„Tvý tělo je jako strom,“ řekl jsem já, aspirant na scénáristu, vydávaje se za ptáka a přitom jsem nepostřehl, že má podoba by mohla taky upomínat dravce.

„Mý tělo a strom?“

„Ještě jsem neskončil. Jako strom plnej ptáků, ozvučený jejich zpěvem a prochvívající se jejich letem.“

Stála a civěla na mě. „Ptáků? Plná ptáků? Já, plná ptáků? Jak to myslíte?“ Nevěřícně potřásala hlavou a její vlasy vlály v prostoru. Těžko říct, že by byly listím skrývajícím cvrlikavce.

„Ach, slečno, dovolte mi, abych se do vás ukryl jako pták do haluzí stromů, poskytněte svý skrýše mýmu ptákovi, dovolte mi-ptákovi...“ Teď jsem se do toho zamotal a zaváhal jsem, jestli mám pokračovat, jestli mám v příměru říkat to, co jsem si představoval. Ten příměr ke stromu a ptákům nezabírá, právě naopak. Proboha, nemyslete si to nijak ošklivě, měl jsem říct, ale místo toho jsem si ji prohlížel, jak je urostlá, jak jí vlaje sukénka a jak se jí blůzka tiskne na tělo, když vane větřík, a je to opravdu jako když se z koruny stromu vynořují ptáci a letka svými křídly způsobuje šum, a já mlčím, abych mohl naslouchat tomu šumu, a abych se soustředil na koukání, jak povlává sukénka a na tělo se tiskne blůzka.

„Vy prasáku,“ zvolala.

Z houštin vzlétl pták-revolver. Správně by bylo pták-parabola, revolver musí mít něco otáčivého, ale pták-parabola by zase mátl naše matematické duchy s jejich geometrií, takže se vynořil pták-pistole.

„Promiňte, ale nemáte vy na mysli parabelum, střelnou zbraň, také Luger zvanou?“ míchá se mi do bajky televizní režisér a opravdový scénárista v jedné osobě.

„Mám, ale to by mi nepasovalo do příběhu o parabolách, tak to tam nechte třeba jako překlep.“

„Když dovolíte, já vám ten překlep opravím,“ říká režisér-scénárista.

„Ne,“ volám, „neopravovat!“ To zas bude zflastrovaná bajka, pomyslím si.

„Říkal, že jsem skrýší pro jeho ptáka,“ žaluje ta, co je urostlá jako strom, onomu ptákovi-parabelum.

Hele, už to pan režisér-scénárista opravil. No to je celá bajka v hajzlu. On asi taky opraví, že bajka je v hajzlu a napíše, že je v háji.

„To že řek, o ty skrýši?“ ptá se výhrůžně pták-zbraň.

„Ne,“ volám, „takhle jsem to neřek. Byl to jen příměr, parabola zvaný.“

„Jakýpak neřek, dokonce jste to o tom ptákovi a jeho skrýši napsal,“ přerušuje mě režisér- scénárista. „Litera scripta...“

„Nepleťte se mi do bajky s vaším pravopisem a s latinou,“ přeruším režiséra-scénáristu a obracím se na ptáka-pistoli a slyším cvaknout odjišťovací pojistku.

„Nic jsem neřek, jen jsem si to o těch ptácích pomyslel. A ani ne tak, jak to oba říkáte, ale poeticky. Stejně, jako jsem chtěl dělat poezii ze stromů, ptáků, zbraní, a to ve skrytém podobenství,“ snažím se o obranu před ústím nabité pistole.

„Prasáku,“ opakoval po slečně pták-pistole a vystřelil. Kdyby aspoň před stisknutím spouště neopakoval to její: Prasáku.

Nezasloužím si snad před smrtí zastřelením aspoň trochu vynalézavosti?

Prásk! Rána vyplašila všechny ptáky zpěváčky z koruny stromu. Zůstali jen ptáci dravci a k nim pasující příměr k parabolám. Dravců je plný strom a ani to jim nestačí. Vytrhli smrk i s kořeny ze země a přenesli na místa větších hodů. Zůstaly po nich jen zbytky dřívějších hostin. Parabola tu nebyla jen příměrem, nástrojem nasládlé poetické přírody. Zobrazila taky tu krutou tvář přírody. Pro koho krutou? Pro dravce ne.

Tím končí veškeré mé příměry, svět chce holá slova, svět chce realitu, kde strom je strom a holka je holka a ptáky do toho nepleťte, i když se domníváte, že se těmi dvojsmysly a nasládlými kecy vetřete do přízně krasavice! Co možná platilo o krasomluvě za časů našich pradědů, tomu dnešek nerozumí. I když…skutečnost se i za oněch časů možná podobala té dnešní, a jen propagovaná část literatury oplývala kvazi-poetickým slizem parabol. Část toho slizu přetekla až do současných systémů vydávaných za ekologii.

Tím končí mé paraboly. Parabelum neznámé ráže končí můj příběh o parabolách.

Naučení:

Kvůlivá kvazi-poetickým příměrům život váš zmařen býti může, aniž se nadějete. Při větách holých šanci k přežití máte. A nejen to, ale i k množení.

Ilustrace U.G. Sato