Přijel k nám pan Bouda. Aspoň tak to bylo na plakátech. Pan doktor Bouda, a že prý nás všechny vyléčí. Přímo tady, na návsi.

„My jsme zdraví,“ zvolali skoro zároveň všichni čápi z naší Čápozemě.

„To si jen myslíte. Já jsem doktor, já musím vědít, čím jste onemocněli.“

Někteří mí kamarádi nato odlétli. Odstartovali velice zprudka, až svými křídly zvedli vítr, to aby panu Boudovi dokázali, že jim nic nechybí. Větrem se pokácel kufřík pana doktora a jakýsi stojan, který vypadal jako pultík na noty v místní hudebce.

„Nerozbily se vám vaše přístroje?“ zvolal jsem a úslužně jsem svým zobákem postavil aktovku a stojan na místo.

„Já žádný přístroje nepotřebuju,“ odbyl mě pan doktor. „Já mám svý přístroje tady,“ a ukázal na své oči, „a tady,“ a ukázal na své dlaně.

„Jakejpak vy jste doktor, když nemáte é-ká-gé, fonenďák a pojízdnej rentgén,“ zvolal můj soused Bočan, skoro lékař, vždyť po celé roky hnízdil na věži okresní pol-i-kliniky. Zdůrazňoval ono i ve slově poliklinika, protože někteří závistiví čápi říkali po straně, „dyk von hnízdí jen na poloklinice, to je jako poloviční nemocnice, to my známe jednoho, jmenuje se Chčápa, a ten hnízdí na opravdové okresní nemocnici. Kam se na něj Bočan hrabe.“ Tak proto teď ono pisklavě zdůrazněné i.“

„Ukažte diplom,“ pokračoval konfrontačně Bočan.

„Nech ho léčit, ať se předvede,“ uklidňoval jsem situaci.

„Nejdřív diplom,“ trval Bočan na svém.

Pan doktor Bouda přikývl a přinesl ze svého auta papundeklovou rouru dlouhou jako tubus hvězdářského dalekohledu a z roury vytáhl papír s jakýmsi kaligrafickým textem.

„Diplom z nejslavnější čínský univerzity Mi-ši-šou,“ řekl nafoukaně pan doktor. „Jsem doktorem tradičního orientálního lékařství.“

„Dyk to není čínsky,“ zvolal Bočan, který se při zimování obvykle zdržoval poblíž čínské obchodnické čtvrti na západním pobřeží Afriky.

„Je to v dialektu Kian Hou,“ vysvětlil suverénně pan doktor a už se chystal ordinovat. „Tebe vemu jako prvního,“ řekl a ukázal na mě.

„Máš peníze?“

„Nemám.“

„Tak to budeš muset umřít bez mý pomoci,“ řekl pan doktor bez jakékoliv známky lítosti.

„Jak to, umřít? Nic mi není.“

„To si myslíš ty. Poď blíž,“ přikázal mi.

„Ale já nemám ani halíř.“

„Diagnózu dělám zdarma,“ řekl pan doktor. „Zato léčení je drahý.“

Sedl jsem si na židli před panem doktorem. Ten si rozložil stojan - pultík, na něj dal jakési noty a potom začal hučet v malé tercii:

Hů, Hů, Hů neslo se návsí a před očima mi pan doktor držel své dlaně a bylo to, jako kdyby dal plašícímu se koni klapky na oči.

Naštvalo mě to, nejsem kůň a neplaším se.

„Hm, hm,“ vydal další zvuk pan doktor a pak mi podal umolousanou skleničku. „Přines mi moč.“

„My čápi nemočíme.“

„Tím hůř pro tebe a pro tvý zdraví,“ řekl pan doktor. „Budu tě léčit, ale přines peníze, nebo nějakej šperk, jednoduše zaplať.“

Rozlétl jsem se za kavkou Kafkou. „Za rybu,“ řekla. Poznala, jak jsem se zaradoval a ihned zvýšila cenu. Byla ochotná dát mi výměnou hodinky za jednu rybku a dvě mladé žabky. Krásné, blýskavé hodinky. Rychle jsem žádané žabky a rybu nalovil, vyměnil za třpytivý poklad a vrátil se na náves i s hodinkami..

„Jdou?“ zeptal se pan doktor.

„Jak jdou? Jsou to hodinky.“

„Když nejdou, nemaj žádnou cenu.“

„Ale blejskaj se.“

Pan doktor se ušklíbl, něco si na hodinkách prohlédl, pak přikývl, a že mě bude léčit.

„Trpíš nedostatkem kouře,“ řekl velice vážným hlasem pan doktor. „Tvá genetická výbava ti dala kouřové protilátky. Protože teď už je málo kouřících komínů, děláš si hnízda jen na sloupech a věžích, ale už ne na komínech. Bez kouře se tvý kouřový protilátky zvrhly v prolátky a ty ohrožují tvý životní Li, který není v tom důsledku vyvážený tvým Po.“

„Je to vážný?“

„Bohužel přímo smrtelný.“

„Vyléčíte mě? Když jsem zaplatil těma hodinkama.“

Pan doktor přikývl. „Musíme tě, čápíku, zásobovat kouřem.“ Otevřel kufr, vzal z něj krabičku s krásným obrázkem velblouda a přikázal: “Kuř!“

„Co?“

„Cigarety. Jsou to cigarety. Tak kuř a hodně šlukuj.“ Ukázal mi, jak se šlukuje, a pak mi dal zapálenou cigaretu do zobáku. A já jsem šlukoval a kouřil a šlukoval, abych se prokouřil k vyrovnání mého Li a Po a tím abych se prošlukoval ke zdraví a nevěděl jsem, kdy přestat. Pan doktor zatím ordinoval léčbu dalšímu pacientovi a já znova potáhl, a teď to byl takový čmoud, jako když sedlák pálil prasata chcíplá na mor a já jsem šlukoval jak jsem mohl, jen abych nebyl smrtelně nemocný.

„Doktore, dyk mu už uhořel zobák a teď mu hoří hlavička,“ zvolali pacienti na návsi.

Pan doktor Bouda řekl, že jsem tu léčbu na poprvé trochu přehnal a vychrstl na mě vodu z lavóru.

„Už neumře na nevyváženost Li a Po,“ řekl prý spokojeně pan doktor. Ty poslední věty jsem už neslyšel, protože můj ohořelý krk ležel bezmocně na návsi na zemi.

Naučení:

Pan ministr zdravotnictví má pravdu, že kouření škodí zdraví.

Upraveno z knihy M. Kutílka a U.G. Sato: Alternativní bajkýdky, 2003 (Nakl. Věry Noskové).

Ilustrace U.G. Sato