu grafomanů českých). Když mohlo být KGB, proč bychom nemohli mít naše české KGČ? říká M.K. a píše si hrdě své členství zkratkou za svým jménem stejně, jako si píší členové Královské učené společnosti za svým jménem písmena FRS. Japonec Jú Dží Sato, tedy U.G.S. mě vykreslil. Vida, další zkratka, jen aby se celá bajka nezměnila ve změť zkratek. Jenž oba autoři mě obdařili peřím hýřícím pestrými barvami, ten první slovy, druhý pak skutečnými barvičkami, a můj zobák ozdobili ozobím, to se sice u pěvců nenosí, ale já jsem byl pěvcem nad pěvce, můj zpěv sestavil M. K. (tituly, jako ČKGČ, si nadále dovoluju vynechávat) synteticky ze zpěvů slavíků, skřivanů, sýkorek, pěnkav a kosů. Disk s tímhle generovaným zpěvem byl vložený k deskám knihy, ve které jsem existoval, a když si ten kompaktní disk můj tvůrce přehrával, slétaly se z dalekého okolí samičky ptáků, tedy ptačice, a roztouženě obsazovaly parapet okna a bylo jich tak husto, že měděná manžeta parapetu prý nebyla vidět, a to všechno jsem se dozvěděl z řečí, které vedl M.K. s U.G.S.

„Ty samice se zblázněj,“ řekl M.K.

„Z dvojrozměrnýho ptáka,“ dodal s úsměškem U.G.S. „To bude překvapení, až zjistí jeho dvojrozměrnost.“

Já, jako pták literární, jsem nechápal nic o dvojrozměrnosti a o překvapení. Zatímco přehrávač trylkoval, listy mé knihy, která byla mým domovem, se samy od sebe přehazovaly, aspoň já jsem si myslel, že to listování v knize je samovolné, od roztoužených ptačic až ke ptáčatům rodícím se v rozevřené knize

„Pohleď, co činí tebou vymalovaná ptačice v knize,“ zvolal náhle M.K. „Ta dokonalost malby, vždyť jsi ji obdařil kromě barev i sexuálním pudem! Ta touží po knižním samečkovi z první stránky tak tuze moc, že snad všechny listy mezi první a poslední stránkou vytrhá.“

„Ani ona, byť dvojrozměrná, nemůže odolat zpěvu, který jsi vytvořil,“ řekl U.G.S.

„Generoval,“ poopravil ho M.K. A tak se mí tvůrci jeden druhému klaněli a pochlebovali si a předháněli se ve vychvalování, až vypili celou láhev a já jsem si zatím se svou milou knižní ptačicí užíval.

Zanedlouho do knížky přibylo ke mně a k ptačici taky hnízdečko s věčně hladovými, uřvanými ptáčaty. Kromě mě a mého vlastního pudu žravosti, který jsem musel v knížce ukájet, tu teď přibyli další strávníci. Přesto jsem se v knížce moc nenalítal, stačilo obrátit pár listů a už tady byl pěkně vymalovaný chroust nebo housenka, moc na práci jsem teda s obživou neměl. Proto jsem se často nudil a z nudy pochází touha, a protože sexuální tužby jsou omezené na dobu jarního páření, začal jsem v říjnu z nudy číst, když není sex a když není žádné jiné kloudné povyražení, jako je zlodějna a války, i lidi se dají na kulturu. Louskal jsem stránku za stránkou, četl a četl, takových řečí o svobodě je v té naší knížce, ale nikde jsem tam nenašel, co to ta svoboda je. Čím víc jsem četl, tím hůř jsem si svobodu představoval, a tak jsem se učil celé věty o svobodě nazpaměť, abych v rozprávění se vzdělanci nevypadal jako pták idiot.

Nakonec mi přece jen došlo, že nemůžu být svázaný do knížky, když mám být svobodný, a svobodu že nepochopím, dokud nebudu osvobozen od vazby knížky. Přetrhal jsem proto zobákem nitě vazby a tak dlouho jsem mával křídly, až jsem i s dvoulistem z knížky uletěl. Na tom dvoulistu jsem byl totiž vymalovaný a umělecky popsaný.

Letím a pode mnou křičí hladová mláďata. Když se od nich osvobodím, když uletím tam, kam mě křídla ponesou, bude to ta pravá svoboda?

Letím, a tam, kde je záložka zasunutá do knížky, tam je má družka a na ní bude teď celé živení a výchova ptáčat. Tak to je ta svoboda.

Na svém svobodném letu jsem potkal rajdu chocholatou.

„Ó,rajdo, rajdo,“ zapěl jsem svou syntetickou píseň a rajda podlehla a já jsem zase kopuloval, až peří lítalo. Svoboda budiž pochválena.

A lítám dál a potkám kačenku na jejím letu, přidám se k ní a tu uvidím honce, v knížce jim M.K. říkal liďáci, jako lidoví myslivci, a jeden liďák pozvedne pušku a namíří na kačenku a já se střemhlav snesu dolů a přistanu na mušce pušky toho liďáka jako na bidýlku, a vyjde rána pánubohu do oken, kačenka vyjekne a letí pryč, co jí křídla stačí. Liďák křikne „Kurva“ a chce mě chytit, já ale popolítnu na pušku druhého liďáka a první liďák na mě vystřelí a ustřelí prsty toho druhého liďáka, a mně se tahle hra na lítání na mušku zalíbila a liďáci stříleli jako o Božím těle, tahle hra na svobodu, to je ono, a já odlétám, až když se celé pole nimrodů vzájemně postřílí. Ó, svoboda budiž pochválena. Lítám svobodně dál a prohlížím si z výšky tu zemi, co oplývá mlékem a strdím. Co že je to strdí? K tomu jsem ve své knížce vysvětlení nenašel. O mléko nestojím. Ale strdí?

Uvidím trdliště a Dubraviovy rybníčky a snesu se a rybku si vylovím. Chutná dobře, že by to bylo to strdí?

Letím dál a uvidím čerstvě zorané pole, ta tmavá barva voní na dálku a v černi ornice zahlédnu červy a brouky a snesu se do brázdy a volátko mám v mžiku plné, pryč jsou časy intelektuálsky bezchutné stravy dvojrozměrnými, nemastnými, neslanými brouky. Svoboda budiž pochválena i s tímhle strdím. Nebo že by to nebylo strdí? Když je to tak chutné?

Na vedlejším poli sedlák právě sklidil. Toho zrní roztroušeného po poli! Rackové mě s křikem zahánějí, ale to už mám volátko zas plné, tak tedy poslušně popolétnu a čistím si zobáčkem peří a zajedu zobáčkem až k ocasu a peříčka si taky promastím, sluníčko svítí a z té krásy se mi chce zpívat ódu na svobodu, která budiž pochválena. Rozkošnicky si ťapkám a náhle se nade mnou objeví stín a ze stínu padne s ukrutnou rychlostí pařát a zobák.

„Jsem pták literární,“ zvolám, a pak přijde ono konečné chrupnutí a na poli poletují barevná peříčka a ze mě zbývá jen ten kompaktní disk v knížce pánů M.K. a U.G.S.

„Fuj, chutná po papíru a šustí jako papír,“ zakrákne orel, „žádný kohoutek to není, asi se mi kazí zrak.“ Orel odhodí mou mrtvolku s výrazem nechutenství.

Takhle se do knížky už nevrátím, pomyslím si posmutněle. Jenže už nic nevnímám. Všechno, co se stalo po onom chrupnutí, to vidí a slyší už jen autor M.K., který zaklapne knížku s mou ptačicí, nebohou to vdovou, a s ptáčátky sirotami. Mé myšlence o nebohé vdově a sirotách se jen uchechtne. Jsi cynik, psavče M.K., pomyslím si posmrtně.

„Svoboda není zadarmo, milý ptáčku zpěváčku,“ řekne M.K., „za svobodu se platí, vždy a všude. A oběti se neokecávají.“

„Celý on, grafoman. Z cizího neštěstí vyrobí ruče naučení,“ říkám posmrtněle já, pták literární a podle vyprávění autora M.K. vlastně už nic než mrtvola. Jenže v krásné literatuře se může všechno, i mrtvoly promlouvají a dokonce můžou mít i vlastní názor. Takže autora M.K. bych do krásné literatury neřadil. Zato Japonce U.G.S. ctím. Nepřetvařuje se. Celé mé neštěstí mu nestálo ani za vymalování. Pro jistotu však některé své ptáky ozbrojil, především pro jejich lety dolů, k zemi.

Naučení:

Svoboda není zadarmo, za svobodu se platí jak ve světě ptáků, tak ve světě lidí.

Ilustrace U.G. Sato